Pohádka o daleké zemi

Žila byla jedna holčička, a ta se jmenovala Ona. Bydlela daleko v Africe, tam, co jsou sloni a lvi a žirafy a tak. Ale byla bílá, její tatínek s maminkou přišli prý sem kdysi dávno z Evropy. Často od nich slýchala pohádky o daleké zemi, kde žádní sloni a lvi nejsou, zato tam ale žijí medvědi a vlci - vlastně dneska už snad ani ne, ale dřív tam byli. Ale jsou tam prý lesy, takové jiné lesy, kde je jen spousta smrků a borovic a žádné palmy, a kde je ticho a šumění stromů a jenom sem tam je slyšet kukačka nebo datel. Ona nikdy kukačku ani datla neviděla, doma měli jen papoušky, a ti byli hrozně ukřičení, a pak taky kolibříky. A Tomyho, malého opičáka. Když maminka Oně vyprávěla o veverkách, říkala jí, že vypadají jako malé opičky s chundelatými ocásky. Ale když se Ona zeptala, jestli vypadají jako Tomy, dala se maminka do smíchu a nemohla se utišit, takže se Ona zase nic nedozvěděla.

Ona se moc a moc chtěla do té daleké země podívat. A pak, když jí bylo sedm let, rozhodl tatínek, že ten veliký výlet podniknou. Nasedli do svého malého letadla a doletěli do velkého města, kde nasedli do obrovského letounu, který létá do takových dalekých zemí. S ním se dostali až do Londýna a odtamtud pak letěli do Prahy. Chvíli byla pod nimi země, až tam někde hrozně daleko dole, a pak zase mraky, až kam oko dohlédlo, vlastně obě oči. A pak přistáli.

Chodili dlouho po městě, nejdřív byli na hradě a vlajka byla nahoře, takže pan prezident byl doma, ale neviděli ho. Pak šli dolů k řece a všude byla spousta starých domů, daleko starších, než kdy Ona viděla, ale ne takových starých jako když mají spadnout, ale takových jako hezky starých. A pak byli u Vltavy a ta Vltava byla taková tichá a smutná a nikde v ní nebyli hroši ani krokodýli, jen malé lodičky a parníčky, co uměly doplout tak nejvýš z jednoho břehu na druhý.

A pak šli na náměstí s koněm. Tatínka tam okradli a šel na policii, a Ona byla smutná, že je tatínek takový nevrlý, ale zase byla ráda, že se děje nějaké dobrodružství, protože co by to byla za výlet, když ani neunesli jejich letadlo ani se jim neztratila zavazadla ani nikde nezabloudili. A tak zůstala Ona s maminkou sama a obě si šly dát něco dobrého do restaurace.

V restauraci bylo skoro plno, a tak si Ona s maminkou sedly k jiné mamince, která byla v té restauraci s právě takovou holčičkou jako byla Ona. Ona si s ní chtěla povídat, jenže ta holčička byla nějaká divná. Vůbec jí nezajímaly veverky a kukačky a datlové, ale pořád chtěla jenom něco slyšet o Tomym a o jiných opičkách v pralese, a taky o papoušcích a hadech. Ale Ona neměla hady ráda a ani na papoušky si teď nechtěla vzpomínat. A tak té holčičce řekla, že opice smrdí a papouškové pořád jenom křičí, a musela se pak za to omluvit, i když to byla pravda. A ta holčička jí ne a nechtěla věřit, jak je to ve skutečmosti, a pořád se jí zdálo, že to musí být v té Africe velice krásné a záviděla Oně, že tam může bydlet. A Ona by zase hrozně moc chtěla alespoň jednou vidět veverku a kukačku a datla, jenomže v Praze nikde žádné nepotkali, jen holuby a racky a psy. A pak už museli letět domů, protože začínala škola a taky tatínek musel do práce.

A to je konec pohádky. Ach jo.