Pod vlivem Thunderlife

K vidění v televizi:

Hezkým městem na skateboardu jede hezký neuhrovatý puberťák oblečený v oblečení značky Thunderlife, na skateboardu udělá pár triků, zastaví skateboard, plácne si s pár kámoši oblečených do značky Thunderlife a  dá pusu dvou holkám, které mají na sobě oblečení Thunderlife.

Střih.

Tři puberťáci jdou zšeřelým nočním městem, v pozadí zní hip-hop. Každý z těchto kluků má po boku  hezkou holku. Vypadají jako kdyby jim patřil celý svět. 

Najednou se obraz zastaví a  objeví se nápis Pod vlivem Thunderlife Tento nápis je záhy přečten hlubokým charismatickým hlasem. 

K tomu dodatek:  Do konce roku machršňůrka Thunderlife zdarma.  

Ke slyšení v rádiu:

Nějaký mladý kluk ležérně a téměř otráveně říká toto: 

„U nás doma je furt dusno. Lepší jít ven. Prostě si vezmu bundu Thunderlife a jdu se s bandou toulat. Jo, řekl jsem Thunderlife. Mám tu značku rád. Na nic si nehraje. Říká mi: Buď jako skála. Stůj na vlastních nohách. Dokážeš nade všema vyhrát. Jo, jsem pod vlivem Thunderlife.“

A jiný hlas říká:  Thunderlife! Do konce roku machršňůrka zdarma! Pod  vlivem Thunderlife!

K vidění na billboardech a plakátech: 

Dva hezcí kluci a dvě hezké holky stojí nad nočním městem, na obzoru se blýská.  

V pravém dolním rohu nápis Pod vlivem Thunderlife! 

Na plakátech je ještě v pravém dolním rohu nápis Do konce roku machršňůrka zdarma.    

Tolik k tomu.

Pojďme do reality. 

Jeseník. Provinční a malé okresní město obklopené horami. Do nejbližšího velkoměsta, Olomouce, je to po silnici  dvě stě šest kilometrů, vlakem nejméně dvě hodiny třináct minut,  autem kvůli nekvalitní silniční síti mnohem více.

A v centru tohoto města se nachází frančíza značky Thunderlife.

Je odpoledne, přijelo nové zboží z pražského centrálního skladu. U zadního traktu budovy stojí dodávka, má otevřené zadní dveře a dvě prodavačky z něj vynášejí krabice se zabaleným oblečením.

Řidič se opírá o dodávku, v ruce má kafe a kouří cigaretu. Blízko něj stojí vedoucí obchodu Tomáš a studuje nějaké papíry.

„To vám povím, hele,“  řekne řidič, „k vám se je horší dostat jak do Vostravy. To Červenohorský sedlo je vočistec. Jak se k vám budu dostávat v zimě, to netuším.“  

Vedoucí Tomáš ho neposlouchá, je příliš zaujat papíry. 

„Tady...“ ukáže na jednu položku v papírech, „je tisíc kusů  machršnůrek Thunderlife. Já si nepamatuju, že bych  v předfaktuře objednával nějaký machšňůrky.“

„Vy jste si nečetl vobchodní strategii na tenhle kvartál?“ zahuhlá  řidič. 

„Jo, četl,“ zalže Tomáš. Obchodní strategie chodí v angličtině a Tomáš ještě nesehnal nikoho, kdo by mu to přeložil. 

„No tak tam to všechno máte,“ řekne řidič a napije se kafe. 

„Mám co?“ zeptá se Tomáš.

„No všechno vo těch machršnůrkách.“ 

„No to je hezký, ale já žádný machršňůrky neobjednával.“ 

„Tak četl jste to nebo ne?“ 

„Samozřejmě, že jsem to četl. Počkejte chvilku.“  

Tomáš počká, až jedna z prodavaček, Kristýna zajde dovnitř do obchodu, pustí se za ní, ukazuje ji papír a zeptá se:

„Poslouchejte, Kristýno, tady se píše, že máme převzít nějaký machršňůrky, ale my jsme žádný neobjednávaly nebo jo?“   

„Vy to nevíte?“ podivila se Kristýna, „máme je zadarmo rozdávat  při nákupu nad dvě stě korun. Bylo to....“  

„V obchodní strategii,  „jo já vím,“ řekl ji  Tomáš, „jasný.“  

Jde zpátky za řidičem a říká mu: „Všechno v pořádku.“   

            Za nějakou dobu je z dodávky všechno vynešeno. 

Řidič dává Tomášovi  formulář o převzetí a žádá ho, aby ho vyplnil. Tomáš na to chvilku mžourá, formulář je sice v češtině, ale takové nějaké složité.

Tak jde zase za Kristýnou.

„Prosímvás, mohla byste se na to podívat?“ zeptá se ji.

„Chcete abych to  vyplnila?“

„No jo.“ 

„Vždyť na tom není nic těžkýho,“ říká s lehkým despektem Kristýna, „podívejte, tady do té kolonky hodnota převzaného zboží, tady do té počet vrácených kusů, jsou-li nějaký...“

„No jo, no jo,“ máchá Tomáš kolem sebe rukama, „prostě to vyplňte.“  

            Kristýna udělá, co po ní její vedoucí požaduje a Tomáš ten formulář odnáší řidiči.

Ke Kristýně přichází druhá prodavačka  Jana, která v obchodě pracuje teprve druhý týden a potichu jí říká:  „To dělá vedoucího a  ani nezvládne vyplnit formulář?“ 

Kristýna jenom špitne: „Je to kamarád majitele tohohle obchodu.“ 

            Za chvíli je slyšet naftový chrapot rozjíždějící se dodávky, Tomáš se vrací zpět, postaví se vedle pultu a prohlíží si prodejnu.  

Najednou se spokojeně rozesměje: „Tak jsme to zvládli, děvčata!“ 

Cinkne zvonek nade dveřmi a do obchodu  vchází zákazník, kluk tak okolo patnácti let.  Hned si to zamíří k Tomášovi. 

„Brej den, sem viděl v katalogu takový rifle co maj tady na boku bílej prošoupanej blesk, tak jestli je tady náhadou nemáte v ikselku?“ 

„Eh....hmmmm......Kristýno?  Tady mladý pán shání nějaké speciální rifle.“ 

„Slyšela jsem,“ odpoví Kristýna, „ty jsou támhle u kabinek, ty poličky vpravo.“  

„Dík,“ odpoví puberťák a jde si pro rifle. 

