Rudger a Jasmína

       Když se mého ramene dotkla něčí ruka, podvědomě jsem vyskočil a dýka jako by mi sama vklouzla do dlaně. Byl to reflex vštípený mým svalům roky cvičení a téměř stejně dlouhým užíváním. Po spatření udiveného a i přesto líbezného obličeje své snoubenky, jsem se omluvil: "Promiň, Jasmíno! Trochu jsem se zasnil a asi jsem tě vylekal. To jsem nechtěl! Pořád si nemůžu zvyknout na jiný způsob života.!"

       "Ale miláčku, uvolni se trochu! Teď přece nepracuješ. A když nebudeš chtít, nemusíš už nikdy. Víš, že můj otec je velice bohatý člověk." Usmála se,   pak však svraštila obličej: " Tak ty jsi snil? Doufám, že o nás dvou!" Posadila se vedle mne, její ruka vklouzla do mé dlaně a hlavou se mi opřela o rameno. Jemný vánek, prodírající se zahradou, občas zčeřil Jasmíniny dlouhé zlaté vlasy a jejich pramínek mne vždy zašimral na tváři. Nepohnul jsem se však, protože jsem nechtěl kazit tu podvečerní idylku.

      Po chvilce však to nádherné ticho přerušila dívka sama. Zdvihla hlavu, žďuchla mě do boku a naoko rozezleně řekla: "Neodpověděl jsi mi! O čempak jsi snil? Pověz! O nějaké své bývalé lásce? To se ti teď zatrhne, ty proutníku! Od nynějška si vyhrazuju jedinou ženskou roli ve tvých snech, rozumíš?!"

     Byla překrásná! Oči se jí blýskaly a v úsměvu svítily bělostné drobné zoubky. A i když to, co řekla, mělo být míněno v legraci, kdesi vzadu, za tím zářivým pohledem očí, bylo skryto něco, že jsem v duchu litoval případné sokyně! Pro tuto chvíli jsem ji však mohl uklidnit: "Neboj, Jasmíno! Opravdu jsem přemýšlel o nás dvou. Tedy spíš o tom, co s námi bude dál. Rozhodně nemám v úmyslu žít z darů tvého otce! Ani bych to nedokázal. Zatím ještě nevím co, ale nějaké zaměstnání si určitě najdu. Nemohl bych sedět doma, s rukama v klíně! A taky tě chci ujistit, že jsi první žena, u které jsem si dovolil ten luxus, abych se zasnil!"

    "To se mi nechce věřit!" skočila mi do řeči.

Teď jsem ji přerušil zase já: "To nemusíš, ale je to tak. Jsi první a jediná, se kterou jsem poznal, co to je, snít o vzájemné lásce a budoucnosti. Nemohl jsem si to totiž dovolit, při svém způsobu života. Udělat, před pár týdny, to co teď, byl jsem mrtvý já nebo můj zaměstnavatel. Klidně mi věř! Uvědom si, že by to taky mohl být tvůj otec!"

     Zvážněla, pohladila mi ruku a zašeptala: "Promiň. O téhle věci jsem asi neměla žertovat!" Po chvilce ticha dodala: " Začíná být chladno. Půjdu dovnitř. Jdeš taky?"

     Odpověděl jsem, že ještě chvíli zůstanu. Pokývla hlavou a odběhla do domu. Musel jsem si v hlavě ještě urovnat ty překotné události poslední doby, které tak od základu změnily můj dosavadní život.

                                 =============================================

      Jmenuji se Rudger a jsou mi třicet dvě léta. Před šesti roky, po propuštění z královského vojska, jsem najednou nevěděl, co dál. Když jsem se vrátil do rodné vsi, zjistil jsem, že oba rodiče zemřeli během mé sedmileté vojenské služby. Podle jejich poslední vůle byl náš majetek - domek, dobytek a políčko - prodán a rychtář mi vyplatil pár zlaťáků, které to vyneslo, po odečtení pohřebného. Na jednu stranu to bylo dobře. K hospodaření na poli jsem netíhl a nejspíš bych to ani neuměl. Sebral jsem tedy peníze , rozloučil se u hrobu s rodiči a vrátil se do města. Ani tady to však zpočátku nevypadalo s mojí kariérou nijak růžově. Kromě ohánění se zbraní jsem neuměl vlastně nic jiného. Vstoupit do nějaké zlodějské nebo lupičské bandy se mi také nechtělo. Bránila mi v tom podvědomá nechuť a rovněž dosti často obměňovaná těla na šibeničním vrchu za městem nebo zbičovaná záda nešťastníků na pranýři, na rynku. Zdejší radní byli zřejmě výkonní a nekompromisní.

    Když se už povážlivě tenčil můj váček na peníze a začal jsem vážně přemýšlet, zda prodám dříve rapír nebo dýku, udála se první rozhodující příhoda měnící můj osud.

