Konkurs

Konkurs měl proběhnout ve staré tovární budově. Neestetické prostředí bylo vybráno cíleně. Seděl jsem v komisi společně s dalšími čtyřmi výběrčími. Dělal jsem tuhle práci už přes dvanáct let. Ačkoli mohla navenek působit zajímavě, byl to jen kolotoč zvyklostí s běžnými obměnami. Jako při kterékoli jiné práci, kde přicházíte do kontaktu s lidmi, člověk pomalu ztrácel schopnost objektivního rozhodování. Za tu dobu se logicky musel v otázkách svého vkusu omezit na pouhé minimum a už málo kdo ho mohl něčím překvapit. Stejné to bylo i s mými spolupracovníky. Přicházející adepti, vlastně adeptky (i když… zažil jsem i pár bizarních výjimek), se tak musely připravit na nejhorší a sice, že jejich nejdůležitější a vůbec nejrozhodnější chvíle pro nás bude jen další formalitou a komentářem ve výběrové listině. Přicházely jako důležité a odcházely bez špetky sebejistoty. Tedy většina z nich. Některé dokázaly opravdu zaujmout, ale to byly jen ojedinělé případy, právě takové případy, pro než se v jistém smyslu oplatilo tuto práci vykonávat.

Výběry probíhaly ve třech fázích. První byla čistě o obličejovém vzhledu. Většina z nich se nemusela ani představovat. Obličej je totiž jeden z nejdůležitějších aspektů, pro který dáte, či nedáte pornu šanci. Nesympatickou tvář ani dobře tvarované tělo hodnotně nezastoupí (ovšem také tady bych se mohl odkázat na výjimky). Mnohdy jsem se s kolegy ve svém vkusu rozcházel, ale mnohem častěji se rozházeli oni se mnou. Podobné spory jednoduše zajišťovalo hlasování. Přehlasovat jsem je však nedokázal ani jednou.

Ve druhé fázi se dívka představila a byla podrobena sérii naprosto bezpředmětných otázek. Jak je známo, pornoherečky jsou mozky prázdné, proto bylo zbytečné hledat v této fázi hlubší význam. Nejdůležitější část konkursu samozřejmě představovala fáze třetí, při níž už se dívka prezentovala se svými praktickými dovednostmi takříkajíc naostro. Vesměs rozhodovala celková přizpůsobivost zájemkyně našim požadavkům a její fyzické dispozice. Přizpůsobivost vlastně není úplně přesné slovo, použil bych spíš nezmarnost. Porno je flexibilní řemeslo, proto se v něm jen těžko udrží někdo citově nebo fyzicky labilnější. Dlouhodobá a trpělivá práce je v této branži předpokládaným atributem.

Třetí fáze pro nás jako výběrčí byla pochopitelně nejzáživnější. Stávali jsme se svědky mnoha experimentů a pokusů, u nichž jsme už ani nedoufali, že je kdy uvidíme naživo. Jako by člověk celý život spaloval mrtvoly a najednou měl spálit samotného Boha. Řeknu vám, tohle bylo na mé práci to vůbec nejpozoruhodnější. - Dívky snažící se o co nejefektnější projevy sexuální trapnosti, aby potom šest soudců za úzkým stolkem jednohlasně zvolalo - JDETE DÁL! Sledovat, kam až může člověk bez studu zajít, bylo nepopiratelným oživením života v okázalé jistotě. Přesto i tohle dříve či později omrzelo. Šlo jen o časové rozmezí, ve kterém stačí něco natolik nekonvenčního zastoupit notoricky známá místa šedého přežívání.

Děvky! Obdiv, který jsem k nim zpočátku jistým způsobem choval, se rychle proměnil (stačily tak dva roky) v pohrdavé výkřiky zhnusení. Děvky, obyčejné prsaté děvky! - hulákal můj vnitřní hlas, když jsem nezúčastněně pozoroval jednu štíhlou blondýnu za druhou. Vlastně šlo jen o odhad, která z nich dokáže lépe a vytrvaleji šukat. My jsme tady seděli právě proto, aby byl tento odhad alespoň v rámci možností trefný.

Dnes se ovšem stalo něco vskutku ojedinělého. Už když jsem ten obličej spatřil poprvé, bylo více než jisté, že nepůjde jen o jeden z mnoha řadových konkursů. Moji spolupracovníci byli z neměnnosti této práce už dávno otupělí, proto ji chtěli hned vyhodit, aniž by se alespoň krátce zamysleli nad kuriózností situace. Navrhl jsem jim, že tohohle musíme využít, že něco takového přece nemáme možnost vidět každý den. Po chvilce váhání souhlasili.

„Postupujete do dalšího kola.“ Přenechali mi tu čest, oznámit té brýlaté uhrovité ženě kolem čtyřicítky usnesení o jejím pravděpodobně nejvýznamnějším úspěchu dosavadního života. Nedalo se přehlédnout polichocený úsměv, který jí rozjasnil tvář, když opouštěla prostor továrny.

„Tohle by mohlo být vůbec to nejzajímavější, co jsem tady kdy zažil,“ prohodil jsem směrem ke kolegům. Jejich mlčení se mi však ani trochu nelíbilo. Copak jim tohle připadalo naprosto běžné a všední? Rozhodl jsem se to přejít bez zbytečného vypjetí nervů a raději se soustředil, až tu ženu uvidím v dalším kole.

Přišla ve spodním prádle. Ve smíchu mi bránil jen nedozírný údiv. Kolegové nesouhlasně kroutili hlavou.

„Postupujete!“ vykřikl jsem, aniž bych přemýšlel nad tím, co vlastně dělám a jaký to může mít dopad.

„Co blbneš?“ pošeptal mi jeden z nich.

