Pod kůrou

Skrze týdny nocí pluje

Bohyně a pozdě svítá.

Navečer svíce zapaluje,

den až do jara nepřivítá.

Rozpíná plášť nad hladinou,

svět závojem svým zatají

a nejen mlhy v tmě je vinou,

že lidé v ní jen tápají.

Ona je dobou bezejmennou,

kdy duše předků nejdou spát,

kdy žena je vždy jenom ženou,

a muž ji má jen takto rád.

 

Snad i větrem nenadálým,

co větve stromům naklání,

jde podzim, který vleže chválím,

zahalen listím pod strání.

 

Ve tmě září hvězdy bílé

a vracíme se k předkům dolů,

do vlhké hlíny časem shnilé,

do zemí, kde jsme všichni spolu.

 

Tvář hladí staré větvoví.

Tma pod kůrou roste do Vánoc.

Duch stromů ti už nepoví,

proč pod kůží je pořád noc.

V kmeni, když kvete večerem

tma, a sliny Luně kapou k nohám,

lhostejno s jakým záměrem,

svou duši si před světem schovám.

Pod starým stromem duchové

hrají dramata průhledná.

Jdou spát do noci duhové,

tíží je propast bezedná.

 

Ve tmě září hvězdy bílé

a vracíme se k předkům dolů,

do vlhké hlíny časem shnilé,

do zemí, kde jsme všichni spolu.

---