     Vracel jsem se na nocleh do jedněch městských stájí, po večeři v krčmě, jejichž úroveň - a to jak jídla, tak i lokálů - se snižovala úměrně k mým tenčícím se zásobám financí. Tahle už byla jedna z nejlevnějších ve městě a tomu odpovídalo i místo. Zapadlý tmavý kout, obklopený úzkými uličkami, zapáchajícími močí a rozkládajícími se odpadky. Sem zřídka zabloudila i městská hlídka a pokud ano, tak jen ve zvýšeném počtu, při nějaké razii.

      Šel jsem tedy pomalu a ostražitě, protože bych nerad přišel i o ten zbyteček měďáků, který mi ještě zbýval. Bylo ticho, jen sem tam zapištěla neodbytná krysa, když jí hrozilo přišlápnutí vojenskou botou. Už jsem byl jen pár kroků od míst, kde začínalo alespoň sporé osvětlení lucernami zavěšenými nad vchody domů, když jsem zepředu zaslechl zvuky, napovídající o přepadení. Nejprve osamělý, rozčilený a odporující mužský hlas   a pak rozkazovačné úsečné věty několika dalších osob. Přidal jsem do kroku, protože ten první hlas mi připadal již dosti stařecký a příčilo se mi, aby několik vagabundů týralo starce. Na místo jsem však dorazil skoro pozdě!

     Ulice se tu už trochu rozšiřovaly, ale  proti studenému měsíčnímu svitu jsem stejně viděl jen míhající se siluety lidí. Z jejich klubka se najednou vynořila jedna z nich a vypadalo to, že rotuje ve vzduchu, jako by se chtěla vznést. Pak jsem uslyšel zvuky úderů, kletby a hekání a počet zápasících prořídl. Když jsem se o pár kroků přiblížil, zasršely nějaké blesky, kdosi vykřikl, upadl a dvě postavy se rozeběhly ke mně. Nějak jsem vytušil, že je to zbytek útočníků, kteří narazili na poněkud nesprávnou oběť a rozhodl jsem se, že je zastavím. Když nereagovali na moji výzvu, tasil jsem rapír. Vypadalo to však, že na nějaký zápas už moc chuti nemají. Spíše se chtěli vyhnout. Nemínil jsem je zabít a tak jsem prvního přibíhajícího sekl nepříliš silně přes kožešinovou čepici. I když už jsou v módě lehčí rapíry s trojúhelníkovou čepelí, já dávám přednost své staré zbrani s delším  kosočtverečným ostřím a těžší špicí. Rány pak mají svojí váhu! Chlapík se také svalil jako špalek. Když to viděl jeho druh, padl na kolena a jen škemral o milost. Chytil jsem ho za límec, obrátil a nešetrným kopancem popohnal zpět, k přepadenému. Omráčeného banditu jsem za opasek vlekl za sebou.

     "Tady jsou zbylí dva, pane!" řekl jsem, když jsme urazili těch několik kroků k místu šarvátky. Leželi tu porůznu další tři lapkové a nad nimi, jako groteskní bůh pomsty, stál maličký stařík! Asi jsem vypadal chvíli dost vyjeveně, protože dědula se rozjařeně pochechtával. Pak však zvážněl a  s obavou se zeptal: Snad jste ho nezabil, pane?! To by nestálo za to. Jsou to jen amatéři, kteří šli po penězích. Myslím, že mi ani nechtěli ublížit!"

     "Ne, jen jsem ho omráčil, nebojte se!" odpověděl jsem. "A co tady s tím?" ukázal jsem na třesoucího se posledního banditu, který, asi pro jistotu, už zase klečel na špinavé zemi a nijak se ani nesnažil utéct.

     "Nic. Pusťte ho! Aspoň se postará o ty ostatní. Ti tři jsou taky jen v bezvědomí a za chvíli se vzpamatují. Pojďte se mnou, ještě jsem vám ani nepoděkoval za pomoc!"

     "Nemám dojem,  že by jste ji nějak zvlášť potřeboval," usmál jsem se.

Stařík přikývl a zase se zachechtal: "To je sice pravda, ale jsem rád, že jsem potkal někoho, kdo neváhá pomoct druhému v nouzi. Jestli nemáte nic lepšího na práci, zvu vás k sobě na pohár vína a chvíli rozhovoru."

     K odmítnutí jsem důvod neměl a taky jsem byl trochu zvědavý, kdo je můj nový známý. To, jak při své subtilitě vyřídil ty lapky, mi pořád vrtalo hlavou. Určitě v tom budou nějaká kouzla! Přijal jsem tedy pozvání.