Znovu zazvoní zvonek a do obchodu vejdou dvě čtrnáctileté holky,  mezi regály si vyberou pár kousků včetně spodního prádla a vlezou si obě dvě do jediné  kabinky, ze které se začíná ozývat chechot.

Tomáš to poslouchá a  říká:  „My do těch  kabinek musíme dát kamery. To by byly záběry na takový mladý tělíčko!“

Prodavačky na to radějí nereagují.

K pultu se vrací puberťák. 

„Tak si je vezmu,“ říká. 

Jana  rifle vezme, odstraní z nich ochranné zámky a zamarkuje. „Dva tisíce tři sta,“ oznámí cenu.  

Puberťák zaplatí a odejde pryč.

Tomáš si tleskne. „A máme vyděláno dalších dvanáct set. Na to jsem ve fabrice dělal celej den!“  

Pak se podívá na hodinky. 

„Za třicet minut tady bude Vojta, teda, pan majitel. Jano, zametete tady trochu?“

„Zamést? Proč?“ podiví se Jana nad jeho příkazem. 

„Aby pan majitel viděl, že je tady všechno v pořádku.“ 

„Já myslím, že na jednom zametení to nestojí.“ 

„Já jsem tady vedoucí!“ rozčílí se Tomáš, „takže když řeknu zamýst, tak se tady bude zametat! Jano, jste tady ve zkušební době! Abych si to nerozmyslel s prodloužením smlouvy!“ 

„No jo,“ zvedne Jana oči v sloup a chopí se koštěte.

Před prodejnou zastaví Škoda Superb a z ní vystoupí Vojta, pan majitel.  Ze sedadla od spolujezdce vystoupí Kača, jeho přítelkyně. 

Vojta je vysoký a pohledný, husté vlasy a v obličeji výrazné rysy.

Kača má postavu, která připomíná kytaru, velice široké boky, zadek jako kůň, nepříliš velká prsa,  kulatý obličej a mírně zvlněné vlasy.    

Jdou do obchodu.

„Ahoj Tome,“ pozdraví Vojta, „jak se ti líbí dělat vedoucího?“ 

„Je to super,“ řekne Tom,  „jinak, nemusíš mít starosti, všechno šlape úplně v pohodě.“  

„Viděl jsem tržby za minulej měsíc,“ řekne Vojta, „příjemně mě to překvapilo. Netušil jsem, že zrovna v Jeseníku to bude tak sypat.“

„Jo, furt sem někdo chodí,“ potvrdí  mu to Tomáš. 

„Prodavačky tě nezlobí?“ zeptá se Vojta žertem a zadívá se na Kristýnu, která přitom sklopí oči.

„V pohodě,“ odpoví Tomáš.

„Mohl by si teďka se mnou na chvilku odjet? Vyhlédl jsem tady pro Kateřinu v bazaru auto  a potřebuju ho prohlídnout od někoho, kdo se v tom vyzná.“

Tomáš se podívá na své prodavačky. „Obejdete se tady beze mě?“

Prodavačky kývou hlavou, že ano. 

A tak Tomáš společně s Vojtou a Kristýnou usednou do Superbu a odjedou pryč.

Prodavačky  Kristýna a Jana osamějí.

„Ten náš pan majitel  je docela hezkej chlap,“ řekne Jana. 

„Ty jsi ho ještě nikdy neviděla?“ odpoví Kristýna.  

„Ne. Kolik má let?“

„Třicet čtyři.“ 

„Docela mladej.“ 

„Jo, to jo.“ 

„A ta jeho paní...“

„Přítelkyně.“

„Přítelkyně. Co ona je zač?“ 

„Dělá servírku.“

„Servírku?“

„Jo, servírku.“

„Ale ona není moc hezká.“

„No, to není.“

„Hm. A co vůbec dělal  ten náš vedoucí Tomáš, než se stal vedoucím?“

„Dělníka  v Parapety s.r.o.. On je vyučenej autoklempíř.“

„Teda,“ zakroutí Jana hlavou, „pan majitel musí být vcelku svéráznej chlap, ne? Chodí s takovou škaredou servírkou a jako vedoucího obchodu si zvolil vyučenýho autoklempíře.“

„To je trochu složitější,“ řekla  Kristýna, „ono to má svůj důvod.“

„Důvod? To by mě zajímalo jakej.“

„To je na dlouhý vyprávění.“

„Do zavíračky času dost.“

„Fajn. Když to chceš vědět....“  

„...Vojta, majitel, začínal tím, že si koupil licenci na prodávání Thunderlife v oblasti Šumperska. Pak si v Šumperku na rohu horního náměstí otevřel obchod. Nejdřív tam pracoval sám, nemohl si dovolit najímat prodavačku. Obchody moc nešly. Tu značku tady nikdo pořádně neznal, prostě bída. A když se rozhodoval, že to zavře, tak Thunderlife začal s reklamní kampaní v rádiu, zaplatil si nějaký sportovce a začal inzerovat v Bravíčku, prostě tak. Tržby  se zvedly, bylo to lepší. Vojta si mohl dovolit zaměstnávat dvě prodavačky, nejdřív vzal jakýsi dvě líný holky z pracáku, který mu kradly zboží a jednou dokonce vybraly i kasu, tak je vyhodil a dal si na obchod ceduli „PŘIJMU PRODAVAČKU“. Mně v tu dobu končila smlouva na recepci Dolanu a nechtěli mi ji prodloužit, tak jsem tam jen tak na zkoušku zašla a Vojta mě přijal.

Pak najal ještě jednu prodavačku, ale ta zase byla pořád na nemocenské.  A jednoho dne se tam objevila Petra, což bylo holý neštěstí. Petra, to je sestra od našeho vedoucího. Tomáš totiž ukecal Vojtu, aby jí na to místo přijal, protože už dlouho nemohla sehnat práci a začínala mít problémy se splácením půjček a nájmu. Potom se tam ještě objevily další dvě prodavačky, se kterýma jsme se střídali.   

A tak jsme si tam žili. Předloni začal Thunderlife inzerovat v televizi  a to jsi měla vidět, to byla bomba, tržby se zvedly asi tak pětkrát. Museli jsme se stěhovat do větších prostor  a najmout další prodavačky. 

