Už

Zkoušim se utlumit dalším panákem malibu, ale nějak to nejde. Nevim, co na tom blivajzu všichni viděj. Objeví se něco novýho a každej se toho chytí jako pes kosti. Mám náladu pod psa. Život je pes. I když na rozdíl od Matena sem maturitu udělal napoprvý. Vylili ho z občanky. Ta svině po nás šla už od třeťáku. Jako jediný sme měli z tohohle zprofanovanýho předmětu trojku. Ze třídy sem maturoval jako poslední. Občanku sem bral jako nejmenší zlo. Když sem ale zjistil, že z ní jen z naší třídy vylítlo deset lidí, neučil sem se nic jinýho. Ta učitelka měla problém – neměla vůbec žádnou autoritu a myslela si, že ji získá tím, když vyhodí půlku třídy, kterou už stejně nebude učit.
Svět je naruby, říkám si a převaluju v puse kokosovou pachuť.
Vytáhnul sem si otázku o teorii osobnosti, introvert, extrovert, blablabla. Šlo to jako po másle. Za jedna. Čuměla jak vejr. Horší to bylo z ostatních předmětů - kdybych si s učitelem ekonomiky netykal a nechodil s nim na pivo a náš táta by třídní neopravil střechu, asi bych vyletěl.

Je třetí den po matuře a ještě sem nevystřízlivěl. Vlastně se mi ani nechce. Holka, kterou miluju, se zase dala dohromady se svým klukem a po pravdě řečeno za to můžu já. Místo toho, abych ji včera ve slabý chvilce vojel, utěšoval sem ji, že se to všechno spraví. Celej den s ní chodim po parku a poslouchám žvásty o tom kreténovi, co jí zahnul, nakonec ji dostanu až k sobě do pokoje, udělám jí šťávu a místo toho, abych na ni skočil, pouštim Depešáky.      

„Ještě malibu?” ptá se barman. Musí hodně nahlas. MC Hammer se nenechá jen tak odbýt. Can´t touch this! Včera sem si ale šáhnout moh, kdybych nebyl blbej. 
„Ne, bavoráka!”
Furt lepší než ten kokosovej blaf. Dal bych si gin s tonikem, ale neni tu nikdo, kdo by mě pozval. Ochomejtá se tu jen pár břídilů, který neznám. Nedělní diskotéky nejdou moc na odbyt ani v létě.

Je devět a já už sem jak brok. Za chvíli budu muset jít domů. Rodiče mě nechtěli dneska nikam pustit, že prej to s tim flámováním přehánim. Nechápu to. Mám po maturitě. Sem plnoletej. Tak co? Piju drink skoro na ex.

„Ještě bavoráka!” řvu na barmana.
No jo vlastně, ještě musim na vejšku a stát se učitelem, já zapomněl. 
„A jednu kusovku!” dodávám.
Barman mi připaluje. Po pár šlucích se mi motá hlava. Cestou budu zase v ruce žmoulat jehličí, abych neměl načichlý prsty od kouře. Je mi z toho nanic. Odstěhuju se do Prahy. Seru na všechny. Je mi jedno, co budu dělat. Z repráků se ozývá rádoby rap:
Musíte to vidět, je to paráda. Hej jé!
Tak to mi ještě chybělo. Tahle trapná znělka mi nevýslovně leze na nervy.
Musíte to vidět, slunce zapadá.
„Zaplatim!” řvu na barmana.
Musíte to vidět, skvělá nálada. Hej jé!
„Osmdesát devět,” řve na mě barman.
Vytahuju peněženku a dávám bankovku na mokrej pult.
Musíte to vidět.
Na drobný nečekám a rychle mizím.

Diskotéka Vaška Zejmana…

Je teprve devět a já klopejtám domů. „Už sme prý dospělý a pěkně v prdeli,” zpívám si a marně se snažim držet krok rovně. To zas bude doma kázání. Procházim kolem budovy kina a z druhýho patra se ozývá hudba. Dole je otevřenej vchod. V těch prostorách bejvala videopůjčovna. Vypadá to na nějakej soukromej mejdan. No co, zkusit se to může.