     Za chvíli jsme se zastavili před jedním obyčejným domem, s vchodem osvětleným lucernou. Stařík vyndal z kapsy klíč, odemkl a pozval mě dál. Vstoupil jsem do tmavé chodby a počkal, až zase za námi zamkne. Pak napřáhl před sebe ruku, ze které vyšlehl blesk, jaký jsem už dneska jednou viděl a vstupní prostor osvětlily louče v držácích na stěnách. Můj hostitel se pak zastavil u dveří na levé straně chodby a vyzval mě ke vstupu. Byl jsem v poměrně rozlehlém pokoji, který částečně osvětloval mihotavými záblesky oheň v krbu. Rohy místnosti se ztrácely v šeru, ale uprostřed byl dobře viditelný velký stůl s křesly. Do jednoho z nich mě také stařec usadil. Odkudsi pak přinesl dva poháry a láhev, ze které je naplnil.  Sám si sedl do protějšího křesla a pozdvižením svého poháru mě vybídl k napití. Trochu jsem tedy usrkl, chvíli převaloval víno v ústech a pak spokojeně polkl. Bylo vynikající!

     Když jsem opět vzhlédl, můj hostitel přešel na tykání a řekl: „Než ti vysvětlím celý důvod mého pozvání, řeknu ti pár vět o sobě. Je na tobě vidět, že ti leccos vrtá hlavou, tak to nejdřív vyřídíme, aby ses pak mohl soustředit. Já se jmenuji Madrigald a jsem něco jako mág a léčitel.“

     „Čaroděj?“ trochu nezdvořile jsem ho přerušil.

 „Ne, čaroděj ne. Alespoň ne v tom smyslu, jak si ho asi představuješ. Neproměňuju lidi v kámen nebo železo ve zlato. Umím sice věci, které jsou možná na první pohled nepochopitelné, ale je to jen síla vůle, umění soustředit energii a především dlouholetý výcvik. Nejsou to čáry v pravém slova smyslu, jak je chápe většina lidí. Naučil jsem se to daleko na východě, ale to je dlouhá historie a teď na ni není čas. Jde o to, že stárnu a rozhodl jsem se najít si nástupce. Myslím, že ty bys mohl být ten pravý. Se zbraní zřejmě zacházet umíš a to, jak jsi mi pomohl tam venku naznačuje, že jsi čestný a dobrosrdečný člověk. Odpadla by mi, v tomto případě, starost s tím, abych nesvěřil své znalosti do rukou nějakého darebáka. Časem bych na to asi přišel, ale čas tu právě hraje svojí roli. A teď mi řekni něco o sobě.“

      Trochu zaskočeně jsem na něho pohlédl. Z toho, co řekl, jsem nebyl moc moudrý. Odpověděl jsem tedy: „Rád vám povím o sobě všechno, co budete chtít, ale o jakou práci vlastně jde? Než budu nebo nebudu s něčím souhlasit, rád bych věděl, co to vlastně obnáší!“

     Stařík se usmál: „Aha. Vlastně máš pravdu. To bych ti měl ještě trochu objasnit. Většinou jde o ochranu něčeho nebo někoho. A taky často o tvůj život. Pokud bys to tedy vzal. Když to řeknu zjednodušeně a surově, prodával bys svůj meč. I když ne tak doslova. Spíš bys prodával sebe, jako celek. Vycvičil bych tě nejdřív v tom, co znám a umím sám. Nebo alespoň velké části z toho. Bude taky záležet na tobě, jak rychle a ochotně se budeš učit. Musím tě upozornit, že to nebude nic lehkého a jednoduchého. Možná to bude trvat roky a prokleješ každou hodinu, kterou tu budeš. Třeba to i vzdáš. To já nevím. Když ale vydržíš, nejen tvůj rapír, ale celé tvé tělo bude smrtelná zbraň. Tvé smysly se zlepší. Vycítíš to, o čem ostatní nebudou mít tušení. A vědět předem o nepříteli, to je nejmíň polovina vítězství. To všechno tě můžu naučit. Malou ukázku jsi dneska večer viděl.“

      „A co ty blesky?“ zeptal jsem se.

Madrigald se usmál: „To je jen energie soustředěná do jednoho bodu a pak uvolněná. Mohu tím zabíjet i léčit. Záleží právě na charakteru toho, kdo a proč ji užívá. Musel by ses mi zapřísáhnout, že to, co se naučíš, nezneužiješ vědomě se špatným úmyslem. Tak a teď mi konečně vyprávěj něco o sobě.“ Stařík se opřel pohodlně v křesle a zavřel oči.

       Stručně jsem mu řekl kde a jak jsem žil v dětství, jak jsem odešel k vojsku a pak i o svém pobytu tady, ve městě. Několikrát jsem vyprávění přerušil v domnění, že usnul. Vždy mě však vybídl k pokračování nebo se na něco podrobněji zeptal. Když jsem skončil, řekl mi, že se můžu vyspat u něho a mám si do rána rozmyslet jeho nabídku. Svolil jsem, protože to určitě bude pohodlnější než ve stáji. A vše, co jsem vlastnil, jsem stejně měl u sebe.