Protože jsem to s Vojtou táhla skoro od začátku, tak mě jmenoval svou zástupkyní, byla jsem a prakticky jsem pořád druhá nejvýše postavená ve frančíze...

(„Ty jo!“ vyjekne Jana, „druhá nejvyšší? Kecáš!“

 „Už je to tak,“ odpoví Kristýna.

 „A proč tady stojíš za pultem? Neměla by si v kanceláři řešit nějaký papíry?“

 „Hned ti to řeknu. Ale dočkej času.“ )

Každý čtvrtletí se v Praze koná, říkaj tomu, prodejní meeting. Do nějakýho konferenčního centra se dovezou vzorky všech oblečení, které Thunderlife nabízí, na meeting přijedou vedoucí prodejen a frančíž z celé střední Evropy a vybírají si zboží, který budou tu konkrétní sezónu prodávat. Pak si napíšou objednávku chci  pět set kusů trenek PDA 00-21-87  velikostí S až XXL a do prodejny jim potom přijede dodávka jako dneska nám. 

Vojta mě na meetingy vozí sebou. Já se nechci chlubit, ale mám docela dobrej čuch na to, co se bude prodávat a co ne. Vojta je taky docela nesmělej a dělalo mu problémy handrkovat se s dealery o různý bonusy, no, já s tím teda problém nemám, takže jsem mu dokázala kolikrát zařídit docela zajímavý slevy. 

Každopádně, to, proč mě bral sebou, mělo i jinej důvod. Všimla jsem si, že když se třeba dívám jinam, tam si mě prohlíží. Platil za mě kafe. Občas býval nervózní. Mě to bylo jasný. Já jsem se mu líbila, ale on byl tak moc nesmělej, že se mi to bál říct.

Až jednou, když jsme se jednou z takovýho meetingu vraceli, tak mě vyhodil u mýho bytu, já už zavírala dveře a on zařval „počkej!“.  

Tak jsem ty dveře otevřela a Vojta na mě: „Nebudeme si tykat?“

Chápeš to? Hroznej chlap. Pět let děláme vedle sebe a on se až po pěti letech osmělí nabídnout mi tykání.

Takže od té doby jsme si tykali. Ale pořád mi nedokázal říct, že se mu líbím.

Dva měsíce nato dělal Vojta se mnou za pultem. Petra, která se mnou měla pracovat, prostě nepřišla. Stávalo se to docela často. Ale Vojta ji nechtěl vyhodit, protože to byla sestra Tomáše a Tomáše je jeho nejlepší kámoš. Zavolala jsem mu naštvaná, že jsem v prodejně sama, on se mi omluvil a přišel mi pomoct. Byl pátek a lidi nakupovali jako vzteklí.

Když jsem končili, tak  mi nabídl, jestli bychom den na to nezašli společně do vinárny na skleničku. Řekla jsem si sláva! a navrhla jsem mu, že bysme mohli  jít ještě ten večer. 

On řekl, že v ten večer má ještě něco na práci. Co to bylo, jsem se dozvěděla až pozdějš, každopádně kvůli tomu má teď škaredou přítelkyni a autoklempíře za vedoucího obchodu.  

( k pultu přijdou puberťačky, které se převlékaly v kabince. Strašně moc se chechtají. 

 „Vezmu si tyhle kalhotky,“ říká jedna z nich.

 „Myslíš, že se budou  Kájovi líbit?“ směje se druhá.

 Druhá se rozesměje: „Jasně že jo. On Thunderlifem posedlej. Má od něj úplně všechno.“

Když holky zmízí ven, Jana poznamená: „Teda, ta nevypadala že má věk na to, aby někomu ukazovala svý kalhotky.“ 

„Kašli na to,“ poznamená  Kristýna, „když jsem já začala, tak mi bylo teprve dva dny čtrnáct.“ 

„A co měl pan majitel v ten večer na práci?“ zeptá se Jana.)

„Vojta v tu noc skoro... počkej. To ti ještě musím vysvětlit proč to udělal. Vojta má babičku a ta ho v mladí vychovávala, protože Vojtova matka neměla moc času...počkat, ještě bych ti měla říct o tom znásilnění... je to složitý. No, nejdřív ti řeknu, odkud Vojta zná Kaču, to je ta jeho ošklivá přítelkyně. 

Vojta pochází  z Bohutína a pořád tam bydlí, ten Bohutín je taková vesnice blízko Šumperka.  A tam je u hasičárny hospoda, ve které se každej víkend schází se svou bandou kamarádů, do který třeba patří i  Tomáš.

A v tý hospodě obsluhuje Kača. Je to taková zaplivaná putyka. Žádná restaurace, kam bys chodila na oběd. Vojta má docela drsný kamarády, jsou to takový sprosťáci  co makaj všude možně ve fabrikách, vůbec nevím, kde k nim zrovna on přišel. Každopádně, Vojta je jinej a to se Kače líbilo. Ona se do něj tajně zamilovala, ale bála se mu to říct, protože má soudnost a ví jak vypadá, jak je tlustá. Ona se s tím snažila bojovat, do té hospody třeba každej den dojížděla na kolečkovejch bruslích, ale moc to nepomáhalo.

Ale jednou se třeba Vojta hodně opil, usnul na stole a Kača mu potom pomáhala domů. Přitom po něm vyjela. Vojta, jak byl napitej, tak se nebránil, ale když ho položila u něj doma na posteli, tak se pozvracel a usnul, takže Kača raději odešla domů.

No, tím jsem jenom chtěla říct, že Kača po něm docela dost jela.

No a Vojta má babičku, kterou má hodně rád, protože ho v mládí vychovávala... počkat, ještě předtím ti musím říct, kdo je to Kobra.

(cinkne zvonek nad dveřmi a do prodejny vejde mladý kluk. 

„Dobrej, já bych chtěl jednu machršňůrku.“

„Machršňůrku můžete dostat jenom při nákupu nad dvě stě korun,“ vysvětlí mu Kristýna.“.

