Stylizace, pokud má smysl pro vnitřní hodnotu díla, tak nemám nic proti. Stejně tak póza. Jenže tahle báseň nemá více úrovní, nebo je já nevidím.
asi myslel pózu ve smyslu tlak na pilu či podobný
Dík za vysvětlení. Nicméně, stylizace tvorby dle nějakých vzorů ať již vědomá či nevědomá... to je téma na předlouhou debatu. Já se osobně raději vyhýbám připomínkám, že se autor stylizuje tak či onak, protože je to velmi vágní tvrzení, pokud zde nejsou přímo nějaké argumenty a konkrétní příklady...
No nic. pěkný večír vespolek :-)
Nemyslel jsem to pejorativně, ale ani ve smyslu postoje k něčemu. Postoj chápu jako chování, které vychází z určitých zkušeností, řekněme, a vědomostí, ale póza, jak jsem ji měl na mysli já, je postoj, který vychází ze vzorů, nikoli z vlastní zkušenosti. V literatuře to pro mě znamená jednoduše způsob psaní, kterým se tak obyčejně píše, stylem, obsahem v podstatě okoukaný od druhých.
Stývn: když jsi napsal, že z textu cítíš pózu, bezesporu jsi měl na mysli definici "pózy", jako strojenosti, či určité masky... tedy póza v jistém smyslu pejorativního významu, kterak se běžně tento pojem užívá. Ale "póza" může označovat i konkrétní(prakticky jakýkoliv) postoj...a ten máme každý. Zde bych se přikláněla k významu pózy v onom druhém případě. A jistě - v každém případě je dobré svůj postoj, ať už k čemukoliv zpětně reflektovat... :-)
Však já neříkám, že je v tomhle věku nějaký div, že lidé zaumímají k životu určitou pózu. Je to naopak úplně normální. Ale když jim to nikdo neřekne, tak nebudou mít šanci poznat kouzlo sebereflexe.
forma dosti pokulhává a obraznost je také spíše takovým utaženým nákrčíkem.
Co se týče obsahu, z básně cítím příchuť existenciality... odcizenosti, vrženosti do světa, místa, kde se mladý člověk poprvé zastavuje, rozhlíží a reflektuje realitu, jež jej obklopuje... a zajíká se:
"když ležíme na odvrácených stranách sebe
Když si navzájem předžvykujeme slova na slůvka a slovíčka
Když jsme …
Jací vlastně jsme (?)"
nebo:
"Dát jim o něco víc
Než bílé a černé místo v myšlenkách
Cizích lidí
Beztvaré tváře
Beztváře
Beztvaře cítící se bestie
S nálepkou záměrného kříže
Na centrální točně hrudníku
svědomí"
myslím, že nejde ani tak o pózu, ale o stav vědomí, který je autorčině věku a jejím zjevným tendencím se zorientovat příznačný a zcela přirozený.
Právě ale těmi následnými opravami by poezie ztratila na spontánnosti, důležitý je pro autora to, kdy a jak to z něj plyne, asi to v tu chvíli něco znamenalo a vyjadřovalo...nechala bych to, jak to je, aspoň mně se to četlo příjemně...a chápu slova o tom, že někteří lidé dokážou zašlapat něčí spontánnost do země, i mně se to někdy stává že si připadám totálně ušlápnutá, ale to neznamená horší...
Díla se mají nechávat uležet, jako nakládané okurky. Pak se teprve pozná, zda jsou dobré, či nikoli.
Tak určitě jinému čtenáři to bude připadat trochu jiné.
Nenech se zašlapávat, ne?
Já si v tomhle spontánní přijdu ale ty to jko čtenář asi budeš cítit lépe. Je pravda, že moji spontánnost životní už někteří lidé zašlapali do země a tohle nejspíš bude důsledek.. jak se toho ale zbavit, jak se oprostit?
Póza není vlastností poesie, ale autora. Dokud autor není čistý a spontánní, tak nebude ani jeho poesie čistá a spontánní.
To je celkem škoda, rozhodně jsem nechtěla aby to vyznělo takhle... Ale poezie s velice špatně "opravuje" takhle to šlo ven a já sama neví, jak bych to upravila...třeba až si to odpočine. Ale díky za zastavení.
Já z toho bohužel cítím pózu.