„Vy to nechcete vidět? Děláte si ze mě srandu?“

„Nejde o to, co chceme vidět, ale o to, co musíme vidět.“         

„Necháme ji jen postoupit, nic víc, nic víc z toho nebude, přísahám. Jde jen o pobavení.“

Vyměnili si mezi sebou váhavé pohledy. Vycítil jsem příležitost.

„No tak, vás to baví? - pořád dokola ten samý obrázek? Dejte šanci něčemu novému, vždyť tohle nás může skvěle uvolnit,“ naléhal jsem.

Souhlasně přikývli, ačkoli jisté pochybnosti byly znát.

„Děkuji vám pánové! Děkuji!

A vy se může jít připravit na třetí kolo!“

Přesně tohle jsem potřeboval! Tohle je ono, unikát, naprostá paráda! Pokud jsem tuhle práci kdysi přijal ze ziskuchtivosti nahých ženských těl, tak teď mě hnus vábil mnohem víc. Byl totiž v té smršti podobnosti zcela samostatným formátem.

Pohrával jsem si z tužkou, proplétal ji mezi prsty, zohýbal nebo si s ní jen poťukával o stůl. Nebylo to z nudy, ale bezmezné nedočkavosti. Po nahé a vcelku sympatické černovlásce, která zrovna předváděla jeden z triků se židlí, nijak překvapivých triků musím podotknout, se měla na scéně objevit má žhavá kandidátka na titul zjev roku. Byl jsem tak napnutý, co že předvede, až jsem úplně zapomněl předstírat upřenou soustředěnost.

„Co je s tebou?“ žduchnul do mě soused.

„Nevím, dnes jsem jako přejetý, už bych byl radši doma.“ Samozřejmě, že to byla jen zástěrka všech mých očekávání a hlubokého zasnění.

„Dávej sakra pozor, od čeho si myslíš, že tady jsme?!“

„Jo, já vím. Promiň.“

Na řadu přišlo rozhodování. Všichni jsme sklonili hlavy k sobě a začali diskutovat. Tedy; oni začali. Předstíral jsem zaujetí - posledních pět let - jen proto, aby si o mně nemysleli, že jsem impotentní.

„Jak to vidíš ty?“ zeptali se mě, ačkoli už měli o rozhodnutí dávno jasno.

„Přidávám se k většině.“ Černovlasá kráska rozhodně nebyla jedním z těch důvodů, pro které by mi stálo za to, stavět se jim do cesty. Ten důvod jsem spatřoval jinde, úplně jinde, spatřoval jsem ho v ženě, která teď jistě chodí od místa k místu, neví co očekávat, ale přesto si je konečně jistá, že rozhodnutí, které jí nepochybně všichni vymlouvali, bylo správné. Bez ohledu na výsledek je už nyní dále, než by kdo očekával.

„Zavolejte další!“ vyšlo z úst porotců. Tady byla ta chvíle! Chvíle, na niž jsem nečekal jen dnešní den, ale celých dvanáct let. Napjaté ticho a pak svérázný příchod - tak to bývalo zvykem, jak to ale bude teď? Bude to spíš směšné, nebo tragické a nebo obojí? Nechám se překvapit.

         Konečně se otevřely dveře. Viděl jsem zatím jen stín, který však měla záhy vyplnit celá postava. To napjetí teď jistě pocítili také moji kolegové.

„Tak už pojďte!“ křikl jeden z nich rozrušeně.        

Ve dveřích se pak objevila ženská postava. Byla však oblečená, co oblečená, byla přímo zahalená. V rukou držela jakési papíry a vypadalo to, že věnuje pozornost spíš jim, než tomu, proč tady je.

„Co to má znamenat? Proč jste oblečená?“ Znejistěl jsem; snad nepropadla panice a nerozhodla se to po všem tom úsilí vzdát…

„Copak nechcete tu práci?“ snažil jsem se ji nahodile povzbudit, ale nezdálo se, že to bude k něčemu užitečné.

„Stejně mi ji nedáte.“ Vůbec poprvé promluvila. Měla ostrý, škrábavý hlas, nikdy bych u ní takový hlas netypoval.

„Ale můžete to přece zkusit,“ namítal jsem.

„Víte co je to za papíry?“ změnila obratně téma. Přistoupila trochu blíže a začala v těch papírech hledat očima.

„Ne, nevím, netuším, co je to za papíry. Koho to zajímá?!“ vyhrkl jsem hystericky. Jeden kolega se na mě podiveně zašklebil a potom suchým a nezúčastněným hlasem konstatoval: „Pokud se tedy nechcete svléknout, tak můžete odejít.“

Střelil jsem po něm vyčítavým pohledem. Co to dělá?!

„Ne! Ještě chvíli počkejte, dáme vám nějaký čas na rozmyšlenou. Jsme trpěliví.“

„Odejděte prosím,“ oznámil, nevšímaje si ani zbla mé horečnaté a nepolevující snahy.

„To nepůjde,“ řekla, když už byla skoro u našeho stolu, „Mám tady čtyři smlouvy, vás je celkem pět, což znamená, že jeden dnes odejde s výpovědí. Otázkou je, který z vás se nejméně osvědčil.“

V rychlosti jsem přelétl tváře zbylých čtyř. Byly o poznání klidnější, než ta moje, byly zmanipulované a permanentně připravené k plnění uložených povinností. Byly pro toto zaměstnání jako stvořené…

„Uf, málem bych se zapomněla představit. Jaká ostuda,“ pak na mě lstivě pohlédla a chvíli v tom pohledu setrvala, poznal jsem to, její oči byly staticky upřené na mě, ačkoli to mělo vypadat, že mluví ke všem,  „Jmenuji se Helena Jánská a jsem počínaje dneškem novou ředitelkou. Tohle tedy berte jako takový malý konkurs.“