„A nemůžu si ji koupit jen tak?“

„Ne.“

„To je bordel.“  

„Bohužel, už to je tak nařízený.“

„Co stojí tady ten šátek?“

„Sto devadesát devět.“ 

„Když si ho koupím, tak dostanu tu machršnůrku?“

„Bohužel, machršňurka je jenom při nákupu nad dvě stě korun.“

„To je bordel. A něco za korunu nemáte?“

„Ne, ale nejlevnější je tady pár ponožek za sto padesát korun.“ 

„Za sto pade? To musí být zlatý, ne?“

„Skoro. Je v nich stříbro.“ 

„Hovno!?“ 

„Ano, je v nich stříbro.“

„To je divný, ne?“

Kristýna vezme z pod pultu  ponožky a ukáže mu etiketu, na které je napsáno „obsahuje stříbro.“

„Když je v nich stříbro, tak vám potom nesmrdí nohy.“

„Kecy?! Víte co? Tak já si vezmu dvoje.“  

Kristýna zabalí dva páry a na vrch přidá jednu machršnůrku. Zákazník spokojeně odchází.)

Kobra je Vojtův bratranec.

V okolí Šumperka ho zná úplně každej. Je to celebrita ale ve špatným slova smyslu. O tom, co vyváděl, si šeptal celej okres. Je to feťák v dost pokročilým stadiu, fet mu úplně vymyl mozek. Jednou třeba sedla do vlaku, nic na sobě neměl kromě kraťasů. Ani boty, ani tričko, ani doklady, o jízdence vůbec nemluvím. A dokázal dojet ze Zábřeha na Moravě až do Drážďan.  Tam ho Němci sebrali a zavřeli. Ale nevěděli co s ním, protože na jejich dotazy „Wo wohnen Sie?“ se  Kobra  jenom pitomě usmíval a chudáci Němci ani nedokázali zjistit, jestli je to Čech, Polák nebo třeba Srb. Nakonec jim teda Kobra řekl odkud vlastně je a oni ho  deportovali zpátky do Šumperka. Pokutu a poplatek za transport potom Němci vymáhali po Vojtovi, protože Kobra jim jako svou adresu řekl adresu Vojtova bytu.

            Vojta vylomeniny svýho bratránka docela těžce snášel a tak když  Kobru za opakovaný krádeže na dva roky zavřeli, tak si oddychl, že na nějakej čas bude klid

No a teď k jeho babičce. Vojta nikdy svýho otce nepoznal, vyrůstal jenom s matkou, která byla buď v práci nebo chodila za chlapama, takže na něj neměla moc času. A tak Vojtu vychovávala babička, hrála si s ním, vozila ho na výlety a tak, takže Vojta má ke svý babičce velmi blízkej vztah.

Teďka má jeho babička něco kolem osmdesáti let, myslím. Když Vojtovi začala vydělávat prodejna v Šumperku, tak bábinu začal  různě podporovat, koupil ji novou televizi, podplatil doktora, aby nemusela čekat s jakousi operací a dokonce ji cáluje i ošetřovatelku. Snaží se u ní taky každej týden ukázat, ne vždycky mu to vyjde,  ale snaží se.  

Jeden den přišel Vojta do prodejny a ukazoval mi jakousi fotku. Byl na ní Kobra jak si cosi strká z regálu pod bundu a pod tím byl nápis „Znáte tohoto muže?“ 

Zeptala jsem se ho, kde to vzal a on mi odpověděl, že to visí v několika kopiích na nástěnce v Kauflandu. Že končí dobrý časy, protože  Kobru propustili z vězení. A taky mi řekl, že kdyby se objevil v prodejně, tak mám zavolat policajty a říct jim, že tam kradl.  

Kobra si nejdřív dával pozor a vůbec o něm nebylo slyšet.  Dokonce si i našel práci na stavbě.

To mu ale nevydrželo dlouho, vyhodili ho a Kobra brzo našel jinej zdroj příjmů – navštěvoval svou a tedy i Vojtovu babičku.  Ta už má přece jenom svých osmdesát let a je trochu senilní, takže občas Kobrovi přilepšila penězi a když mu řekla, že nemá, tak jí něco ukradl. 

Vojta se jí snažil domlouvat, ale nebylo to moc platný. Jednou mu dokonce babička řekla: „Ty na Jiříčka...“ Kobra se totiž jmenuje Jiří, „žárlíš. Ale ty nejsi můj jedinej vnouček, tak se s tím smiř.“  

Neustále ji vysvětloval, jakej Kobra je, jak ji zneužívá a okrádá, ale k ničemu to nebylo.

Sralo ho to. Vyloženě ho to sralo. Třeba babičce koupil takovej ten mobil pro důchodce. Když se loučil a říkal jí, že jí v týdnu zavolá, tak mu odpověděla, ať nevolá, že je to zbytečný. On se začal pídit proč je to zbytečný a z bábiny po dlouhým vykrucování vypadlo, že jí ho Kobra ukradnul. Nebo byly Vánoce, Vojta si přišel pro dárek, kterej mu babička připravila, avšak místo toho, aby se pustil do rozbalování a začal hrát radostnej údiv, aby babičku potěšil, si musel vyslechnout, že na návštěvu přišel Kobra, popřál Veselých vánoc,  předvedl rétorickou etudu na téma jak moc se změnil a ukradnul Vojtovi zpod stromečku dárek. Škoda nebyla nijak velká, šlo o lacinou  encyklopedii a balík ponožek, ale Vojtu to  dost rozzlobilo. Řval na babičku, ať toho zkurvysyna nepouští dovnitř. Kobra pak byl několikrát viděn jak chodí po okrese s ponožkama, který měl na rukách navlečený místo rukavic. Jednou taky ukradl  z králikárny králíka, měl ho pořád u sebe v přepravce. Občas si ho dal na vodítko a chodil s ním po parku, aby se prej králík napásl. No, po dvou týdnech chcípnul.

Pokaždý, když přišla řeč na Kobru, třeba jenom okrajově, tak Vojtovi stoupnul tlak.

Jeden den mu zavolala babička. Zrovna jsem byla u toho, přivezli nám zboží, byly kolem toho nějaký stresy, protože v Praze popletli objednávku a přivezli něco, co jsme nepožadovali, v Praze  nechtěli uznat svou chybu a tak Vojtovi přikázali, aby jim zaplatil cestu  a penále, Vojta telefonoval všude možně, hádal se s řidičem, prostě cirkus a do toho mu zavolala bábina, jestli by prý jí Vojta nemohl půjčit dvě stě korun.