                                   ===============================================

      Ráno jsem Madrigaldovi řekl, že jsem se rozhodl zůstat. Jen se spokojeně zachechtal tím svým typickým způsobem, kterým mě pak, v nejbližší době, doháněl často k šílenství. Ale v ten moment jsem ještě nevěděl, co mě čeká. Stařec mi oznámil, že mi obstará ošacení a po dobu výcviku mě bude živit. Bydlet budu, pochopitelně, u něho. Až to uzná za vhodné, vezme mě několikrát sebou, aby ověřil mé znalosti v praxi. Zatím, pokud bude někde za prací, budu doma cvičit zadané úkoly. Vše jsem odkýval  a pak to začalo! Prvních pár dnů se mi učení zdálo ještě jednoduché. Možná až moc. Učil mě různá dechová cvičení, posezy a pohyby prstů. Ale pak! Měl jsem dojem, že si ze mne dělá jakýsi žok, na kterém si cvičí své údery a kopy nohou. Večer jsem uléhal a sykal bolestí. Když jsem brblal, Madrigald se jen protivně zachechtal a řekl: „Jó, mladíku! Je to možná tvrdý, ale když z tebe bude mrtvola, z té už nikdo nepozná, jestli jsi byl zbabělec nebo hrdina. Účelem cvičení není  udělat co nejvíce mrtvol z nepřátel, než tě  zabijou, ale jakkoliv odvrátit nebezpečí a sám zůstat naživu.“

     Po nějaké době došlo i na to, o čem stařec mluvil na začátku. Začal jsem uvažovat o odchodu. Na druhou stranu jsem ale musel uznat, že nijak nešetřil ani sebe a pokud bych to dokázal, nebránil nijak tomu, abych cvičil své údery na něm. To však bylo, jako chtít zasáhnout blesk z nebe! Pak jsem však zatnul zuby a řekl si, že co dokáže tenhle stařík, dokážu já taky! Vytrval jsem.

     Byly to krušné měsíce, ale asi po roce už mi výcvik nepřipadal tak hrozný a začínal jsem se dokonce na něj těšit a dychtil jsem po dalších vědomostech. Naučil jsem se za tu dobu spoustu nečekaných věcí. Například, že účinnou zbraní může být vržený cínový talíř, tyč od závěsu, bič nebo i mokrá košile. O tyči nebo biči se to dalo i přepokládat, ale Madrigald mě je naučil používat tak, jak jsem to ještě nikde neviděl. Nejvíce mě však zaujalo použití prstů a rukou k zneškodnění nebo i usmrcení protivníka. Abych však nevykládal jen o útočných cvičeních, učil jsem se i léčení tlakem prstů a později i předáváním energie.

      Pak přišla konečně doba, kdy mi můj učitel řekl, že mě vezme sebou. Šlo o jednorázovou akci. Měli jsme ochránit zásilku peněz do sousedního města. Musím se přiznat, že tady jsem se ještě moc nevyznamenal. Nebýt Madrigalda, asi bych útočníky zaregistroval až při přepadu. Nevím, jak moc přesné byly jejich informace o transportu, ale buď nevěděli, že ve voze s truhlou jedou i čtyři gardisté nebo neznali Madrigaldovu pověst. Každopádně nedocenili situaci. Jeli jsme na koních těsně za vozem, lesní úžlabinou, když mi můj učitel tiše řekl: „Je jich šest. Tři na každé straně. Támhle, před tou zatáčkou!“

    Já, bohužel, do té doby nezpozoroval nic. Teprve po tomto upozornění.  I  přes svůj výcvik jsem pocítil nervozitu a vzrušení. Tak, dnes poprvé budu moci uplatnit výsledek mnohaměsíčního výcviku!

     Jakoby mimoděk jsme předjeli vůz, abychom zabránili útoku na kočího. Předpokládali jsme, že lapkové, aby se předčasně neprozradili, nás  pravděpodobně nechají projet a budou chtít zaútočit až na povoz. Když jsme dojeli na jejich úroveň, Madrigald kývl, vztyčili jsme se v sedlech koní a přemetem se vrhli přes křoví, každý na jednu stranu. Co se dělo naproti, nevím. Jen jsme pak odtud naložili tři svázané chlapy. Mohu popsat jen tu krátkou potyčku na mé straně úvozu. Dopadl jsem za záda útočníků a ti byli natolik překvapení, že jim trvalo několik nekonečných okamžiků, než se vůbec začali otáčet. Ta chvilka mi stačila na to, abych údery ruky do  šíje dva z nich uspal. Třetí, když to viděl, vůbec nepomyslel na to, že drží nabitou kuši a u pasu se mu houpe dýka. Střelnou zbraň odhodil a dal se na útěk proti směru povozu. Mé dilema, jestli ho mám zastavit vrhacím nožem nebo pronásledovat, vyřešil jeden z gardistů. Když lapka míjel vůz, voják na něj vystřelil ze své kuše. To bylo také jediné usmrcení v této krátké šarvátce. Ostatních pět lupičů jsme přivezli do  městského vězení. Asi pak brzy následovali svého druha, ale to už nebyla naše starost.