„Jen pro zvaný,” říká kluk u vchodu. Je mladší a nevypadá moc asertivně. V ruce mačká černej klobouk. Je to jeden z těch typů, co se motaj kolem tanečního kroužku. Znáte to, na tanečních vyzvete holku, co se vám líbí, a tenhle otrapa se přichomejtne, popadne ji a předvádí vám, co všechno umí, a to s jediným záměrem – ztrapnit vás. Jenže tohle nejsou taneční, milej zlatej, v civilu seš nahranej, tady se tancuje podle jinejch not.
 
„Ale já sem pozvanej,” opáčim.
„Od koho?”
„No od koho asi, ne?” ťukám si na čelo.
„Tak padesát,” rezignuje tanečník.
„Cože? Padesát?” volám udiveně. „Řekli mi, že dneska je to zdarma!”
„To jo, ale dává se dobrovolnej příspěvek,” říká skoro prosebně a nastavuje klobouk.
„Když je dobrovolnej, tak ho dávat nemusim, ne?”     

Chci ho obejít, ale po schodech schází skutečnej vyhazovač. Už sem ho viděl v akci. Tady neni čas na falešný hrdinství. Rychle vytahuju peněženku a dávám do klobouku padesátku. Tak vysoký vstupný do podniku sem ještě neplatil. Tanečník se vítězoslavně šklebí.

Schody mi dávaj vcelku zabrat. Musim se držet zábradlí. V cíli na mě místo půjčovny čeká bar, pět stolů a taneční parket. Pár lidí tu znám od vidění. Zdravim je, abych ukázal, že sem patřim. Du hned k baru. Nač otálet. Času je málo.

„Čau, Jardo!”

Barman odpovídá na pozdrav, i když je vidět, že ani neví, kdo sem. Objednávám si bavoráka a sedám si na barovou židli, přičemž párkrát zavrávorám. Hrajou London Beat - I been thinking about you. Nesnášim tuhle odrhovačku. Všichni skáčou a tleskaj do rytmu a při kytarovým sólu ála western většina hřebečků na parketě předvádí jízdu na koni. Ženský se kolem nich kroutěj jak nadržený kobyly. Barman je otočenej zády a nalejvá - jak jinak než malibu. Vedle mě sou srovnaný dvě řady prázdnejch skleniček. Rychle jednu beru a strkám si ji do kapsy. Ani nevim, co mě to napadlo.

„Viděla sem tě,” říká holka, co u baru čeká na drink. Spiklenecky se na mě usmívá. Znám ji z gymplu. Hnědý mikádo. Protáhlý úzký rty. Vždycky mi připadala trochu při těle, ale zdá se, že zhubla. Nebo je to tim alkoholem? Ještě pár bavoráků a zamiluju se i do barmana.

„Nic si neviděla,” říkám a konfiskuju další sklenici.
„Ty seš blázen.”
„Jo, to sem.”
„Maturita ti vlezla na mozek.”
Souhlasim a beru z reklamního stojanu Orbit balík žvejkaček.
„Chceš žvejku?”
„Díky!” říká a bere si balíček, zrovna když se barman otáčí zpátky.

Bylo to o fous. Holka platí, bere pití a ještě jednou na mě spiklenecky mrká. De ke stolu, kde sedí dva kluci. Sou taky z gymplu. Zřejmě spolužáci. Měří si mě pohledem. Mávám jim a věnuju se pití. Už mi moc času nezbejvá (bude deset). Daří se mi ukrást další dvě sklenice. Ještě že mám pláťáky s kapsama po stranách. Platim a nechávám dvacet korun dýško. Jarda se na mě udiveně podívá a místo poděkování jen krčí rameny. Ještě mávám na rozloučenou gymplácký trojce (holka mi odpoví, kluci ne) a mizim.

Venku se snažim pročíst program kina, ale písmenka se mi rozjížděj. Mám dost. Čumim na obrázky z Terminátora 2 a snažim se zaostřit Lindu Hamilton. Docela se mi líbí. Škoda že už ve dvojce neukáže broskve.

„Tak na co půjdeš?”

Ta holka z gymplu po mně asi jede, říkám si, ale v momentálním stavu je mi to úplně jedno. I když, za střízliva by v tom zas takovej rozdíl nebyl.
 
