Můj, tvůj a náš sen.

Seděla tam, jen tak. Foukal vítr a ona plakala. Po tvářích jí tekly slzy, utírala je holýma rukama.

   To co zažila už se nikdy nevrátí, nebo spíš nechce, aby se to vrátilo.

Celé to utrpení zažít znovu?  Ne děkuju, ale abyste to pochopili musím

začít od začátku.

     Začalo to mýma pozdníma příchodama domů. Pořád něco. Jednou cigarety, podruhé nahej kluk v posteli, pak dealer co po chtěl prachy za minulý zboží. Takhle to šlo asi tři měsíce.

Za tři měsíce se člověk nemůže stát závislým! Ale jo může, ani nevíte jak se

sváma ten kolotoč rychle roztočí.

     Jsem tu jako v otroctví. Žádnej chlast, žádní kluci ani drogy. Po dvouch měsících na detoxu jsem tady.

      Sen každý holky je vymetat všechny diskotéky ve svým okolí, bavit se s klukama a jejich dobrou náladu přibarvovat alkoholem a háčkem.

Nejsem ta Klára co má každého dealera v malíčku- jsem Klára jeptiška z pokoje č. 10.,

postel přímo u okna.

„Bacha! Bude prohlídka, rychle modlíme se!“

Sestra Anna, Alžběta a Iveta vstoupily do pokoje bez zaklepání

„Otče náš, jen jsi na nebesích…“ ty káče se vždycky modlej jako o život.

Jsou tu už šest let. Ví co je prohlídka, ale nikdy nebyly na samotce, protože ten bugr

vždycky udělaly jenom my.

Zatím sestry prohledávají postele, skříně i spodní prádlo.
“Tady je to v pořádku“ Nakonec řekla sestra Anna a v jejím zápisníku kdo chybí a co se

našlo udělala dva křížky jako v pořádku.

Všechny měly křížky na celým seznamu nebylo ani jedno kolečko.Většinou mají kolečko ty holky co jsou tu nový, ale tak vždycky až za půl roku se něco najde. Nám se to podařilo za dva týdny.

¨     Už před dveřmi musely poznat, že se nemodlíme a jakmile otevřely bylo ticho jako v kostele.

Ani jsme se nezačaly modlit, věděly jsme, že nám to nepomůže.

    „Něco mám!“ vykřikla sestra Iveta z peřiny.

Tenkrát to háčko našla i stou buchnou. Nestačilo by to ani pro nás všechny.

Leda pro Lenku a kdyby se rozdělila tak možná  pro mě.

„Proč jsi to neschovala pořádně“ sykla jsem přes zuby na Lenku

„Koho to je?“ nic „Ptám se. Koho to je?“rozkřikla se sestra Alžběta

„Moje“ špitla Lenka bílá jako stěna

„Pošpinila jsi tento pokoj, měsíc samostatného pokoje!“ a už to bylo

samostatný pokoj neboli samotka. Žádný vycházky, žádný zábava a jídlo chléb a voda.

„Ty vole! Měsíc“ řekla Monika jakmile si Lenku odvedly.

„Jo, nikdo tam ještě nebyl tak dlouho!“ dodala Kristýna

„Tak kráva Alžběta tady to háčko mohla nechat.“ uchechtla jsem se.