ROBOTA

Odjakživa jsem si přál mít ve svém domě a výhradně pro sebe ženu, která by splňovala všechny, ale úplně všechny moje představy. Co přál! Já si to přímo tvrdošíjně umanul a šel za tím jako osel za mrkví! Nesmysl - já a osel... ale čím to ksakru nahradím? No nic. Šel jsem za tím hodně tvrdošíjně.

Kráčeje po rušných ulicích, sedě v autě za jízdy či stání, při obědě v nóbl restaurantu nebo rychlém bistru, v kavárně, čajovně, při návštěvě ZOO, galerií, sportovních stadionů (úmyslně vynechávám biák, divadlo a koncertní síně), prostě kdekoliv to bylo jen trochu možné, okukoval jsem zrakem přímo laserovým všechno, co ženskou jen trochu připomínalo. Neřeknu vám, co měly na sobě, to v této fázi nebylo podstatné, zajímaly mne tvary a rysy, a cítil jsem se být v této první selekci velmi, velmi nekompromisní. Že to v podstatě šlo celkem hladce, to vám je jistě jasné - po světě běhá tolik krásných bab!

Ovšem s jejich vnitřním vybavením už to tak snadné nebylo. Vymyslet universální větu, která by mi srozumitelně dala najevo, jakým intelektem (případným nezájmem jsem se vůbec nezabýval, k takové nízké urážce mojí osoby přece nemohlo v žádném případě dojít) oslovená disponuje, mi zabralo relativně mnoho času. Nevysvětlujte si to propánakrále tak, že bych snad měl já sám mít nedostatek schopností, ale chtěl jsem si s tím vyhrát, proč ne, že ano? Pomazlit se s každým nápadem, v duchu vidět jejich rozpačité pohledy, plaché úsměvy i razantní a duchaplné reakce. Žádné chichichichi a hihihi, už vůbec ne chachááá s pěti prsty (no ano, na tom počtu jsem přímo lpěl) roztaženými přes mandle obnažující hubu. Pardon, dámy, ústa. I když - buďme upřímní, ve většině případů jde o hubu, a to dost prostořekou až nevymáchanou. Toho jsem se bál. Němá rovněž nepřicházela v úvahu - okrádal bych se o omamná slova obdivu!

Vkusně oděný, v dobré náladě, jal jsem se opět absolvovat známé kolečko: ulice, auto (proč ne, v případě příznivé situace lze z vozu ladně vyskočit - vím, vím, netýká se pražských kolon, nejsem žádný blb!), restaurace, bistro, kavárna, čajovna, ZOO, galerie, stadion...
"Odpusťte prosím, kde zde najdu ono místo?"
"Prasáku!" - vypadla v prvním kole.
"Čůrat můžete támhle za tím kříčkem, to ostatní si odneste domů." - ani jsem se nezasmál.
"A vezmete mě tam s sebou?" - představa lákavá, nicméně já si vysnil ženu (mimo vlastní postel) cudnou a bytostně věrnou. Zde jsem si nebyl jednoznačně jistý zárukou.
"Tááámhle za rohem!" - máchla další rukou tak divoce, až mi málem sjelo tupé z temene.
"Máte na mysli obrazárnu?" - hmmm, ta by mě mohla zajímat (ta žena, samosebou).
"K čemu ta oklika?" - profesionálně mrkla černými řasami, až mi začala být levá nohavice úzká.

Tak to šlo den po dni. Týden po týdnu. Ubíhaly měsíce a roky, a já to nevzdával. Pravda, občas mě přepadla kacířská myšlenka pozměnit otázku, ale byl jsem na ni tak hrdý, že mi - klidně si to přiznám - intimní vztah k ní nedovolil pozměnit ani jediné písmenko, natož slovo. Zato odpovědi se jedna po druhé měnily, ovšem jen v takových pididetailech, v jádru šlo pořád o totéž, až mě to unavovalo. Konečně jednou...
"Právě jsem se vás chtěla zeptat na totéž..." - krátce sklopila svůj panensky čistý zrak, aby mi vzápětí dala napít doušek ze svých čokoládových očí. BINGO!
Po třech pádech s kazatelny jsme se vzali v tom nejkrásnějším chrámu z okolí. Ona v bílém atlasu, já černý fráček. Ženich a nevěsta k pohledání!

Sdílela se mnou všechno. Byt, vůz, čas, myšlenky - vždy, když jsem si to přál já sám. V ostatních případech si hleděla svého: vařila, prala, šila, zašívala, uklízela, luxovala, vytírala podlahy, stírala pavučiny, opravovala elektriku (o elektrospotřebičích ani nemluvě), venčila mé tři psy (kokra Frantu, beagla Beana a dogu Lízu), krmila moji kočku Babetu, mého kanárka Huga a moje rybičky a – u všech těchto činností mlčela. Celých nekonečně dlouhých dvanáct měsíců našeho báječného společného života.

Zítra máme první výročí. Přemýšlím o vhodném dárku pro ni. Ležím ve své posteli a čekám, až mi přinese další šálek teplého čaje. Až to vymyslím, zavolám do krámu a pošlu ji pro balíček - to aby nepřišla o překvapení, holka moje zlatá. V rádiu hrají jazz a ten já nadevšecko miluji. Pozor! O čem to ten chlap mluví? Roboti? Že už hezkou řádku let obývají Zemi a jsou k nerozeznání od lidí? Blbost!!! Nevěřím! Zas nějaká kachna. I když...

Usedá na židli k mému lůžku, pára z čaje kreslí vonnou linku od stolečku k mé hlavě, a já se ptám:
"Miláčku, co si budeme povídat, mám to sečteno. Moji stovku spolu neoslavíme, týden už nevydržím. Budu ti chybět?"
Podívá se na mě dojemně těma pořád stejně čokoládovýma očima a z jednoho se skutálí čirá kapka. Obratně ji bleskurychle zachytím na ukazováček, abych ji špičkou jazyka ochutnal. Propánajána, vždyť není slaná!!! A vůbec - až teď si uvědomuji, že si přede mnou za celou dobu ani jednou neprdla.

---