„Na Terminátora trojku,” odpovídám a ťukám Arnoldovi na čelo.
„Dyk je jenom dvojka,” říká a pak vyčítavě: „Děláš si srandu!”
„Bude i trojka,” trvám na svým.
„Ale Arnold ve dvojce umře.”
„To v jedničce taky.”
„Máš pravdu. Oni si vždycky najdou důvod, jak ho oživit.”
„Jo, možná bude i Terminátor pětka.”
„No jo.”
„A Rocky desítka.”
Směje se. Možná čeká na další příklad, třeba Rambo čtyřka, Highlander padesátka, ale mě už to nebaví.
„Kam jdeš?” ptá se.
„Domů,“ říkám.
„Jdu taky,” ona na to, „můžu jít kousek s tebou?”
„Jo, ale bydlim tady pár metrů…”
„Já vim.”
„Ty mě sleduješ?”
„Bydlim kousek pod váma.”
„Fakt?”
„Jo, v těch bytovkách pod Smetankou.”

A tak vyrážíme. Deme mlčky. Nic vtipnýho mě nenapadá. Trochu se motám. Dokonce se i těšim domů.

„A co budeš dělat s těma skleničkama?” ptá se, když procházíme kolem gymplu. Ta šedivá budova ve mně ještě pořád vyvolává divnej pocit.
 „Tohle,” říkám, vytahuju sklenici z kapsy a házim ji proti zdi. Střepy se rozlítávaj na všechny strany.
„Málem si trefil okno.”
„Chceš si taky hodit?” 
„Na rozdíl od tebe ještě nemám odmaturováno.”
„Tak si hoď na základku.”

Základní škola sousedí s gymplem. Nabízim jí skleničku, ale odmítá.

„Ty seš fakt blázen,” říká, když se sklenička tříští o silnici. „Někdo může píchnout.”
„To doufám,” já na to a všímám si jednoho z kluků, co s ní seděl u stolu. Stojí asi deset metrů od nás. Když zjišťuje, že se na něj dívám, de do dřepu a dělá, že si zavazuje tkaničku. „Hele, někdo nás sleduje!”
Ukazuju na něj prstem a zjišťuju, že mě ani ruka neposlouchá. Místo aby držela rovně, opisuje neviditelnou kružnici.
„A sakra, to je Karel.”
„Tvůj kluk?”
„Kamarád.”
„Kamarád taky rád.”
„To ani náhodou.”
„Třeba tě miluje.”
„Ale já jeho ne.”
„Proč?”
„Je tak hodnej, až mi to leze na nervy.”

Mezitim si Karel stoupnul, ale když vidí, že už ho sledujeme oba, zase de do dřepu a pro změnu si zavazuje druhou botu. Hodný kluci u holek nemaj žádnou šanci, Karle, to vim moc dobře.

„HELE, ZTRATIL SI NĚCO?” řvu na něj.
„Nech toho,” snaží se mě holka zarazit, ale já sem odhodlanej se svým dobrým já už jednou provždy skoncovat.
„Nemůže tě ten úchyl přeci pořád sledovat. MÁŠ PROBLÉM?”
Karel vstává. Chvíli se na nás dívá a pak to obrací opačným směrem. To je dobrý znamení. Rozbíhám se za ním. Holka mě drží za ruku, ale osvobodit se není problém ani v mým stavu. Karel se taky dává do běhu.
„POČKEJ TY HAJZLE!” řvu za ním. Už vim, že ho nedohoním. Vytahuju poslední dvě skleničky a házim je po něm. Je ale příliš daleko, navíc ztrácim rovnováhu a padám.  

„Co tě to popadlo?” ptá se holka. Pomáhá mi vstát. Stojíme těsně proti sobě. Dokonce cejtim její prsa. Nastává chvilka trapnýho ticha, který musí přehlušit pusa, jenže mě po tom pádu začíná kopat pumpa. 
„Tak deme,” říkám.
„Seš blázen.”
„Jo, jo,” hlesnu skrz nakopnutou pumpu.
„Ten pelášil,” směje se nakonec.
Mně do smíchu není. Skoro mi je Karla líto.

