Pasti

…víš kterým směrem? Stačilo do vody plivnout

a hned jsi věděl, kam teče – hladina,

                            která si o šero leštila světla.

Vyšehrad pozvolna protékal řekou.

Ve věžích čas odbíjely ryby.

Labutí hlavu jsi položil do mísy,

zalil ji octem – a čekal. Míjely dny.

Za oknem padaly kyselé deště,

stékaly po kostech města.

V lebce se začaly rýsovat póry.

Především zobák – vzdušný jak z pemzy.

Tušil jsi otvory v textuře času. Prosíván

rozdílnou rychlostí ve všech svých směrech.

Ráno; a vzduch

masitý mlhou. Hladina o šero leštila světla. V konstrukci mostu

uviděls zakleslou labuť. V zábradlí napjaté pletence pavučin

                                                        – zdobené kapkami vody:

překrásné pavoučí pasti.

Hlavu jsi položil do mísy

            – svou prázdnou, včerejší hlavu –,

zalils ji mlhou a nečekal na nic.

Spláchla tě nejbližší vlna.

Byla to hra

         na Který z nás kostnatí nejrychleji. Prohrávals, prosíván

rozdílně do různých směrů. Za oknem padaly kyselé deště,

písek se do času v hodinách tavil.

Kaluže zrcadel zbyly.