Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte se..moje maturitní slohovka 06´
11. 11. 2009
8
8
2648
Autor
Rabb
-byla na téma "Mobilní telefon a já" -forma volná -dobu na vypracování si nepamatuju -přepsáno slovo po slovu, bez úprav
.
.
.
„Mami, kup mi ho, prosím.“ Žadonil malý Oskar a prstem poklepával na sklo výkladní skříně, za kterou se na něj usmívaly nejnovější typy mobilních telefonů různých barev a provedení.
„Oskárku, musíš si počkat, až budeš starší.“ Odpověděla matka bez zájmu, zatímco si pročítala tučné titulky nového výtisku bulvárního plátku, který si koupila v nedaleké trafice.
„Ale mami, proč mi ho nechceš koupit? Proč?" Naléhal na svou matku syn.
„Protože ho nepotřebuješ. Komu bys volal, co? Jen bys zbytečně utrácel peníze a a kdo si myslíš, že by ti pořád kupoval kredit?“ Nyní odtrhla oči od písmenek a přísně, až káravě, se na svého osmiletého syna podívala.
Oskar od ní odvrátil pohled, otočil se zády k výkladní skříni a poslušně čekal na autobus, který už měl deset minut zpoždění. Nastalo ticho. Matka se pomalu propracovávala novinami k rubrice sport a Oskar, zklamaný, že nedostane to co, by nejvíc chtěl, sledoval chodcem jak se unaveně plouží po chodnících a přemýšlí nad osobními problémy. Oskar měl svůj problém. Chtěl telefon. Toužil po něm!
Nakonec ticho protrhl neposlušný Oskar: „Franta ve škole už telefon má a říkal, že je to ta nejlepší věc, jakou kdy měl."
Matka, zdeptaná žárem odpoledního slunce a žadoněním jediného potomka, znovu odtrhla oči od novin, zrovna si četla o statečném srnčím ratlíku, který svým neustálým štěkotem zachránil svou starou paničku z hořícího domu, zavřela je smotala do ruličky a jednou přesně mířenou ranou udělila malému Oskarovi výchovný pohlavek. „Říkala jsem ti, že si musíš počkat, až budeš starší. Nejsme na tom zrovna nejlépe, víš.“
Oskar se jí pohrdavě zadíval do očí, cítil, jak se blíží slzy smutku a zklamání, a sklopil pohled. Kdybys neutrácela za blbosti, tak jsme bohatí, pomyslel a pozoroval skupinku seřazených černých mravenců, jak pochodují kolem obrubníku.
Mravenci, pravděpodobně se vraceli z obhlídky okolí, zmizeli v jedné ze spár mezi kachličkami a v dáli se objevil dlouhý žluto-modrý autobus místního dopravce. Se zaskřípěním brzd zastavil u cedule s číslem nástupiště a vypnul rachotící motor. Řidič otevřel přední dveře a cestující, nebylo jich zrovna málo, začali nastupovat.
Následovala poklidná cesta domů. Oskar sledoval ubíhající cestu kolem a na matku, která se zakloněnou hlavou pomalu usínala, ani nepomyslel. Uvažoval nad volbou vyzváněcí melodie i přes to, že žádný mobil nemá. Představoval si, jak by se mu v kapse rozvybroval telefon za desítky tisíc a vzápětí se ozvala oblíbená melodie ze seriálu Pat Mat. Představa to byla skvělá, ale nebyla to skutečnost, nic mu v kapse vybrovat nezačalo. Telefon totiž neměl. Sakra!
Nakonec přijeli domů. Oskar si obul kopačky, vzal si míč a odběhl na fotbalové hřiště za kamarády. Na svou vysněnou věc okamžitě zapomněl a všechno se, alespoň na nějakou dobu, uklidnilo.
Ode dne, kdy se s matkou pohádal na autobusové zastávce, uplynulo několik měsíců a přišel den D. Den, ve který slavil deváté narozeniny. Už v šest hodin ráno se netrpělivě převaloval v posteli a se zatnutými pěstmi doufal, že uslyší znělku Pata a Mata. Sledoval zavřené dveře do jeho pokojíčku a čekal, kdy se otevřou dokořán a v nich bude stát jeho táta s mámou. Na hlavě budou mít naražené slavnostní čepičky a v rukou ponesou obrovský narozeninový dort s marcipánovou devítkou a zapálenou svíčkou uprostřed.