     Trvalo pak ještě asi rok, než mi Madrigald svěřil první samostatný úkol. Do té doby jsme spolu vyřídili ještě několik různých zakázek. Hlídali jsme šperky, peníze, domy, stáda i osoby. A především jsem pořád procvičoval to, co jsem se naučil. Pokud jsme pracovali ve městě, většinou se ani nic nedělo. Buď šlo jen o plané výhrůžky nebo z útoku sešlo, protože Madrigaldova pověst měla v místním podsvětí svoji váhu.

     Když jsem se poprvé dozvěděl, kolik nám vlastně za naše služby platí, udiveně jsem zamrkal. Za pár let bych měl pěkný majetek! A to nepočítám drobnější příjmy za léčení. Na druhou stranu jsem byl mnohokrát svědkem, že v chudších rodinách poskytuje Madrigald své služby zadarmo, spíš často zanechá ještě nějaké peníze na ošacení nebo obživu.

                                  ================================================

       Mým prvním samostatným úkolem byla ochrana Jasmínina otce. Byl soudcem, hodně bohatý a nekompromisní ke zločincům. Odsoudil k lámání v kole nějakého chlapíka, který o svatební noci zavraždil svého šťastnějšího soka v lásce i nevěstu.

      Rodina popraveného se s jeho smrtí nechtěla smířit a dva jeho bratři zcela nezakrytě po městě vykřikovali, co se stane soudci i dalším členům domácnosti. Načas jsem se tedy ubytoval v soudcově domě. Teprve tady jsem zjistil, že zbytek rodiny je pouze jeho dcera Jasmína. Její matka zemřela při porodu a otec se již znovu neoženil. Jasmína byla nádherné dvacetileté stvoření, s dlouhými plavými vlasy a  postavou, která by jistě inspirovala sochaře k vrcholným dílům a ostatní mužský svět přinejmenším k hříšným myšlenkám. Ani já jsem nezůstal k jejím půvabům lhostejný, ale včas jsem si uvědomil, proč tu jsem. Madrigaldův výcvik zapůsobil! Dále bydlelo v domě již jen několik služebných osob.

      Kdyby hlídal dům můj učitel, možná by oba bratři od svého záměru upustili, ale takhle si asi mysleli, že nějaký nováček je nezastaví. A tak, čtvrtý den - vlastně noc - uskutečnili svoji výhrůžku. Do oken všech ložnic dal soudce, již kdysi dávno, instalovat mříže. Případným vetřelcům, usilujícím o něčí bezživotí, nezbývalo tedy nic jiného, než proniknout do místností spáčů dveřmi. Já měl svoji ložnici naproti těm, jež patřily soudci a jeho dceři. Na rozdíl od nich, jsem se však na noc nezamykal. Probudila by mě určitě už snaha o otevření dveří paklíčem, ale oba bratři možná byli dobří se zbraní, ale určitě ne ve zlodějském řemesle. Na rozdíl od hlavního vchodu, zámky ložnic byly složitější a po prvních neúspěšných pokusech, rozhodli se vetřelci řešit situaci radikálně! Hodlali vyrazit dveře torzem nějaké sochy, které stálo na chodbě. Snad doufali, že i když probudí celý dům, málokdo se jim odváží postavit a i toho, že přemohou. Nevím. Své myšlenky už nikomu nesdělí.

      Byl jsem vzhůru již při první snaze o vniknutí do soudcovy ložnice. Nepatrně jsem oddálil křídlo svých dveří od zárubně, panty byly naolejovány dobře a nahlédl do chodby. Chvíli jsem vyčkal a když jsem viděl, že ruce obou vetřelců jsou zaměstnány nesením sochy, ani jsem si nevzal rapír. Jen na prsou své vesty jsem měl sadu vrhacích nožů. U opasku bratrů se houpaly kordy a na druhé straně dýky. Jiné zbraně vidět nebyly.

      Tiše jsem přešel za záda dvojice, právě když se chystala rozeběhnout proti dveřím. „Nemáte to těžké?“ oslovil jsem je. Byla to ode mne docela klukovina. Byli opravdu dobří! Nepadnout jednomu z nich ta socha na nohu, kdo ví, jak by to dopadlo?  Jen co má věta dozněla, už mířila dýka toho bližšího na mé břicho! Jen tak tak jsem mu sekem dlaně stačil zbraň vyrazit a kopem jej potom poslat k protější stěně. Jeho bratr ovšem přestal mezitím poskakovat na zdravé noze a s taseným kordem se řítil na mne. Nechtěl jsem znovu podcenit situaci a tak jsem jej zastavil vrhacím nožem. Vnikl mu do krční jamky a zřejmě přeťal i tepnu, protože stříkající krev začala pokrývat mozaiku podlahy. Myslel jsem, že při pohledu na bráchovu smrt to druhý útočník vzdá, ale opak byl pravdou! Právě pohled na mrtvého a asi i hatící se poslání, to vše jej rozzuřilo k nepříčetnosti! „Ty hajzle!“ zařval a tasil kord. Jen výskok na stěnu a přemet za jeho záda mě uchránily od díry v těle. Byl zatraceně rychlý. Tak jsme chvíli předváděli jeden druhému svoji mrštnost v úzkém prostoru chodby. Zprvu jsem chtěl alespoň jednoho z bratrů přenechat světské spravedlnosti, ale jak dlouho dokážu uskakovat před svištící zbraní?