Vojta čul nějakou zradu a tak rychle vyřídil ten problém s objednávkou a vydal se za bábinou. Ta se mu nejdřív snažila vsugerovat, že nevyšla s důchodem, ale pak z ní vypadlo, že  Kobrovi ve svý stařecký naivitě půjčila třicet tisíc, že prej jí to do týdne vrátí, což se samozřejmě nestalo. Vojta chtěl volat policajty, ale bábina mu řekla, že Kobru policajtům hlásit nebude.

Vojta pochopil, že tudy cesta nevede. Vzal auto a jel za Tomášem. Počkat, ještě ti musím říct tu storku o Tomášovi a o tom znásilnění.  

(Cinkne zvonek nade dveřmi a do obchodu vstoupí chlap – asi tak pětatřicet let a vedle něj stojí mladá patnáctiletá slečna, která si jde hned prohlíže regál s mikinami.  

Chlap stojí u pultu a snaží se s prodavačkami konverzovat:

„Pro mě tu asi nic nemáte, co?“  

Jana mu odpoví: „Pro vás asi ne pane. Ledaže by jste se dal na hip hop.“ 

Chlap se rozesměje: „Kdepak já a hip hop. Já jsem spíš na Kabáty, pořádnej českej rock. To spíš tam Zuzana,“ ukáže na dívku se kterou přišel „ujíždí na tom hip hopu. Nebo spíš rapu. Protože mezi tím se musí rozlišovat. Prej.“

„No jo, mě taky ten hip hop nikdy moc nezaujal,“ říká Jana.

„Člověku ty černoši v těch videoklipech připomínaj opičky v zoo jak tak různě poskakujou a rozhazujou rukama. Ale pšššš, kdy mě Zuzana,“ ukáže chlap znovu na dívku, „slyšela, tak bych měl problém.“

„No to, to je taková ta móda,“ poznamená Jana, „ten hip hop.“ 

„Zuzka má radá takový ty mikiny s kapucí. Máte ty mikiny s kapucí?“ zeptá se chlap. 

„Mikin s kapucí máme plný regály,“ odopoví Jana, „myslím, že si vaše dcera vybere.“

Chlap se zase rozeměje:„To není moje dcera!“

Dívka z věšáku sundá tričko v odstínu červené a zakřící na chlapa:

„Jardo! Co si myslíš o téhle?“ ¨

„Červená ti sluší, láseno. Bež si je vyzkoušet a pak se mi ukaž!“

Chlap se obrátí zpátky k prodavačkám: „Lidi mi občas vyčítaj, že mě táhne na čtyřicet a Zuzce je patnáct. Jakej je váš názor?“ 

„Můj názor?“ odpoví Jana poněkud zaskočeně,“...no, hlavně že je tam láska, ne?“

„To je přesně ono! To si myslím taky!“ potvrdí to muž nadšeně.

Z převlékací kabinky přijde slečna: „Tak co?“  zeptá se chlapa. 

„Jsi nádherná!“ odpoví chlap, „že je v tom tričku nádherná?“ vyžaduje potvrzení svého názoru i od prodavaček. 

„Jo, to tričko jí moc sluší,“ řekne Kristýna. 

„Sluší ti. Bereme ho,“ řekne chlap, tričko zaplatí a pak i se svou mladou přítelkyní odchází pryč.

Jak jsem ti už říkala, ta Tomášova sestra Petra dělala se mnou v obchodě. Má docela vážný problémy s chlastem, když někam jde, tak se tam zpije do němoty a ráno v devět je ještě tak našrot, že raději ani nejde do práce. Občas přišla na čas, to ne že ne,  ale velice často se v práci zjevila až kolem poledne. Vojta ji nechtěl vyhodit kvůli kamarádství  s Tomem, ale strhával ji neoddělané hodiny, což jí nevadilo, jí ta poloviční výplata stačila.

Jeden víkend vyrazila na zábavu do jedný vesnice, do Chromče a zpila se tam jak zákon káže. Na tu zábavu přišeli taky Kobra, až po půlnoci, protože v tu dobu se tam už nevybíralo vstupný, a somroval od pouberťáků chlast a trávu a ti mu ji s radostí dávali, protože Kobra je prostě legenda.

Už asi od jedný hodiny ranní Petra ležela na stole a spala, ve čtyři ráno se zvedla a šla domů. A při cestě domů, na hrázi mezi Chromčí a Bohutínem potkala Kobru, kterej tam seděl zkouřenej na kraji cesty a čuměl do blba. Ona, jak byla opilá, si sedla vedle něho a začali spolu mluvit o tom, jak jsou oba dva černý ovce, jak je nikdo nechápe  a navzájem si předávali fantasmagorický vize svý vlastní budoucnosti, prostě si náramně rozuměli. A pak se chytli za ruce a začali se vzájemně ocumlávat. No jo, ale po hrázi šla skupina Bohutíňáků a když viděli, jak Kobra leži na nějaký holce, tak je nenapadlo nic jinýho, než že Kobra někoho znásilňuje. Vzali ho, dali mu přes hubu, odhodili do pole a Petru odvedli domů. Petra celou cestu domů brečela. Ti Bohutíňáci začali všude kolem rozhlašovat, že Kobra se Petru pokusil znásilnit. Petra, když vystřízlivěla, tak si uvědomila, s kým se to vlastně cucala, celá se umyla a pečlivě si vyčistila zuby. Aby nějak neutrpěla její pověst, tak storku o tom, že se ji Kobra pokusil znásilnit vůbec nevyvracela.  

Když se to dozvěděl její brácha Tomáš, tak Kobrovi přísahal smrt.

No a už se začínáme dostávat k jádru. Když se Vojta dozvěděl, že Kobra ukradl babičce třicet tisíc a bábina pak neměla ani na to, aby si ráno koupila rohlík, tak Kobrovi  taky přísahal smrt.

No a tak se ti dva sešli a společně ukuli plán, jak to s Kobrou vyřešit. Vzali auto....

(nade dveřmi cinkne zvonek. Do prodejny vleze žena, asi tak čtyřicetiletá a jde k prodavačkám.

„Mohli byste mi poradit něco moderního?“ zeptá se.

„Pro koho to kupujete?“ odpoví otázkou Kristýna.

