Ztratit vůni

Když tak vzpomínám, moc si nepamatuji na společné bytí ve škole. Jen útržky. A zbytek je uvězněn ve smyčce dežaví. Nejsilnější vzpomínka je na první den. Poprvé když jsem ho potkal. Byl jiný. To poznal každý. Ale on byl jinačí než ti jiní, kteří si barvili vlasy a nosili výstřední oblečení.

 Kde jen bych začal. Snad tím, že si nepamatuji, jaký střih vlasů měl kdysi. Jednou je měl krátké a podruhé dlouhé. Vlasy měl hnědé, ve slunci zlaté, ale nesmělo se té barvě ukrást kouzlo očí. Očí, do kterých jsem se okamžitě zamiloval. Díky němu jsem prozřel. Zjistil jsem, proč jsem pokaždé při vzrušení myslel na muže.

 Jako maličký jsem si barvil rty a vlasy i oční linky. Chtěl jsem, aby všichni věděli, že jsem to tak již měl, ale jim sem byl pouze pro smích a hnus. Trávil jsem celé dny u břehu moře. Koukal na mraky, kteří u obzoru skákali do vody, kterou nebesa pili. Slunce zde zdravilo měsíc, který plakal hvězdy. Ano, taktéž byli pár, který nedostal šanci. Byli trpěliví. A této nekonečné trpělivosti mě i naučili. A vlnky, které se navzájem honili, celý žívot, mi předali svoji energii.

 Ale zatím nestačila. Neměl jsem sílu a odvahu říct co k Willimu cítím. Pak jsem ale zřel dravce, jak zaútočil na vodního ptáka. Pták neměl šanci. jakoby v šoku, přectavoval si, co již nestihne. Ale pak přilít jedinec stejného druhu. Jistě též ctitel. Zachránil ptáka, odehnáním dravce. Oba se milovali. A já jsem se přemluvil k napsání dopisu.