Fabroiáni I.

Vždycky jsem milovala podzim. Bylo to skvělé období pro sledování hvězd. Na jaře i v létě je ve zdejším lese všechno zelené a nebe skrz husté koruny není ani vidět. V zimě je zase moc sněhu na to, aby se jím člověk prodíral do lesa. Na podzim je tomu jinak. Skrz holé větve je vidět krásné, čisté nebe plné hvězd.

Ani ten letošní neměl být vyjimkou.

Letom k vánocům jsem si přála nový dalekohled. Už ne ten, kterým bylo vidět jen něco málo z překrásného nebe, ale specializovaný na pozorování hvězd. Je sice těžký a sama ho do parku těžko uvezu, ale rozhodně to stojí za to.

Stačilo pár úprav a můj vozík z dětství, kterým jsem vozila hračky po dvoře stále dokola, poslouží jako skvělé vozítko pro dalekohled. Nasadila jsem tomu pár držátek pro klipsy, v kterých bude uvázáno lano, které zabrání pádu dalekohledu.

„Co to děláš?“ozvalo se za mnou. Prudce jsem se otočila, až mi bolestivě zarupalo v krku. Nic to neměnilo na tom, že jsem se zářivě usmála.

„Richarde!“vyjekla jsem, opustila šroubovák a skočila mu kolem krku. „Můj bože, co tu děláš? Neměl si přijet až za tři týdny?“uhlazovala jsem mu zmačkanou bundu.

„Přijel jsem dřív,“usmíval se. „když jsi tak nadšeně povídala o tom dalekohledu, rozhodl jsem se, že ho musím vidět.“

„To je báječné!“znovu jsem ho objala a následně mu dopodrobna vylíčila všechny moje plány, co se týče mého dalekohledu.
„Takže..jestli tomu správně rozumím,“uvažoval. „ty chceš strávit celou noc v lese?“

„No jasně, tedy..jestli nemáš lepší místo pro pozorování hvězd..“ušklíbla jsem se.

„Nedodělal tvůj otec náhodou letos balkón? To je perfektní místo ne?“

Najednou jsem se zastyděla, že mě tohle nenapadlo dřív. Jednoduché řešení.

„Co je?“viděl můj výraz a začal se hlasitě smát.
„To nic. Jen přemýšlím, jaktože to nenapadlo mě.., vždyť to je perfektní řešení! Balkón je vysoko a uvidím celé nebe. Nemusím mrznout v parku. Richarde, ty jsi génius!“skočila sem mu kolem krku, až se zapotácel, nicméně mě objal.

Richard byl můj nejlepší přítel. Vždycky jsem si raději rozumněla s kluky a moje matka mi dávala jen zapravdu. Vždycky říkala, že holky, když jsou v pubertě, dělají mezi sebou jen peklo. Největší peklo jsou tři nejlepší kamarádky. A tak jsem měla Richarda. Mého přítele, ochránce, rádce, průvodce. Byl mi vším, co jsem kdy potřebovala.

„Hej!“Richard mi zamával dlaní před obličejem. „Tak jdeme?“

„Jo..jasně. Jdeme.“zavedla jsem ho dovnitř. Postavila jsem před něj skleničku limonády a posadila se naproti němu. Chvíli jsem si ho prohlížela, až se mu obočí povytáhlo.

„Nic nového?“prohodila jsem jen tak mimochodem. „Žadné..výrazné změny?“

„Hmm..Ne. Ani ne.“pozoroval mě stejně zkoumavým pohledem.

„Dlouho jsme se neviděli. Za takovou dobu se nestalo fakt nic..zajímavého?“

„Hmm..“

„Notak. Já vím, že to víš, že já vím.“začala jsem se smát sama sobě.

„Jo, vím. Nevidím na tom důležitého. Je to jen jedna ze škol, kam bych šel. Ne ta, na kterou opravdu chci jít.“

„Krucinál, Richarde! Princeton!“

„No a?“

Tohle mě skutečně dokázalo vytočit. Vůbec neviděl, jak jsou věci důležité.

„Vždyť si tam chtěl vždycky jít a teď tě tam vzali. Proč to jednoduše nepřijmeš a děláš drahoty?“
Richard je snad jedním z nejchytřejších lidí, jaké jsem kdy poznala. Na všechno má odpověď a je velice těžké, vést s ním slovní rozepře. Dokáže pokaždé někoho vyřídit dokonalými argumenty. Tohle jsem mu vždycky záviděla.

„Nedělám drahoty, Lily. Jen chci prostě zkusit ještě něco.“kroužil prstem po skleničce a zdál se mi zamyšlený.

Objala sem si rukou krk a pozorovala ho.
„Dobře, jak myslíš..“

Vzala jsem dvě prázdné skleničky od limonády a dala je do dřezu. Párkrát je opláchla a postavila vedle dřezu do připraveného odkapávače. Stála jsem k němu otočená dost dlouho, než jsem cítila že si stoupl vedle mě.
„Zlobíš se?“řekl měkce.

