Meditace o rýži, jasmínu a tobě

Občas když šedivím ve svém mládí s městem

nechce se dýchat, jenom stát se šedí

soustředěně myslím na tvé jemné ruce

to čím by mohly být a daleká všech odpovědí

i tebe celého můj drahý příteli

myšlenky v hnízdech jako tažní ptáci

mohla bych mluvit, však víc si vážím ticha

pokorně tvoje tvář se v mysli vrací

o vodní stopě o rýžových polích

a o jasmínu za zdmi paneláků

šeptám si tiše, slova stávají se mlhou

po celý šedobílý večer tisíce slov mraků

jak peří havranů, jak všechno co je matné

vyslovit s klidem pozdní tvoje jméno

nebát se strachu, jsou i jiné věci k žití

a někde uvnitř tolik nevyřčeno

s bolestí, která musí být jen živá

a prázdnou krásou obsáhlosti bytí

nelze než vykřiknout a potom tiše mlčet

rozvázat zimu tmy, jak špulku starých nití

útulnost vlastních duší a vše, co bereme si za své

opouštím očima tak čajového tance

a teplo, které dává každé prosté ano

stává se díkem, tou věčnou touhou stát se.