„Pro sebe,“ řekna žena. 

„No, tady jsme spíš zařízení pro teenagery.“ 

„To je ono. Já se chci totiž oblýkat mladě.“

„Myslím, že by vám slušely tam ty mikiny.“  

„Víte, já sem k vám přišla hlavně kvůli tomu sloganu v rádiu. Jak tam říkáte „jsi jako skála, buď na vlastních nohách. Kdo vám to vymýšlel?“

„To je nevím, my jsme jenom frančíza, my se o takový věci nestaráme.“ 

„Co to je, „frančíza“?“ zeptá se žena. 

„No...jak bych to řekla. Majitel tohohle obchodu si koupil od firmy Thunderlife licenci na prodej jejich značky na tenhle okres a v tý licenci je i zahrnuto používání loga, know-how a vybavení prodejny. My vlastně ke Thuderlife vůbec nepatříme, pronajíme si od nich jenom logo a prodáváme jejich věci.“ 

„Aha,“ pokývala žena hlavou, ale nezdálo se, že by to pochopila, „no nic, jdu si něco vybrat.“  

Žena si vybere mikinu s kapucí, která má zip našitý na křivo, rifle, který vypadají jako kdyby v nich někdo nahazoval omítku, zaplatí a odchází pryč.)  

No a ti dva si vzali Tomášovo auto, do auta naložili nějaký provazy a gumovou hadici. Když se setmělo, tak jezdili ulicema a číhali na Kobru.

Kolem půlnoci na něj narazili.  Počkali až vleze do neosvětlený ulice a vlítli na něj. Čekali, že se bude nějak bránit, ale ukázalo se, že Kobra je úplně bezbranej, prej předtím nasbíral v lese nějaký lysoně, zahulil si, k tomu jednomu známýmu ukradl z garáže ředidlo, takže byl asi dost fetlej. 

Narvali ho do kufru, trochu ho svázali a jeli s ním do lesa. Tam ho vyhodili ven  a Tomáš ho brutálně ztloukl tou hadicí, přestal ho mlátit až když Kobra omdlel, sešvihal  ho takovou moc, že z něj setrval všechno oblečení  a takovou silou, že i přesto  že byl zfetovanej, tak Kobra brečel bolestí a prosil aby přestali.

Pak ho tom nechali a odjeli. Kobra se probral. Měl natržený játra a rohovku v oku, rozštíplej zub, jelita po celým těle, prasklý vazy v koleně a zlomenou ruku, kterou se před tou hadicí bránil. Prostě sajgon. Plazil se nahej lesem a volal o pomoc, doplazil se až do chatový osady. Tam narazil na jakýsi rekreanty z Brna, který vůbec nevěděli, o koho jde a hned zavolali policajty a záchranku.

Záchranka přijela během chvilky a Kobru si odvezla. Policajti přijeli hned po nich, ale když se dozvěděli, že jde o Kobru, tak jejich zájem opadnul. Brňáka to zjevení nahatýho zmlácenýho Kobry dosti vzalo a řval na policajty, ať po silnicích rozestaví všude hlídky, aby jim ti brutální násilnici neutekli, ale policajti se k tomu všemu stavěli dost laxně, protože věděli, že ať už Kobru ztloukl kdokoliv, tak měl k tomu pádnej důvod. Ale zákon je zákon a tak to začali vyšetřovat.

Všeobecně se vědělo, že na Kobru mělo spadeno hodně lidí.  Dealeři drog, kterým Kobra dlužil prachy, kamarádi - feťáci, kterým Kobra pravidelně kradl jejich vlastní drogy nebo jim prodal lysoně který nebyli lysoněma, puberťákům na diskotéce dokonce dokázal prodat pigy čaj kterej vydával za trávu a paralen, kterej vydával za extázi. Spadeno na něj měli lidi, který Kobra kdysi okradl nebo podvedl, občas byl někde vykradenej nějakej barák nebo stodola a ačkoliv se to nikdy neprokázalo, tak si lidi mysleli, že v tom má Kobra taky prsty.    

Každopádně, jedna věc nad to nadmíru vyčnívala. A to byl Tomáš a znásilnění jeho sestry Petry. Petra ani Tomáš to sice nikdy nenahlásili, ale po okrese se o tom incidentu všeobecně vědělo. A tak se na něj zaměřili policajti.

Přišli k němu domů, zazvonili a zeptali se, kde byl v noci  z pátku na sobotu a Tomáš byl tak překvapenej jejich zjevením,  že řekl že „doma“, což je dost blbý aliby vzhledem k tomu, že bydlí sám a nikdo nemohl jeho tvrzení dokázat. Navíc je tak blbej, že tu hadici nikam nezahodil, ale nechal si ji doma, že ji ještě na něco použije a navíc je tak línej, že ji nechal v kufru auta.

Takže policajti měla ve svejch rukách chlapa bez aliby a předmět doličnej. Tomáš se zhroutil a přiznal se.

Protože Kobra si z té noci pamatoval jenom to, že ho někdo surově zbil, takže nebyl ani schopnej říct, kolik těch lidí bylo. Policajti se proto ještě Tomáše zeptali, jestli tam byl sám. Hned Vojtu napráskal, protože v tom nechtěl být namočejnej jenom on jedinej. A tak se policajti vydali k Vojtovi.

Tomáš mu ale ještě stihnul dát echo mobilem, samozřejmě že mu neřekl „prásknul jsem tě“, ale řekl mu, že neví jak, ale že na ně cajti přišli.

Vojta zrovna šel po po jedný bohutínský ulici, když se to dozvěděl. Dostal najednou hroznej strach, protože ani on neměl vymyšlený žádný alibi, prostě, zmlácení Kobry byla taková hurá akce bez většího rozmyslu.

A to si tak jde po ulici domů, nálada úplně v prdeli a  někdo mu říká „ahoj“. Byla to Kača, která zrovna jela na kolečkovejch bruslích do práce.

A jak byl Vojta ve špatným rozpoložení, tak ji to všechno vykecal.

„Já v tom nevidím žádnej problém,“ řekla Kača, „vždyť z pátku na sobotu jsi byl u nás v hospodě.“ 

„Ne, tam jsem nebyl, byl jsem přece...“ protestoval Vojta a pak mu to došlo.

Zeptal se Kači, jestli by mu to byla ochotná dosvědčit a ona řekla, že bez problémů.