      Nakonec to vyřešila má první oběť. Při jednom saltu jsem dopadl do krvavé louže, uklouzl a už jsem viděl vítězný záblesk v očích soupeře a neúprosně se blížící hrot jeho kordu! Nedalo se nic dělat. Druhý nůž opustil moji dlaň a vnikl okem do mozku toho neúprosného útočníka. Padl vedle mne a zbraň se,  se zlověstným praskotem, zlomila o dlažbu jen kousíček od mého ucha.

      Ticho, které nastalo, působilo blahodárně a s úlevou jsem zůstal chvíli ležet na zakrvácené podlaze. Pak vrzly dveře soudcova pokoje a vzniklou škvírou opatrně vykoukla jeho zvědavá tvář: „Už je po všem?“ zeptal se s trochou obavy v hlase. Zvedl jsem se z nedůstojné polohy a uklidnil ho. On pak zabouchal na dveře dceřina pokoje a když Jasmína poznala jeho hlas, vyšla rovněž do chodby. Bylo vidět, že se jí ulevilo, když mě tam spatřila stát. Potom její pohled však padl na mrtvé a zakrvácenou podlahu, oči se jí rozšířily a s pěstí na ústech, potlačujíc výkřik, začala klesat k zemi. Zachytil jsem ji pod rameny, zvedl do náruče a uložil na sofa, které stálo opodál. Moc jsem tím jejímu nočnímu úboru nenapomohl. Do krvavé louže sice neupadla, ale její bílá noční košile na sobě nesla neklamné důkazy toho, že jsem se tam před malou chvílí válel já. Tou dobou však již soudce začal jednat. Svolal služebnictvo, poručil odnést mrtvé a odstranit známky zápasu. Neopomněl nechat převléci dceru, než se probere a mně zajistil okamžitou koupel a čisté ošacení.

                                  ============================================

       Druhý den, po mnoha ujištěních o vděčnosti a nezbytných formalitách, se se mnou soudce vřele rozloučil a přenechal mě péči Jasmíny. S ní jsem byl v přátelském vztahu již od příchodu, zmiňoval jsem se už, jak na mne zapůsobila při seznámení, ale teprve toto dopoledne se zřejmě dá počítat za začátek našeho milostného vztahu. Ve chvíli, kdy jsme se procházeli zahradou a přišla řeč na noční události, nevím, zda ji přemohly vzpomínky nebo zda to udělala schválně, zapotácela se a já ji zachytil do náruče. Vzhlédla nahoru, do mé tváře a to jsem už neodolal blízkosti těch vábně pootevřených rtů a políbil je. Vzápětí jsem se toho činu polekal, ale Jasmína nedala najevo žádnou nelibost, naopak se ještě více ke mně přitiskla a její paže se sevřely kolem mé šíje. Několik týdnů jsme svůj vztah udržovali v tajnosti. Pak jsme se však rozhodli, že se se svými city svěříme soudci. Ten zpočátku dceřinou volbou nebyl příliš nadšen. Asi si představoval v roli zetě někoho perspektivnějšího, ale po rozhovoru s Madrigaldem, možná v tom sehrály svoji roli i naše příjmy, mně i Jasmíně požehnal.

     Asi po půl roce došlo k našemu zasnoubení a začalo se uvažovat o termínu svatby. Mezitím jsem se zúčastnil, s Madrigaldem i sám, několika akcí, jež značně rozšířily mé úspory. „Rozhodně nebudu vstupovat do manželství jako nějaký chudák!“ pomyslel jsem si. Když byl již určen den našeho sňatku, Jasmína i její otec naléhali, abych zanechal svého nebezpečného povolání. Je pravda, že jsem již v té době měl značné úspory a soudce mi slíbil veškerou pomoc, včetně finanční, při výběru jiného řemesla. Stále jsem však váhal. Jednak jsem nic jiného pořádně neuměl a také jsem věděl, že takové rozhodnutí by bylo velkým zklamáním pro Madrigalda. Vždyť tomu, co nyní znám a umím, věnoval několik let!  Ponechal jsem řešení této otázky na pozdější dobu, po svatbě a to jsem řekl své snoubence i jejímu otci.

                                         ==========================================

      Když nadešel konečně den našeho sňatku, celému městu bylo jasné, že soudce pojal tuto událost opravdu velkomyslně. Cesta od domu ke kostelu byla lemována květinovými branami, houfy dívek s košíky okvětních lístků a stoly s jídlem a pitím. Po celou dobu chůze k oltáři nás provázeli ti nejlepší najatí muzikanti, kteří pak zůstali před kostelem čekat na náš návrat.

