Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seBajka o kole a slunku
18. 10. 2009
15
23
1896
Autor
Narvah
Kutálelo se takhle kolo po silnici. Koulelo se ostošest až se před ním objevil kopec.
"Co jsi zač?" zeptalo se kolo.
"Jsem kopec," řekl kopec. "Pokud chceš, můžeš se na mě vykutálet."
Kolo se trochu odkutálelo od úpatí kopce a pak se roztočilo, co mu síly stačily. V polovině kopce však začalo zpomalovat a asi třicet metrů před vrcholem zastavilo úplně. Navíc se začalo kutálet dolů. Ne kutálet, přímo svištělo dolů!
Pod kopcem celé udýchané a zpocené zastavilo a naštvaně křiklo: "Ty seš mi teda pěkně blbej kopec!" Kopec na to neřekl nic. Jen mlčel.
Kolo se asi čtvrthodinku kutálelo kolem kopce. Byl to velký kopec, takže ho objelo jen asi z poloviny. Způsob, kterým by se dostalo na vrchol však nenašlo.
Naštvaně si lehlo do trávy a pohlédlo k nebi.
"Slunko," řeklo kolo, protože ho vidělo na nebi.
"Ano?" řeklo slunko z nebe.
"Ty mluvíš?" zeptalo se překvapeně kolo.
"Jasně. Mluvím," řeklo slunko.
"Kopec taky mluví."
"Jasně. Mluví."
"Je to pěkně blbej kopec. Nemohu se na něj vykutálet," řeklo zničeně kolo.
"Vidíš tam ten smrk?" zeptalo se slunko a ukázalo na smrk opodál.
"Jasně. Vidím," řeklo kolo. Ani si neuvědomilo, že začalo mluvit podobně jako slunko.
"Od toho smrku se na kopec vykutálíš. Stoupá z té strany velmi pozvolně."
"Díky," řeklo kolo a rozjelo se ke smrku. Úplně se zapomnělo se slunkem rozloučit.
Když dojelo ke smrku, řeklo: "Smrk."
"Ano?" řekl smrk.
"Ty mluvíš?" zeptalo se kolo.
"Samozřejmě. Mluvím," řekl smrk.
"Kopec taky mluví. Aji slunko mluví."
"Samozřejmě. Mluví."
"Kopec je pěkně blbej. Ale slunko mi poradilo, že se na něj od tebe dostanu," řeklo kolo odhodlaně.
"Samozřejmě," řekl smrk a shodil před kolo šišku.
"Kdybys ti docházely síly, sněz šišku."
"Samozřejmě," řeklo kolo a schovalo si šišku do kola. Ani si neuvědomilo, že začalo mluvit podobně jako smrk.
Odkutálelo se kus za smrk a pak se pořádně roztočilo směrem ke kopci. Úplně se zapomnělo se smrkem rozloučit.
Kopec z té strany stoupal sice pozvolna, byl však o to delší. Asi sto metrů pod vrcholem začaly kolu docházet síly. Ještě než úplně zastavilo, ozvala se zevnitř kola šiška.
"Sněz mě," řekla.
"Ty mluvíš?" zeptalo se překvapeně kolo.
"Jistě," řekla šiška.
"Jistě. Jistě," zopakovalo kolo a strčilo si šišku do úst. Žvýkalo ji a žvýkalo a úplně zapomnělo šišce poděkovat.
Po chvilce opravdu začalo zrychlovat. Kdyby se těsně před vrcholem nezakuckalo, tak by na něj určitě dojelo.
Takhle to s ním však šlo velmi rychle z kopce. Jak začalo kašlat, ztratilo orientaci a svištělo přímo dolů. A když bylo dole, vrazilo v plné rychlosti přímo do kmene smrku. Ve vteřině bylo po něm.
"Je po něm?" zeptalo se slunko.
"Samozřejmě," řekl smrk.
"To už se na mě asi nevykutálí," konstatoval kopec.
"Stejně na tobě nic není," řeklo slunko.
"Není," řekl kopec. Pak už byli všichni potichu.
23 názorů
Na první pohled perfektní sranda :-)))
na druhý pohled bajka, hodně ze života, a už ne tak veselá...
VT: dík. no, s tím "zkopce" byla taková hříčka. zastavil jsem se na tom. a pak to tak nechal, no. napiš bajku, je to parádně svobodnej útvar ;)
čekala jsem, že se vykulí nahoru a udělá na všechny dlouhej nos.... něco takovýho :o)))))))))