Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Zlo nikdy neumírá

17. 10. 2009

1071

Autor

Martulle

No, po dlouhé době jsem zase něco napsala... Nejsem si jistá, jestli je dobrá nebo ne, ale myslím že není nejhorší....

Zlo nikdy neumírá

Byl podzimní večer, vítr jemně foukal a Kryštof lehce podřimoval ve své malé chaloupce. Už je to pár let, co zlo vyhnali ze své země a od té doby se snažil užívat si jen toho nádherného klidu a ticha. S fajfkou v puse a knihou v ruce se celé hodiny pohupoval ve svém křesle. Občas vyšel ven před dům, opláchl se v jezeře a procházel se po mechovité cestičce. I když jeho černé vlasy začínali řídnout a šedivět, stále nezapomínal na zlo, které pořád někde je a čeká jen na vhodnou dobu zaútočit. Jednou za dva týdny, když si jel do vesnice pro jídlo, zastavil se u starého kamaráda kováře Jiřího a potěžkal tam pár krásných, nových mečů. Nesměl vyjít ze cviku, ale i tak cítil, že jeho ruce slábnou a jeho tělo už není tak ohebné jako dřív.

Každý večer se modlil k Bohu aby vesnici a jeho uchránil před zlem. Míval kvůli tomu noční můry. V nich vesnici přepadali poslové samotného zla, všechno kolem hořelo a vždy, když se Kryštof s trhnutím probudil, měl košili celou propocenou a skoro nepopadal dech. Věděl, že jeho sen se může vyplnit každým dnem, cítil ve vzduchu zápach zla a v tomhle on se nemýlil. Varoval vesničany, ale ti se mu vysmáli.

„Už stárneš a blázníš Kryštofe! Zlo jsme přece vyhnali, nemůže se jen tak vrátit! Už sis toho zažil dost a my to víme, ty snad chceš aby se to všechno opakovalo?“Odpovídali mu vždy.

Jeho prosby, aby se alepsoň chystalo vojsko nikdo neposlouchal. Nikdo netušil jak je zlo blízko, jak jim dýchá za krk a brousí si znovu zuby na tento kousek území. Ale zlo nebylo tak hloupé, vědělo že o jejich připravovaném útoku Kryštof ví. Moc dobře to vědělo.

Po dalším dnu, když se unavený Kryštof uložil ke spánku, neměl sen. O půlnoci ho probudil šramot, okamžitě vyskočil z postele a sáhl po meči. Někdo zaklepal, Kryštof který očekával útok se zaklepání lekl víc než kdyby k němu oknem vpadlo celé vojsko. Kdo by chodil v noci sem k jeho domku? Pořád ve střehu a velmi pomalu došel ke dveřím a otevřel je. Za nimi stála jeho stará přítelkyně Věra, ve městě byla pekařkou a její koláče byli proslavené po celé zemi.

„Dobrý večer Kryštofe.“ Pravila, jakoby se nic nedělo.

„Věro, ty jsi mě ale polekala. Co tady v tuhle hodinu provádíš?“ Odpověděl trochu zaskočený Kryštof a nenápadně odložil meč na stolek.

„Promiň, jestli jsem tě vzbudila, ale nutně ti musím něco říct.“ Při těchto slovech si začala trochu nervózně upravovat sukni. Mluvila velice potichu a hlas se ji trochu třásl.

Kryštof už se nadechoval na odpověď, ale Věra ho nenechala promluvit.

„Já ti věřím Kryštofe, zlo se opravdu blíží a možná už je i tady. No, víš a myslela jsem jestli by nebylo lepší, kdyby jsi se přestěhoval do vesnice. Bojím se o tebe, když jsi tady tak sám a navíc by jsi nám mohl pomoct vycvičit vojsko.“ Začala se trochu červenat a stále přešlapovala z nohy na nohu.

„Ale prosím tě Věro, víš přece, že dávám pozor a vojsko může vycvičit Jiří, byl se mnou taky ve válce a je mnohem mladší než-li já. Pojď, já tě vyprovodím, běž si domů lehnout a už na to nemysli.“ Vzal Věru kolem ramen a pomalu vyšli se dveří.

Aniž by si to Kryštof uvědomil, stál na místě pevně svázaný provazy. Věra stála opodál a sledovala jak ho poslové zla svazují, když svou práci dokončili bylo jen na ni aby ona dokončila tu svou.

„Sám jsi mi říkával, nikomu nevěř. A sám jsi na to doplatil. Stanu se paní zla a z tebe nezbude nic nežli kostra na dně jezera.“ Její hlas byl úplně jiný než uvnitř domku. Podlehla zlu.

Ještě na chvíli se na Kryštofa dívala, poté luskla prsty a poslové vytasili meče.

„Jak jsi mohla…“ Stihl vykřiknou Kryštof dříve, než ho poslové propíchly meši a shodily do jezera. Kryštofovo tělo s cáknutím spadlo do vody a pomalu se potápělo ke dnu.

Ještě ten den zlo s celou armádou a Věrou v čele přepadlo vesnici. Spálili na popel celou vesnici i všechny obyvatele. Vždy je důležité být ve střehu, protože zlo nikdy neumírá a když to někdo podcení, jako obyvatelé vesnice, dopadne stejně jako oni.