Záchodky

V restauraci kulturního domu v B. se čas zastavil. Bronzové letní slunce se cedilo přes špinavé záclony i nazelenalá skla a vypalovalo do stěn fantaskní obrazce. Vzduchem vířily stříbřité kotouče prachu připomínající písmena dávno zapomenutých civilizací, dým z levných cigaret a dvě melancholicky bzučící mouchy. Hospoda byla téměř prázdná. Jen u dlouhého stolu naproti výčepu sedělo několik nehybných staříků. Němě zírali do zvětrávajícího piva nebo na hrací automat, pravidelně poblikávající jediným světélkem. Neduživý číšník, pravděpodobě také hypnotizován automatem, stále dokola leštil jeden půllitr jako by to byl diamant.

Přisedl jsem vedle důchodců a objednal si smažený sýr a pivo.  Sýr se roztékal na mastných hranolcích, tvořil dlouhá lepivá vlákna a vybízel k metafyzickým úvahám o propojenosti všeho se vším.

            Po dalších dvou pivech jsem se vydal na prohlídku místních toalet. Symbol veselého panáčka mě zaváděl stále dál do tmavých, studených chodeb kulturáku, které páchly plísní a osiřelostí. Ze dveří záchodku se dál do chodeb táhlo několik tlustých, mokrých, černých gumových hadic. Překročil jsem je a vstoupil dovnitř. Místnost byla překvapivě velká, na jedné straně se táhly pisoáry, na druhé řada umývadel evokující vzpomínky na dětské letní tábory. Ze všech kohoutků crčela voda, která už přetekla z umývadel a na podlaze vytvořila mělké jezírko.

            Uprostřed kaluže ležela obrovská chobotnice, pokrytá chaluhami a vrstvami škeblí. Zatímco si mě zkoumavě prohlížela nestvůrně velkým, žlutým okem, jedno z jejích chapadel nonšalatně ovinulo vodovodní trubku na stropě a utrhlo ji. Chobotnice pod přívalem vody slizce zamlaskala.

            Srdce mi vyskočilo až do krku. Cítil jsem, že začnu řvát. Místo toho jsem však ze sebe vyrazil jen neovladatelný chichotavý smích.

Neboj, nebude to dlouho trvat a zblázníš se, běželo mi hlavou. Z úvah mě vytrhlo až chapadlo, které se mi začalo ovíjet kolem kotníku. Ty hadice na chodbě nebyly hadicemi. Šílenství vystřídala prostá hrůza. Na záchodcích ve vesnickém kulturáku mě sežere obří chobotnice.

Někde v hlubinách mého podvědomí se ozval instinkt pravěkého lovce. Nahmatal jsem první předmět který mi přišel pod ruku a hodil jím po chobotnici. Ulepené žluté mejdlíčko v silonové síťce se mlaskavě zabořilo někam mezi mušličky a chapadla a zůstalo tam malebně trčet. Znovu jsem se začal chichotat. Tohle je absurdní. Mé rodině budou doručeny hodinky, mejdlíčko a brýle. Boty mi to určitě taky sežere.

Chapadlo sebou prudce trhlo. Složil jsem se na kachlíky až voda vystříkla. Blížili jsme se k sobě, já a chobotnice, a její přísavky se odtrhávaly od kachlíků se zvukem monstrózního suchého zipu. Uprostřed hroznu chapadel se začal vysouvat obrovský rohovinový zobák a nedočkavě se otvíral. Můj salonní ateismus se kamsi vytratil a já začal zběsile přivolávat všechna relevantní božstva. Mé prosby byly kupodivu vyslyšeny.

V kapse od saka jsem nahmatal smotaný výtisk časopisu A2 a s odhodlaným výkřikem „nažer se alternativy, mrcho jedna slizká!“ jsem jí ho vrazil do vypouleného oka. Chobotnice vyděšeně chrochtla a povolila sevření.

Můj zběsilý útěk byl přerušen těsně před dveřmi do výčepu. Chapadlo mě dostihlo a já sebou opět švihnul na zem. Teď mě ale bezmoc a děs přešly. Byl jsem ochoten bojovat do posledního dechu. Po ruce se mi tentokrát ocitl pamětní diplom „Dvacet let československo-rumunského svazku kulturní osvěty“ v bytelném kovovém rámu. Zápas se mi zdál nekonečný. Vždy jsem chobotnici přetáhnul diplomem, odbelhal se pár kroků a zase byl stržen k zemi. Staříci stále mlčky pozorovali automat, vrchní si nevrušeně donesl kyblík s hadrem a s tichými nadávkami začal vytírat slizkou stopu, kterou za sebou chobotnice zanechávala. Konečně jsem se probojoval až ke dveřím do hospody, vítězně jimi přiskřípl chapadlo, vyběhnul ven a zamával na projíždějící autobus.

Zastavil jsem se až v dejvické nádražce, nalil do sebe tři myslivce a s úlevou si uvědomil, že zde jsou toalety umístěny na peróně. Celá událost mi najednou připadala jako opilecký sen, nebýt podlitin od přísavek na mém kotníku.

Od té doby se i přes posměšky přátel vzdaluji od stolu ozbrojen minimálně jedním výtiskem Revolver Revue. A když večer procházím po mostě Legií, klepu se hrůzou, že pod zvlněnou hladinou zahédnu velké, žluté oko...