Podívala jsem se na něj a zamračila se. Pravdivá odpověď by byla ano.
„Ne, je to samozřejmě tvůj život.“

„Lily..víš, že sem nikdy nešel tím směrem, kterým byl pro všechny nejvýhodnější. Chci z toho prostě vytěžit co nejvíc. Když mě vzali na Princetonu, proč ne třeba na Yale?“

Zbledla jsem. „Yale?“

Yale znamenal Connecticut. A Connecticut znamenal odchod Richarda na hodně, hodně dlouho.
„Já vím, je to dost daleko.“

Neodpověděla jsem. Nesměl vědět můj názor. Možná tušil, že jeho ztráta pro mě bude znamenat ztrátu mého druhého já. Nesměl, ale vědět, jak moc bych trpěla, kdyby odjel, protože to bylo to nejlepší, co jsem pro něj mohla chtít. Yale. Jedna z nejprestyžnějších univerzit ve spojených státech. Budu se mile usmívat a opakovaně ho ubezpečovat, že je to to nejlepší, co může udělat. Pro něj.

„Proč to nezkusíš rovnou na Harvard?“usmála jsem se. Snažila jsem se o klidnou konverzaci.
„Harvard ne. Nelíbí se mi už jen proto, že se považuje za nejlepší univerzitu na světě. Nemám rád zlato..spokojím se se stříbrem.“

Ruce se mi začaly třást.
„Lily?“zvedla jsem k němu obličej a chabě se usmála.

„Já vím, že Yale je daleko, ale nebude to přece napořád. Budu sem jezdit. A ty můžeš jezdit za mnou. A přece jenom je to ještě hodně dlouho, než tam půjdu.. Jestli tam vůbec půjdu.“
„Nevím, jak jsme si někdy mohli přát vyrůst..“zašeptala jsem. Je s tím moc práce. Moc výdajů, moc času, moc nových emocí a zážitků.

„No, jako Petr Pan být nemůžeš.“

„Richarde.., že to není daleko? Je to skoro přes celé státy!“když jsem si představila tu dálku, vehnalo mi to slzy do očí.

Ano, přes celé státy. Od našeho maličkého města Unalaska, přes celé státy, až k New Yorku, do státu Connecticut.

„To se ti nelíbí univerzita v Fairbanks?“

„Ne. Do Fairbanks tu jezdí každý, kdo má na univerzitu. Já chci dál.“
Mlčela jsem.

„Ty pláčeš?“chytil jednu z mých slz na svůj prst a usmál se.

„Ne..něco mi spadlo do oka..“zamumlala jsem, otřela si tváře a otočila se k lince, abych něco dělala. Cokoliv.

„Já tu nechci ztvrdout, Lily. Mám to tu rád, je to domov, ale neumím si představit že bych tu měl ztrávit celý život. Co myslíš, že bych tu dokázal, Lily? Je tu kolem čtyř tisíc obyvatel, myslíš, že bych mezi nimi něco znamenal?“

„Pro mě ano.“

Chvíli mě pozoroval tím ztrápeným pohledem.

„Já vím,“zašeptal tiše. „Nechci říct, že mi to nestačí, Lily. Je to možná víc, než si zasloužím. Ale chtěl bych prostě..,“odmlčel se na pár vteřin, aby dokázal přesně vyádřit to, co chtěl říct. „Ty pro mě tady s mou rodinou znamenáš nejvíc. Kvůli tobě a nim jsem váhal nejvíc, zda-li odejít, ale přece to není natrvalo..“

„Richarde..“

„Tak pojeď se mnou.“

„Cože?“

„No jasně, pojeď se mnou. Co je na tom špatného? Ty přece na univerzitu máš taky a když nebudeš chtít jít na Yale, je tam přece spoustu dalších univerzit, které můžeš zkusit.“

„Já..“

„Lily, prosím. Alespoň o tom přemýšlej.“

„Richarde..“nevím proč, ale můj hlas byl tišší než šepot. „vždyť tady jsme doma. Nemůžu jen tak odejít. Vlastně jsem nikdy nechtěla odejít.“

„Nebude to na dlouho.“

„Čtyři roky!“

„Budeme sem jezdit.“

Zasténala jsem a schovala obličej do dlaní. Upřímně, chtělo se mi brečet. Buď ztratím nejlepšího přítele nebo budu muset odejít na vysokou, kam jsem měla chodit do Fairbanks.

„Myslíš to vážně?“podívala jsem se na něj skrz škvíru v prstech, kroutíc nevěřícně hlavou.

„Chci, aabys tam jela se mnou. Abys to tam viděla. Nemůžeš přece celý život tvrdnout tady, Lily. To by nebylo fér.“

„Nebylo by to fér? Pro koho? Mě to nevadí!“

„Ale ano, pro tebe.“

„Proč myslíš?“

„Máš na víc, než na Univerzitu ve Fairbanks. A ty to víš.

A tak se stalo, že jsem po prázdninách, místo na Univerzitu v Fairbanks, odjela s mým nejlepším přítelem do Connecticatu.