Na starý kolena

Je to relativní. V občance má naprosto neuvěřitelný letopočet, kterému sám nevěří, lépe řečeno věřit nechce. Už moje přítomnost, v kombinaci se stříbrným Bavorákem, by mohla leckomu evokovat učebnicový případ krize středního věku. Faktem však je, že někteří lidé prostě stárnou pomaleji. Aspoň psychicky.

S tělesnou schránkou je to horší. Po roce předčítání všech písmen menších jednoho centimetru, se mi konečně podařilo zvítězit nad ješitností a zatáhnout ho k optikovi… (O zmizení jeho lupy samozřejmě nic nevím a dvacetilibrová investice do okulárů mi patrně bude doživotně vyčítána.)

Z práce se obvykle vrací s bolestí v kdejakém kloubu, což řeší ignorací a silnými medikamenty. Nutno podotknout, že noční výlety na toaletu mě z pozice výrazně mladší partnerky poněkud znepokojují. A bude hůř.

           Už teď začíná pokradmu nadávat na mládež, zejména pak na zrušení vojny a s tím spojený pokles morálky u mladých mužů. Naposledy to byl hlouček asi sedmnáctiletých chlapců pokuřujících u benzínové pumpy (!) během živého hovoru o kvalitách společné „kamarádky“.

          Zuřivě mi vymlouvá touhu po dítěti s tím, že i kdybych se rozkrájela, tenhle svět to robátko tak jako tak zkazí, nehledě na to, že by stejně nenašlo práci.

          Na druhé straně mívá dětsky nablblý úsměv, když se na opačné straně účtenky objeví pětilibrová sleva na benzín. A nebo když mi v nestřeženém okamžiku za hlasitého „Tůt tůt!“ na veřejnosti osahává prsa.

          Kolegy v práci nechal docela dlouho věřit, že mi není ani šestnáct, což si vzal na starost kamarád John, který kdesi prohlásil, že „jsem ňáká moc mladá“. Bublina praskla v momentě, kdy si mě přišel prohlédnout jiný kolega, který zklamaně pronesl: „Dyť jí táhne na třicet!“

          Ano, bavím se dobře. Dokonce věřím, že příštích pár let se ještě bavit budu, ale nejsem dostatečně naivní na to, abych si myslela, že partner o třicet let starší je náramná legrace. Přijdou choroby, impotence, možná i Alzheimer a já pak budu muset zaplatit vstupné za tuhle show.

          Moje jediná klika bude, že až bude starý (opravdu starý), já ještě ne. Což mi připadá jako ta lepší varianta. Pohled na mojí nemohoucí  babičku (s nádorem na lebeční kosti a srdeční arytmií), která přidržuje na štaflích dědečka (s Parkinsonem) při vánočním mytí oken, mě děsí. Takhle snad bude alespoň jeden z nás, tedy já, použitelný.

          Rozhodla jsem se. Nemá smysl o tom znova přemýšlet. Budu se muset starat. A nestěžuju si. Chci chlapa, kterého na vojně naučili, v kolik ráno se má vstávat. Chlapa, co se postará (dokud bude moci). A toho svého, protože mě nepokrytě obdivuje za to, že umím zacházet s jeho iPhonem, za to, že uvařím večeři, že ignoruju prach a nesahám na věci, na které sahat nemám.

          Otázku mého vlastního stáří, tedy jistí domov důchodců. A protože s tímhle chlapem můžu na svatbu zapomenout (prý mu to jednou stačilo), budu se poprvé vdávat ve sto letech. Vezmu si šarmantního stotřicetiletého stařečka za přítomnosti lokálního tisku a za svůj výkon si vysloužím zápis v Guinessově knize rekordů.