„Nedoprovodíš mě?“ ptá se, když dorážíme před náš barák. Letmo kouknu na hodinky. Je půl jedenáctý.
„Bojim se, že tam bude čekat Karel,” naléhá.
Nedá se nic dělat. Stejně sem nametenej. Procházka mi jenom prospěje. Přijít takhle domů, hrozilo by sáhodlouhý kázání.
„Díky, můj zachránče,“ říká a zavěšuje se do mě. Pořád se motám.
„To seš furt takovejhle rapl?” snaží se o konverzaci.
„Skoro pořád,” já na to a přebíhám po střeše sousedovic auta, načež sebou plácám o zem. Vstávám sám. Směje se a po pár metrech mě chytá za ruku.
„Budu tě radši držet, ať zas něco nevyvedeš.”
Vyvlíkávám se jí a přebíhám další auto. Takhle to pokračuje až před bytovku, kde bydlí.
Nakonec ještě běžim k červený škodovce, co je zaparkovaná naproti, a vracim se s urvanou anténou.
„To máš místo kytky.” 
„Co kdyby to bylo naše auto?” ptá se a šlehá mě anténou přes zadek.
„Ty na starou škodovku nevypadáš.”
„Tak to díky za kompliment.”’
„Nemáš zač.”
„Tak se měj,” říkám a ona:
 „Co pusu na dobrou noc?”

Líbáme se asi pět minut. Pokaždý, když zavřu oči, nastane kolotoč. Má malinovou rtěnku a dech po malibu. To není moc dobrá kombinace. Mačkám jí prso. Má ho docela velký, jenže se mnou to nic nedělá.

„Tak už běž,” pobízim ji, než se mi skutečně udělá špatně, „vaši už určitě maj strach.”
„Naši sou na chatě,” odpovídá,  „doma je jenom moje koťátko.” 
„Aha,” já na to a chtě nechtě se musim zeptat: „Můžu jít dál?”

Bydlí ve druhým patře. Výtah tu neni. Zhluboka dejchám, ale tak, aby to nebylo moc slyšet. Potichu otvírá dveře. Cvak.  V předsíni se zouvám. Pod nohama se mi plete kotě. Hlava se mi plní krví a mám zalehlý uši. Bojim se, že každou chvíli exploduju.
 
„Dáš si něco k pití?” ptá se, když mě zavede do obýváku. „Rodiče tu maj vizoura.”
„Třeba,” říkám a sedám si na kožený sofa. Bar je ve skříňový stěně z tmavýho dřeva. „Tak oni už ho vychlastali,” říká zklamaně.
„To je fuk.”
„Chceš aspoň kafe?”
„Ne, dík.”
„Ani vodu?”
Kroutim hlavu, i když v puse mám sucho.
„Tak sorry,” omlouvá se, „rodiče si všechen chlast odvezli na chatu.”
„To je dobrý,” mávnu rukou a beru si kotě na klín. „Jak se jmenuje?”
„Sally” říká, sedá si do křesla a sleduje mě, jak se mazlim s kočkou. Sally přede do ticha. Je to uklidňující. Nejradši bych to na místě zalomil a všechno zaspal. Cejtim, jak mi kotě slintá na ruku. 

***

„Haló, vstávat!” ozývá se z křesla.

Asi sem si na chvíli klimbnul. Bezděčně házim Sally na zem. Stačí mě ještě poškrábat na ruce. Za hlasitýho syčení utíká z místnosti. Pokoušim se o úsměv a marně se snažim zaostřit pohled. Natahuju ruku někam směrem ke svý hostitelce. Ve vteřině je u mě. Sedá mi obkročmo na klín a probíhá další dlouhá líbačka. Kolotoč je ještě větší. Spíš než na ni se soustředim, aby nedošlo k nejhoršímu. Při líbání mám otevřený oči a snažim se udržet pohled na jednom místě. Dost dobře to nejde. Začíná mi docházet dech. Zabořuju obličej do jejího krku a ztěžka to rozdejchávám.

„Promiň,” říkám, „trochu sem přebral.”
„To nic,” hlesne. Její teplej dech s vůní malin a kokosu mě donutí se znovu zhluboka nadejchnout. „Nemusíme spěchat.”