Takže když k Vojtovi domů přijela policie, tak jim řekl, že byl v hospodě. Zeptali se ho, jestli má nějaký svědky a Vojta odpověděl, že ani ne, že v tý hospodě byl sám, že celou noc byl na baru, protože ho přepadla nějaká blbá nálada, ale že si na něj snad pamatuje číšnice. 

Tak se policajti vydali do hospody a zeptali se Kači, jestli  byl u nich v hospodě tu noc  Vojtěch Dlask. Kača sehrála  výbornou hereckou etudu,  říkala, že na baru celou noc nějakej Vojta seděl, ale že neví, jestli to byl Dlask, protože štamgasty zná jenom křestním jménem, že prý docela často  tam chodí pít sám a občas si zahraje automat. Tahle výpověď měla svý trhliny, ale mohlo to vyjít. Policajti si to zaznamenali a odešli pryč.

Jenže byl tu problém: během vyšetřování Tomáš pořád usilovně tvrdil, že v tom případu není namočenej jenom on sám, že měl komplice a tím komplicem je Vojta. Působil doopravdy přesvědčivě a policajtům se taky navíc nezdálo, že by do téhle přepadovky šel jenom jeden jedinej člověk.   

Proto se neustále ochomejtali kolem Vojty a hledali proti němu nějaký důkazy. 

Celej Bohutín ale Vojtovi fandil  a Tomáše měli za hnusnýho práskače, takže se objevovali další a další svědci, že Vojta byl tu noc v hospodě. Dokonce vznikly výpovědi typu „šel jsem si tam pro cigára, na baru byl Vojta, pokecali jsme o tom, jak mu jde podnikání, já si vzal ty cigára a šel domů.“

Stejně ale Vojtu obžalovali, ale okresní soud ho osvobodil.  Oproti tomu Tomáš dostal půl roku podmínky, protože soudce věděl o co jde, věděl, kdo je to Kobra a bylo mu Tomáše spíš líto.

Tomášovi se to ale nelíbilo a tak se odvolal ke krajskýmu soudu.

[Do obchodu vstoupí mladý kluk, jde k regálu s riflemi, jedny si vybere, ani si je nevyzkouší, jde k pultu, zaplatí je a odejde. Za celou dobu nepověděl  ani jedno slovo.]

To odvolání ale bylo nešťastný rozhodnutí, protože krajskej soudce o Kobrovi nikdy neslyšel, způsob jakým byl Kobra zmlácen okomentoval jako nenejvýš zavrženihodnej a místo půl roku podmínky dostal Tomáš rok natvrdo. Odmítl se odvolat, protože se bál, že by trest byl ještě vyšší. Kobra tady zůstal,  Tomáš zmizel do díry.

Když se Vojta Kači zeptal čím by se ji mohl revanšovat, tak mu řekla, že by s ním ráda vyjela někam na výlet. Vojtovi začalo být jasný, že přituhuje. Hodně diplomaticky ji vysvětlil, že ji má rád, že je to milá holka, ale že  se k sobě prostě nehodí. Kača chytla hysterickej záchvat, začala mu vyčítat, že kvůli němu vedla křivou výpověď a takový ty věci a že když se k ní hodlá chovat tak hnusně, tak by se taky mohlo stát, že se policajti dozví, jak to bylo doopravdy.

Vojta řekl, dobře, fajn, omlouvám se, na ten výlet s tebou pojedu.  A nějak tak tajně doufal, že u toho výletu to zůstane.

Na výlet jeli na exkurzi do Mírovské věznice prej aby Vojta viděl, jak to mohlo všechno dopadnout. No a za výletem byl další výlet, kina, divadla, který Vojta absolvoval zčásti kvůli výhružkám a částečně kvůli tomu aby uklidnil Kačin hysterickej záchvat. Navázali spolu takovej kamarádskej vztah, Vojta k ní dokonce začal chovat určitý sympatie, ale nespali spolu.

No a pak se to jednou stalo. Kača do Vojty nalila čtyři velký fernety aby byl povolnější, donutila ho, aby šel k ní domů a tam ho prakticky znásilnila. Vojta říkal, že nemusel nic dělat, prostě jenom vyjeveně ležel a užasle koukal, co se s ním děje. Podvolil se jí. Říkal mi, že v dobu už přes rok neměl sex a přefiknout Kaču mu po těch čtyřech fernetech přišlo jako docela dobrej nápad.  

No, ale byla to docela chyba, protože Kača ho začala považovat za svýho přítele. Vojta tomu nejdřív vzdoroval, ale pak se tomu podvolil. Teď už spolu půlroku žijou v jeho bytě  a prej neustále Vojtu uhání, aby si ji vzal a udělal jí dítě.“

No a to je asi tak všechno k tomu,“ skončila své výprávění Krisrýna.

„Ještě Tomáš.“

„Co Tomáš?“ 

„Náš vedoucí. Byl ve vězení. Co potom?“ 

„Jo, ještě Tomáš.“ 

Toho z lochu propustili po deseti měsících za dobrý chování. No a nastaly mu docela krušný časy. Protože v Šumperku  těžko shánějí práci obyčejní lidi, natož  bývalí trestanci jako on. Taky byl nebesky nasranej na Vojtu, že se z toho tak vyvlík. A taky na něj byl nasranej kvůli Petře. 

Vlastně, ty nevíš to o jeho ségře. Po tom, co Tomáše zavřeli, tak  v širokým okolí už nebyl nikdo kdo by krotil její alkoholový eskapády a tak se stávalo, že se v práci třeba tři dny neobjevila, přišla třeba až čtvrtej den na poledne. K tomu všude možně vytrubovala, že má super práci, že si tam může přijít kdy chce a odejít kdy chce. Vojta se naštval a vyhodil ji. 

            No a Tomáš přišel z vězení, zjistil, že Vojtův obchod vzkvítá, a že jeho ségra nemá práci, protože ji Vojta vyrazil.  Prostě se to všechno sečetlo a on se jednoho dne vydal do našeho obchodu a jedný brigádnici, co jsme tam měli na záskok, řekl, ať vzkáže panu majiteli, že na každý prase se někde vaří voda a že na prase Vojtěcha je už uvařená. Brigádnice to vzkázala  a Vojta z toho byl dost špatnej,  měl velký výčitky. Shodou oklolností si rozšířil licenci na prodej Thunderlife i na oblast Jesenicka a chystal se otevřít  tenhleten obchod ve který teď stojíme. Šel za Tomem domů a místo odpověti na pozdrav dostal pěstí mezi oči. Ležel na chodníku a skrz krev vykoktal, že mu nabízí práci, protože se doslechl, že žádnou nemůže sehnat.