Do deseti hodin jen ležel, vyčkával, ale nikdo se neukázal. Nikdo mu nepřišel potřást s rukou, negratulovali mu. Všichni se na mne vykašlali, pomyslel si a přikryl se tenkou přikrývkou. Najednou, jakoby uslyšel povědomé zavrzání kliky a šoupání spodní části dveří o koberec. Někdo šel dovnitř.
Vydržel nutkání vykouknout a zůstal schovaný pod přikrývkou. Jen nehybně ležel a naslouchal zvukům, které se ozývaly v jeho pokoji. Klem jeho postele prošla nějaká postava. Zastavila se u psacího stolu a poté se vrátila ke dveřím a zmizela.
Nyní můžu vylézt, prolítlo Oskarovi hlavou a vystrčil hlavu. Automaticky se podíval na desku stolu. Byla tam.
Malá krabička zabalená do krásného papíru s motivy plyšových medvídků, převázaná nádhernou modrou stuhou s konci elegantně stočenými do středu.
Jako splašená střela vyskočil z postele. Překlopýtal pokoj a vrhl se na krabičku s tajemným obsahem. Trhal balící papír na kusy a jeho zbytky házel za sebe. Stuhu přetrhl jediným škubnutím. Pohlédl na krabici a najednou si připadal jako v sedmém nebi. Před ním ležel ten nejlepší dárek na světě. Mobilní telefon. Nevadilo mu, že je to jen laciná atrapa skutečného modelu a že se s ním nikam nedovolá a nenapíše zprávu. Na tom nezáleželo. On, Oskar Novák, dostal k narozeninám mobilní telefon s výsuvnou anténou.
Rozdělal krabici a vytáhl obsah ven. Do zadní části přístroje strčil dvě tužkové baterie dodávané společně s hračkou a stisknul červené tlačítko. Jak on se cítil, když z malého reproduktoru začala vycházet povědomá melodie z Pata a Mata. V tu chvíli byl Oskar nejšťastnější ve svém dosavadním životě.
Na tyto narozeniny dlouho nezapomene. Najednou si vzpomněl na ten den, kdy žadonil matku, aby mu koupila nový telefon a on si z ničeho nic uvědomil, že má své rodiče rád.
.
.
---
tu je druhá verze.. asi týden po maturitní slohovce, kdyby byla chuť porovnat, co zůstalo v hlavě..: tůt!
8 názorů
rozvybroval telefon?
...
to je tuhý přešlápek :) a našlo by se toho více (minimálně interpunkce).
...
dějově nic překvapivého a svým způsobem ani zábavného... podobné story (a ne nutně s telefonem) jsou na denním pořádku středních škol.
...
navíc... jak jsem se obával na startu - slohovkový syndrom se zase ukázal. taková jakási nucenost, natahovanost na potřebnou délku...
...
myslím, že zvlášť tobě sluší malý plácek... jednoduchý děj, jednoduchá, padnoucí pointa a konec zvonec.
...
čím nechci říci, že bych v danou chvíli napsal něco lepšího... myslím, že ani ne.
Pomerančová
11. 11. 2009
... sledoval chodce, jak se...rozvybroval... je tam místo, kdy se mi zdá úvaha osmiletého dítěte neadekvátní : kdybys neutrácela za zbytečnosti...
Všechno ovšem překrývá osa povídky, smysl... ta je trochu povystrčena ze směru pro zvýraznění pointy. Líbí
to jsi to odevzdal i s tou hrubicí?! (rozvybroval) :-)) čas jde strašně rychle, mojí vnučce by v devíti ta hračka už nestačila... a byla ve třídě skoro poslední, kdo vlastnil opravdický mobil. Tuším se mi Tadeáš líbil víc než Oskar, ale tip ti neupřu :-)) */