     Nevěsta byla opravdu nádherná! Dlouhé vlasy, propletené stříbrnými nitěmi jí zdobil květinový věnec a šaty byly dílem těch nejlepších krejčích a zlatníků ve městě. Jen šperky na nich jistě představovaly malé jmění! Můj tchán opravdu asi chtěl předvést, co pro něj znamená vdávat jedinou dceru. Mně osobně byla ta okázalost trochu k smíchu, já bych si Jasmínu vzal klidně i ve lněných šatech, ale bylo mi jasné, že soudce potřebuje prezentovat před ostatními své rodičovské city i bohatství.

     Když zazněla poslední slova našeho svatebního slibu a kněz spojil štólou navždy naše dlaně i srdce, vyšli jsme před kostel do sluncem prozářeného dne a jásajícího davu. S dojetím jsme přijímali gratulace svých nejbližších i zcela neznámých lidí. Soudce i Madrigald měli v očích slzy dojetí. Pak mě a Jasmínu dav od těch dvou oddělil a to byl okamžik, kdy jsem je viděl naposledy! Ta chvíle štěstí zřejmě způsobila, že já i můj učitel, jsme zapomněli na obvyklou obezřetnost.

     Kdesi nad hlavami nejbližšího jásajícího hloučku se zhmotnila zářící koule a s třeskem zasáhla Madrigalda a soudce. V mžiku z nich zbyl jen nezřetelný stín na dlažbě prostranství, z kterého vánek rozfoukával do okolí drobné částečky popela. To jsem již vytrhl jednomu z okolostojících mladíků od pasu dýku a hledal svého protivníka! Nebylo to tak těžké. Na malé travnaté vyvýšenině, pod stromy obklopující náměstíčko, stál muž v kápi a právě se chystal zopakovat svůj čin. Bylo mi jasné, kdo má být jeho příštím cílem! Také jsem však věděl, že v tak krátké časové prodlevě nemůže druhý výboj nikdy dosáhnout síly toho prvního. Ovšem i to, že útočníka nezastavím včas, abych mu jeho čin překazil. Kolem nás se míhali všemi směry prchající a ječící lidé a bál jsem se, aby Jasmínu nesrazili na zem. Držel jsem ji okolo ramen a soustředil se. Když jsem viděl, že zářící aura opouští prsty muže v kápi, uvolnil jsem rovněž nahromaděnou energii a strhl manželku na zem. Nad námi se rozpoutalo peklo! Těla nám ožehl tepelný vír a vybíjející se energie rvala nejen naše ošacení, ale tříštila nádoby na stolech, povalovala je a vzduchem létaly ve zvířeném prachu střepy, jídlo i dřevěné třísky. Ještě než vše utichlo jsem byl na nohou a rozeběhl se k směrem k nepříteli. Nebylo těžké ho dohonit, protože byl překvapen neúspěchem svého druhého útoku a asi i dost vyčerpán. Po několika málo krocích se vzdal naděje na útěk,  otočil se a  shodil kápi z hlavy. Jeho obličej mi nic neříkal.

     „Proč?!“ zeptal jsem se hlasem plným smutku a vzteku zároveň.

Unaveně se ušklíbl a odpověděl: „Ty myslíš, zelenáči, že příbuzenstvo těch mrtvých ze soudcova domu, se jen tak vzdá svý pomsty? To ses šeredně splet! Nepovedlo se mi to sice úplně, ale vymyšlený jsem to měl dobře, co? Ten tlustej soudce se už smaží v pekle! A ten  samolibej dědek s ním!  Teď se předveď ty, zelenáči!“

     S poslední vyřčenou slabikou po mně skočil. Těch pár okamžiků, co mluvil, mu stačilo, aby se dost vzpamatoval. Ucukl jsem hlavou a nehty jeho prstů mi jen vyryly krvavé šrámy na krku. Dýka, kterou jsem svíral v ruce, mu pouze neškodně rozřízla rukáv pláště. Když dopadl na nohy, rozvázal si pod krkem tkanici a odhodil jej na zem, aby mu neomezoval pohyb. Uviděl jsem, že přes hruď má stejný pás s vrhacími noži, jaký jsem používal i já. Dnes ovšem, z pochopitelných důvodů, jsem jej neměl. Nechtěl jsem protahovat boj zbytečně dlouho. Nevěděl jsem, co je s Jasmínou, popoháněl mě vztek a také jsem chtěl lepší protivníkovu výzbroj kompenzovat jeho částečnou únavou. Skoncovat to dřív, než nabere znovu sil!

      Snad proto, že mě dosud podceňoval, nezkusil použít své vrhací nože a jeho další útok byl veden nohami na moji hruď. Téměř ve vodorovné poloze se jeho tělo blížilo ke mně. Skákat tedy uměl! Zlomek vteřiny jsem mu nechal iluzi vítězství. Když se podrážky jeho bot již téměř dotýkaly mých prsou, upustil jsem dýku, svalil se naznak a kopem své nohy jsem přetočil jeho tělo, že dopadlo na zem, na břicho. Nyní jsem provedl přemet já, dopadl kolenem na jeho záda a slyšitelné křupnutí obratlů prozradilo konec boje.