***

Už tam sedíme nejmíň hodinu a furt nic. Po půlhodině mačkání prsou sem se jí konečně odvážil zaplout do kalhotek. Ona je připravená, já ne. Dvakrát mi zběžně sahá do rozkroku, a možná kdyby ho vzala pořádně do ruky, mohlo by to jít. Musim ji trochu navést, přeci jenom sem starší a ona nemůže mít tolik zkušeností. Určitě je přesvědčená, že já jich mám na rozdávání - tedy možná že už pochopila, ale třeba neni zas tak pozdě. Už abych to měl za sebou, říkám si, už aby bylo ráno a já se moh bráchovi pochlubit, pak jít s kámošema na pivo a jen tak mezi řečí prohodit: „Vole, včera sem skončil u jedný gymplačky, docela dobrá šukačka, co ti mám povídat.”

„Uvolni se trochu.”

„Co?” já na to a zjišťuju, že jí oběma rukama svírám zadnici jak topící se záchrannej kruh.
„Promiň.”
„To nic.”
Stěží uvolňuju prsty. Chce to změnu, říkám si. Teď de o všechno. Pokládám ji na koberec a sundávám jí kalhoty. Sobě provádim to samý. Konečně mi ho bere do ruky. Začíná se to dávat do pohybu. Lehám si na záda a ona si na mě sedá. Tak už sem tam? říkám si. Je tohle ono? Brácha říká, že poprvý uvidíš před očima hvězdičky. Kch! To se asi praštil do hlavy. Vidim jen její hnědý vlasy, který mi padají na obličej. Lechtá to. Dávám je pryč a letmo se koukám dolů. Můj pták leží v jejím ochlupení jak pohozenej klacek. Takže se to ještě nepodařilo. Zase ležíme vedle sebe a tentokrát to bere pevně do svejch rukou. Pokud se to nepodaří, mám problém, a to na hodně dlouho – možná se to se mnou potáhne celej život. Konečně! Skoro sem se udělal, sakra, to by mi ještě scházelo. Chystám se k finálnímu kroku. Tentokrát sem nahoře já. Po pár nepřesnejch pokusech pociťuju tam dole teplo, který se rozlejvá do celýho těla. Není pochyb. Nastává historickej okamžik! Holka pode mnou začíná nahlas vzdychat. Přidávám na rychlosti. Nejradši bych křičel radostí. Místo toho ale chroptim a sleduju sperma na jejím břiše a pak hodinky na svojí ruce. Je pět ráno. Nevěřim svejm očím. Prožil sem několikahodinovej stres, pak pár pohybů pánví a šlus? Venku už svítá. Žádný hvězdy na obzoru.

„Budu muset jít,” říkám a rychle si navlíkám kalhoty (triko sem si ani nestačil sundat).
„Můžeš tu přespat,” ona na to.
„Díky, ale fakt musim.”

Doprovází mě do předsíně (stále nahá) a vyžaduje ještě dlouhej polibek na rozloučenou.
„Tak zatim,“ špitne a konečně mizí za dveřma. Ne že bych proti ní něco měl, to ne, ale momentálně si uvědomuju, že sem měl bejt doma včera v deset.

Máma, jak sem tušil, vyhlíží z okna a když mě vidí, v obličeji se jí objevuje smrtelnej děs. Běží dolů a v hlavě si určitě přemítá, co všechno se mi stalo: přepadli mě, okradli, znásilnili, zabili, zakopali… a už je tady. Ptá se, kde sem byl, za ní táta, jestli nechci lepáka, a nakonec brácha, jestli sem náhodou neskončil na záchytce. Nemám vůbec náladu jim něco vysvětlovat, sakra, sem už dospělej, ne? Musim se co nejdřív odstěhovat, nebo se tohle bude dít pořád. Sehnat práci v Praze přeci nemůže bejt takovej problém. Hned jak si něco najdu, zvednu kotvy.

„Sem byl u jedný slečny, ne?” říkám nakonec. Táta se začíná smát, máma se slzama v očích kroutí hlavou a brácha si mě odvádí do pokojíčku, že mu jako musim o všem podrobně vyprávět. Zem se pode mnou houpe, mám sucho v puse a hlavu jak střep. Kde sou hvězdy? říkám si a když se mě brácha ptá, s kým sem byl, uvědomuju si, že ani neznám její jméno.
      

---