V moci zvonku

  Ruský fyziolog Ivan Petrovič Pavlov dělal kdysi pokusy na psech. Když dával svým čtyřnohým přátelům jejich denní příděl potravy, zvonil jim k tomu na zvoneček. Pak zkoušel, co to udělá, když bude zvonit a nic jim nedá. Byl to tenkrát krutý žert - psi v domnění, že dostanou nažrat, začali už předem slintat, poté však zůstali z rozmaru pana Pavlova o hladu. Ivan Petrovič v té chvíli objevil princip podmíněného reflexu a jeho psi pochopili, co je to podraz.

   Vzpomínám na pana Pavlova často, vždy ve škole kolem poledne. Pozoruji potají tváře studentů, kteří se jen jen třesou na zazvonění, které je vysvobodí z hodiny, aby pak dostali svůj pravidelný příděl proviantu. Nechovají se tak docela jako psi, společenské zábrany málokterým dovolí slintat otevřeně a naplno. Ale nervózní tiky, nezvladatelné nutkání sledovat ciferník hodinek a nesledovat ciferník (vlastně obličej) můj a napětí, které se zazvoněním povolí a vystřelí studenty ze dveří stěží uvěřitelnou rychlostí a silou, prozrazují své. Ne že by učitelé nečekali na signál oznamující konec hodiny stejně dychtivě; důstojnost jejich povolání jim ovšem jaksi nedovoluje dávat žádosti svého srdce tak nepokrytě najevo.

  Marně přemýšlím, kdo vlastně vymyslel školní zvonek. Nebyl to původně jen Pavlovův velkolepý pokus na lidech, který se časem zcela vymkl kontrole?