To byla jiná, Tomáš se Vojtovi omluvil, že ho praštil a pozval ho dál.

Vojta mu nabídl, že by mohl dělat prodavače tady v Jeseníku. Tomáš se urazil, řekl mu, ať si práci prodavače strčí do prdele, že nebude každej den dojíždět deset kilometrů do nějaké řitě jménem Jeseník, aby prodával nějaký sračky.    

 Vojta se mu omluvil a sdělil mu, že se přeřekl a že měl na mysli místo vedoucího prodejny a že by pod sebou měl čtyři lidi. Že by to byl takovej revanš za to, že šel do vězení.

Na to už Tomáš slyšel. Celej život dělal toho nejposlednějšího dělníka a slovo vedoucí mu znělo dost dobře. Plácli si a zase byli kamarádi.

Pak jel Vojta za mnou a řekl mi, že se strašně omlouvá, že  mi sice slíbil, že budu vedoucí týhle prodejny, ale že to nakonec nevyšlo, že tu funkci musí dát Tomášovi a vylíčil mi celou tu historii. Já jsem řekla, že to chápu. Ale Vojta dodal, že Tomáš je organizačně úplně neschopnej chlap, takže bych šla do Jeseníku jako oficiálně jako obyčejná prodavačka, ale že bych  všechny ty organizační  záležitosti dělala za něj. Teď pozor – to Tomášovi nesmíš za žádnej okolností říct  - mám vyšší plat jak on.“

„No a to je tak asi všechno,“ dodá Kristýna.

„Hm,“ řekla Jana, „docela síla. A to tak má být na furt?“ 

„No. Víš – já s Vojtou spím. Ale pššš. Říká mi, že Kaču jednou opustí, akorát ještě neví kdy.“  

„Spíš s ním?“

„Jo. Zamilovala jsem se do něj.“   

„A Tomáš tady bude vedoucí taky na furt?“ 

„Asi jo. Vojta tomu říká mý černý svědomí, který mě stojí třicet tisích za měsíc.“ 

„Tomáš dostává  třicet tisíc měsíčne?“   

„Ne.  Má kolem těch osmnácti čistýho. Ale Vojta mu ještě musí platit  sociální, nemocenský a tak, vyšplhá se to na třicet tisíc.“

Zákazníci nějak přestali chodit. Zvonek nad vchodem se neozývá.

„Jo a ještě jsem ti ani nepoděkovala,“ řekne najednou Jana.

„Za co?“ nechápe Kristýna.

„Za to, že jsi mě doporučila Tomovi, aby mě vzal jako prodavačku.“

„Ale prosímtě. Na dobrý kámošky z gymplu se nezapomíná, ne?“ usměje Kristýna.

            Před prodejnou zastaví Superb. Vystoupí z něj Tomáš a jde do obchodu. 

„Teda,“ haleká už od dveří, „ten Vojta se vůbec nevyzná v autech. Chtěl koupit felicku co měla úplně na maděru převodovku. Ještě že jsem na to přišel. By vyhodil zbytečně třicet tisíc.“  

„No jo, pane vedoucí, co by si Vojta počal, kdyby vás neměl,“ řekne Kristýna s lehkou ironií, kterou ale Tomáš přehlédne. 

„Kdyby mě neměl, tak je v prdeli,“ řekne  Tomáš.  

***

Uplynuly dva týdny.

V Praze se chystá  prodejní meeting na zimní sezónu.

Vojta brzo ráno vylézá ze svého domu v Bohutíně a sedá do auta. Jede pro Kristýnu, která bydlí v Hanušovicích, což je městečko deset kilometrů od Bohutína severně.

V Hanušovicích do auta bere Kristýnu a chce se vydat směr Praha, ale zjišťuje, že u sebe nemá licenční průkaz, bez kterého by ho na meeting nepustili. Rozhodne se ještě vrátit  k sobě  domů. Protože spěchá, tak nejede po hlavní silnici, ale „po černé“, cestě v horším stavu, která je ale mnohem kratší.

Trasa vede kolem kolejí. Jsou čtyři ráno.

„Zastav,“ řekne Kristýna.  

„Proč?“ diví se Vojta.

„Prostě zastav! Někdo tam leží na kolejích!“  

Vojta  odstaví auto na kraji silnice a vydává se ke kolejím, na kterých opravdu kdosi leží. 

Oba dva ho poznávají. Tím člověkem je Kobra.Táhne z něj laciný alkohol. Vytuhnul.

Vojta chvilku přemýšlí a nakonec se rozhodne ho tam nechat.

„Přejede ho vlak,“  protestuje  Kristýna a s obavou se podívá na blízký semafor, na kterém je červená, což znamená, že se už nějaký blíží.  

„Ano. Přejede ho vlak. Bude to tak lepší,“ řekne Vojta. 

Kristýna pořád protestuje, ale už jenom slabě.

„U některejch lidí je lepší když umřou,“ řekne Vojta a Kristýna už nic nenamítá. Sedají  zpět do auta.

„Nikomu o tom nepovíme, ano?“ řekne Vojta, když pomalu rozjíždí svůj Superb. 

„To je samozřejmý,“  odpoví Kristýna a hlas se jí trochu třese.     

„Opuštím Kaču. Miluju tebe,“ řekne Vojta jakoby nic. 

„Fakt?“ zeptá se   Kristýna. 

„Jo. Chci s tebou žít.“  

„Aha,“ řekla Kristýna. 

Auto zaplní  ticho, při kterém Kristýně běhá mráz po zádech. Pět  minut ticha za Kobru, který za chvilku umře. 

Vojta si doma vyzvedne  licenční průkaz a když čeká  na spuštěných  závorách, až přejede rychlík Olomouc – Kobra, tak se blaženě usmívá. 

            Kristýna se na ten úsměv dívá a najednou  jí napadne, že s takovým člověkem žít nechce.  

KONEC.