      „Podcenil jsi zelenáče, prevíte!“ neodpustil jsem si nekrolog na adresu protivníka. „Zapomněls, že taky hodně záleží na učiteli!“

      Nechal jsem mrtvolu tam, kde byla a spěchal k Jasmíně. Již z dálky jsem s úlevou viděl, že se zvedá ze země a když jsem uslyšel její křik, myslel jsem, že platí vzpomínce na smrt otce. Jakmile jsem se však ještě více přiblížil, s hrůzou jsem zpozoroval, jak tiskne ruce k obličeji a mezi prsty se jí řine krev a stéká do rukávů svatebního roucha.

        Doběhl jsem k ní, objal, ale téměř hystericky mě od sebe odstrkovala a vykřikovala nesrozumitelná slova. Rozhlédl jsem se a hledal očima nějakou pomoc. Nikdo však v blízkosti nebyl. Po chvíli se mi přece jen podařilo Jasmínu ukonejšit a odtrhnout jí ruce od obličeje. Našel jsem jeden nepoškozený džbán s vodou, který zde byl původně k ředění vína a jemně jsem omýval manželčin obličej. Část poletujících střepů, bohužel, našla cíl v té milované tváři! Jeden z nich téměř prošel mezi čelistmi až do ústní dutiny. Setřel jsem krev i slzy a přiložil obě dlaně na zraněná místa. Zavřel jsem oči, soustředil se a cítil v konečcích prstů, jak energie proudí do poškozené tkáně. Co nejpečlivěji a nejjemněji jsem přejížděl bříšky prstů po tom drahém obličeji, aby výkon byl co nejlepší.

       Když jsem opět otevřel oči, zjistil jsem, že lépe to opravdu uzdravit nešlo. Drobnější poranění zmizelo úplně. Jen po té největší ráně, v pravé líci, zůstala bílá jizva, táhnoucí se téměř od koutku úst, k ušnímu lalůčku. Jasmína mě dychtivě pozorovala, jak si prohlížím výsledek své práce a pak, pochopitelně, chtěla znát výsledek. Raději jsem jí pravdu sdělil ihned. Znovu se rozplakala a mezi vzlyky vyrážela žalostné věty, že bude ošklivá a že se mi nebude líbit. Podařilo se mi ji zklidnit, když jsem jí několikrát zopakoval, že ta jizva moji lásku k ní nijak nezmenšuje, ale další zoufalství propuklo, když jí došlo, co se stalo s otcem. To už na ni bylo moc a domů jsem ji musel odnést.

      Trvalo několik dnů, než byla schopna trochu reálně uvažovat. Mezitím jsem se postaral o formální pohřeb obou našich nejbližších. Obřad to byl opravdu jen formální, protože do hrobů nebylo vlastně co uložit. Jen dva malé pomníčky, pod nimiž nikdo neležel, nám zůstaly, jako památka na šťastnější časy. Teprve pak jsme zjistili, že jsme se stali oba zámožnými lidmi, protože Madrigald odkázal veškerý majetek mně.

     Tím však opět vyplula na povrch mého vědomí otázka, čím se budu v budoucnu zabývat. Díky nečekanému dědictví, nemusel bych do smrti dělat nic, ale koukat z okna a točit prsty, to pro mne nebylo. Vyřešila to však Jasmína. Když polevily nejhorší nápory smutku, přišla za mnou jednou v podvečer na zahradu a tiše, ale rozhodně, řekla: „Budeš mě učit, Rudgere! Chci umět bojovat proti zlu, které způsobilo tolik smutku mé rodině. Já vím, že ho nikdy nemůžem úplně porazit, ale aspoň ho donutíme stáhnout ocas tam, kde právě budem!“ Pohladila si prstem jizvu na tváři a v očích se jí zablyštilo smutkem a vztekem, když pokračovala: „Já vím, že by jsi se jen těžko vzdával toho, co děláš a jsme teď manželé, ne? Tak ti chci zůstat po boku i v tomhle. Nemysli si, že budu sedět doma a vyšívat dečky, když ty pojedeš někam bojovat! Stejně potřebuješ parťáka, když chudák Madrigald je mrtev. A máš učit někoho cizího nebo mě?“

     Chvíli jsem zůstal stát jako opařený! Tohle byla jiná Jasmína, než ta dívka, která omdlela při pohledu na krev! Nehybně jsem se díval do korun stromů, za něž zapadalo slunce a přemýšlel. Pak jsem se otočil, vzal do dlaní ten milovaný obličej, zahleděl se zkoumavě do manželčiných očí a hledal odpověď na to, zda se rozhoduji správně.

      Pak jsem ji začal učit.