Vampýrská pohádka od Hranické propasti (I.)

        Před dávnými časy. Přesně tak. Jsou tak dávné, že si nikdo nepamatuje, kdy to bylo. Přesto tento neskutečný příběh se vskutku odehrál. Všechno, co zde popisuji, je čistá pravda a nic než pravda a v jejím šíření, ať mi dopomáhá samotná Božena Němcová a všichni její následovníci a současní držitelé jejích autorských práv.

Příběh se odehrává v době, kdy nejhlubší středoevropská propast byla nejhlubší v celé široké daleké Evropě. Na změření její hloubky se podílelo několik renomovaných badatelů, alchymistů a pavědátorů tehdejší doby. Mluvím o slovutné Hranické propasti. Tehdejší městečko, do jehož katastru spadala, se rozléhalo na daleko menším území než dnes, přesto se tam páchaly větší lumpárny oproti současnosti.

Tou největší lumpárnou se stalo puknutí dna propasti a vypuštění temné síly do okolí. Temná síla, ukrývající se v hlubinách pod povrchem země, se vtělila do jedné překrásné nebohé víly jménem Alvap. Dlouhovlasá brunetka se pohybovala lehkým krokem, poháněná silou jarního vánku a okouzlovala své okolí. Nejen díky její bílé, okraje krajkou zdobené, průsvitné, dlouhé košilce. Šest stop vysoká postava tenká jako stébélko, s věčně optimistickým úsměvem na rtech, se nacházela ve špatnou dobu na špatném místě. Patřila mezi hlavní ikony místních lesů a obyvatelé okolních usedlostí, vesnic a městeček na ni nedali dopustit. Přinášela radost a zbloudilým cizincům pomáhala v hledání správné cestičky k jejich vytouženému cíli.

Jednoho dne se poflakovala okolo propasti i se svým věrným druhem Frakem. Její přítel dělal dvorního šaška hranické královně Marion. Té její statečný muž jezdíval velmi často na dlouhá vojenská tažení a jediný, kdo zůstal panovnici po ruce, byl Frak se svým neotřelým humorem a kouzelnickým duchem. S šaškem se královně čas čekání na vladaře podstatně krátil a ubíhal rychleji. Dlouhé noci se staly svědkem mimořádného sblížení těchto dvou bytostí. V náručí noci se ozýval na prostranství hradního nádvoří Marionin smích až do pozdních hodin.

Alvap s Frakem onoho sychravého jarního dne prozkoumávali lesy okolo propasti a nakonec zamířili do jejich hlubin, kde údajně měli měřit pavědátoři. Avšak toho dne se nikdo v okolí zmiňovaného bodu nepohyboval kvůli nevlídnému počasí. Oba hnáni zvědavostí, sestoupili dolů. U víly to spíše vypadalo na sebevraždu, když jen tak letmo skočila do propasti. Leč lehkost pírka ji snesla pomalinku na dno. To šašek sestupoval po žebříku a lanech. Při sestupování si všimnuli podivných prasklinek na kamenném dně. Jejich bujaré nadšení na prozkoumání dosud neznámého vzrostlo. Než se stačili podrobněji podívat na zoubek prasklinkám, zem se začala otřásat. Chvění rapidně zesílilo. Kašpar se těžce vypořádával s rovnováhou a balancoval na hraně přežití a pádu. Přec silné chvění vydržel, nezůstalo mu to. Zem na dně se rozevřela a z ní vytryskla neznámá, černá, pohyblivá mlhovina. Ta se pohybovala závratnou rychlostí směrem k víle. Než se její druh nadál, znásilnila černá mlhovina Alvap. Ta následně po silném vichru spadla společně s Frakem do otevřené jámy.

Potlučeného šaška v bezvědomí objevili na druhý den alchymisté na dně propasti. Zajímali se, co se v propasti přihodilo. Jenže odpovědi se nedočkali. Kašpar si totiž nic podrobnějšího nevybavoval kromě faktu, že ho doprovázela lesní víla. Vyptával se alchymistů, zda ji nepotkali. Kladné odpovědi, po níž toužil, se mu nedostalo. Výraz strachu a zklamání převládl na jeho jindy rozjařené tváři.

Potlučený kašpárek se vracel do královského hradu Nýřov velmi pozvolným krokem. Do svého domovského sídla se vrátil až kolem poledne. Rovnou se vypravil za královským léčitelem. Ten jej se zájmem prohlédl a nařídil mu odpočinek. Cestou do své komnaty střetnul královnu. Ta se po něm již sháněla od večera a zajímala se, kde její šašek ponocoval. Jenže jakmile spatřila pochroumaného rozveselovače, zjihla a polkla veškeré výtky. Zvědavostí hořela jako zápalná šňůra, aby se dozvěděla jaké neštěstí potkalo Fraka.

Rozjařovač ji barvitě povyprávěl o celé příhodě v propasti a jeho strachu o Alvap. Marion nabídla šaškovi vyhřívanou vladařskou postel, kde by o něj starostlivě pečovala. Výsostné postavení kašpárka těšilo a nabídky bez dlouhého přemlouvání využil. Usínat v sametem vystlané postýlce velikosti boxerského ringu vedle osamocené královny, která se nebála být před ním sama sebou, by se líbilo každému.

