když pán Bůh ještě míval blechy

Když pán Bůh ještě míval blechy

To jste čekali, že by člověk mohl někdy žít bez Boha, nebo někde s božím kastrátem v určeném omezeném prostoru a čase? Takové „nápady“ může mít jen tvor krutě nechápající smysl Boha.Vždyť člověk bez plnokrevného božího imperátora a rádce by sám sebe zničil divými manýrami. Utýral by sebe i okolní primáty krutou zvířeckostí.Kromě toho by se utrápil strachem ze zvířat větších a kousavějších, než je sám. Tmy a strašidel, co v ní žijí, by se rovněž nesnesitelně bál.
Kdyby neměl, tenkráte ještě ve svých počátcích, člověk Boha, nenaučil by se nikdy dobrým mravům, ani družnosti ve své skupině,ani lahodnému namlouvání a laskavému zacházení se samicemi, ani nemotorné shovívavosti k slabším ze své smečky.
Bůh, to je od samého počátku lidský společník. Už v divoké přírodě i pod jednoduchým přístřeším příbytku, vyučuje Bůh hominida mravům, znalostem a dobrým zvykům. Člověk postrkuje při svém evolučního pohybu Boha před sebou. Učí se u něj, aby tomu, co se naučí, učil své druhy. Dělá to proto, aby mohl se svými kráčet dále časem už schůdnějšími cestmi. Jeho učitel a společník Bůh je zprvu celý srstnatý, stejně jako on. Má ostré špičáky, vypouklé nadočnice,ustupující čelo a silné křivé horní končetiny, určené k pohybu v korunách. A určitě má ten jeho boží parťák v těch prvních časech soužití s poloopicí sám ještě blechy a jinou cizopasnou havěť. Ty blechy je možno nejvyššímu bez ostýchu  jískat, má to rád stejně jako jiné opice.
Společnice Boha, družka jeho, která se už navždy stala vzývaným nositelem a podobenstvím nejvyšších a nejrozličnějších dobročinností a lásek, má v těch časech první známosti s lidskoopičím tvorem ještě hladké oranžové hýždě, jako každá tuctová samice. A není nemožné a hříšné rozkošnicky se jí tam občas dotýkati.
Nekamenujte mne svým rozezlením nad tím, že Bůh v mém čtení není zrovna jako z barokních obrázků. Nemohl bych se takto vyrovnat s tím, že bych kdesi marnotratně utratil miliony let a na tu dobu zrušil Boha, jehož bylo nejvíce zapotřebí právě za prvního polidšťování.

 Zvláště teď, kdy kdekdo novodobého Boha vysmívá, odporuje a odmlouvá mu, je užitek z prehistorického Boha tak prvotní a zřejmý. Durdit se jistě budou lidé, co navštěvují všelijaké boží svatostánky.Jejich Bůh, promítnutý do vznešených uzavřených chrámových prostor, je tam v té výlučnosti jen pro ně jako privátní terapeut, něco jako lepší masér. Takové schéma, do nějž je Bůh uvržen v libůstkách egoistů, je svatokrádeží. Bůh nikdy nesmí a nemůže býti spoután jen proto, že si ho někdo přeje pro svou kratochvíli.Bůh, ačkoli bloudí světem pochybování a nepevné víry, nemůže být Bohem nesvobodným a musí patřít všem, čímž se tak stává v kterémkoli historickém čase i místě pravdou a útěchou i v pustinách světa. Musí patřit i těm, co ho něchtějí.

tonas 23.1.2008