Přec něžnou idylku pohádkového večera překazil jistý element. Harlekýn se nacházel v churavém stavu, přesto se pokoušel pod duchnou svou paní rozveselovat. To se mu dařilo a večer se postupně měnil ve žhavější záležitost. Jenže před půlnocí se ozvala tříštivá ohlušující rána. Velké okno do pokoje rozbil silný náraz a sklo se rozprsklo do všech světových stran. Marion s Frakem pohotově odkryli peřinu a vykoukli hlavami ven, aby se podívali na příčinu rámusu v nezvyklou dobu. V záři měsíčního svitu se v okně vznášela temná bytost. Podle obrysů se dalo poznat, že se zřejmě jedná o ženskou postavu. Vlasy jí vlály do průvanu. Hrobové ticho rozrazil její děsivý hlas.

„Zabírám si prostory hradu,“ výhrůžně se rozlehlo po místnosti.

Královně projel vzápětí mráz po zádech, když neznámá bytost proletěla nad postelí a roztrhala rychlými švihy velkou duchnu a peří z ní létalo vzduchem.

„Do poledne ať je hrad prázdný,“ dodal silný ženský hlas a bytost zmizela zpět do hloubi noci. Oba hradní obyvatelé na sebe koukli se zatajeným dechem. „Víš, kdo to je, Fraku?“ „Nemám nejmenšího tušení, má paní.“ „Fraku, mám pocit, že tu přestává být bezpečno.“ „Musíme poslat kurýra pro krále, ať se okamžitě vrátí se svou družinou. Mám obavy, že tohle hradní stráž nevyřeší.“

Než stihla královna přikývnout, ozval se ze dvora výkřik. Ve stejnou dobu přispěchal ke královně i obudivší se lokaj. Než zmapoval situaci, královna mu nakázala, ať vzbudí kurýry. Sluha se ujistil, že se královně nic nestalo a poslušně se vypravil splnit její žádost. Sotva se za ním zavřely dveře, v okně stála opět tajemná bytost. Tentokrát již ne sama. Na zem hodila bezvládné tělo jednoho z nočních strážných a beze slov zmizela zpátky do noční krajiny.

Po osvětlení pokoje zůstalo její výsosti lehce nevolno z obrazu, jenž se jí naskytl před očima. Nočním radovánkám v tu chvíli definitivně odzvonilo. Z lehce pohublého statečného muže mohl harlekýn indikovat, co jej přibližně potkalo. Pro jistotu jej ještě řízl do zápěstí, než prohlásil: „Byla z něj vysáta krev, má paní. Tohle varování musíme brát více než vážně.“ Královna si mrtvého poddaného prohlédla, načež zděšeně přešlapovala na místě. „Fraku, co si počneme? Mám strach o svůj život, o tvůj život, o životy všech lidí tady na hradě. Jaká hanebná síla dokáže provést něco tak ukrutného a ohavného?“ „Nejsem si jist, má paní. Přesto se postarám o to, aby vám dotyčná síla neublížila.“ „Ach, šašku, vidíš, co dokázala s naším robustným strážným. Co by pak provedla s Tebou? Nechci přijít o svého baviče. Na to tě mám příliš ráda.“ Než jí Frak odpověděl, zaklepal někdo na dveře a do místnosti po vyzvání vstoupilo pět kurýrů i s lokajem.

Následovalo zděšení všech příchozích, když pohlédli na rozsáhlou spoušť střepů a bezvládné tělo oddaného strážného. Mráz běhal všem po zádech. Inu odebrali se všichni do jiné místnosti, aby vyřídili nutnou záležitost. Marion poslala lokaje pro pár statných mužů, aby mrtvolu z její ložnice důstojně odklidili. Zároveň mu nařídila, aby všem obyvatelům hradu oznámil smutnou zprávu o nenadálé migraci a nakázal jim, ať si sbalí věci do oběda.

Kurýři dostali za úkol doručit králi žádost o neprodlené navrácení se do Hranic ze svého tažení. Královna se uchýlila po nepříjemném zážitku k rozjařovači do komnaty, kde se ji pokoušel neúspěšně uklidnit. Oba přemýšleli, kde by nalezli nový přístřešek. Po chvíli přemýšlení harlekýn navrhl přestěhování na dobu neurčitou na statek k rychtáři Otáhalovi. Král se s ním dobře znal a Frak věděl, že jeho statek svou rozmanitostí dokáže uspokojit osazenstvo z hradu.

Druhého dne brzy ráno navštívila nevyspaná královna rychtáře a požádala jej o azyl. Mezitím se služebnictvo balilo. Ti, kdo mohli, se ubytovali u svých příbuzných a známých. Zbytek během dopoledne zamířil přes celé město do údolí k řece Bečvě, kde se při hrázi nacházel rozlehlý statek s lány. Jediný, kdo zůstal na hradě, byla královna s dvorním šaškem. Královna si chystala své věci do kufrů a netrpělivě hlídala čas.