Příchod babího léta

Déšť za okny tepe životem
a já teď nemůžu dál spát
Pojď, poběžíme ven, k lesu, na kopec...

Nad město, kde se kapky hádají se stromy,
aby se zítra mohli usmířit a zase se milovat. Itálie...
Bijí podzimní listí do tváří,
slzy kapou k zemi a lesklé mokré modřiny zůstávají.
Vítr cuchá trávě nažloutlé vlasy zestárlé strachem
kam se poděl zbytek dlouhých dnů

Nikdo o nás neví
Vítr cuchá i tebe a mě
A rozvášněný déšť rozdává rány do všech stran...

Dost! Chci vidět hvězdy!

Nikdo mě neposlouchá. Tohle není svět lidí...

Svou hvězdu si získáme!

Jako dva blázni foukáme do mraků
Smějeme se a poskakujeme po vrcholku kopce
S tváří nebojácně nastavenou větru
A bradou po vzoru starověkých hrdinů vystrčenou vstříc všemu tomu
dnešnímu šílenství

Vítr po chvíli utichl a zaraženě zůstal na místě
sledujíc co to provádíme

I déšť si uvědomil, že tu není sám
a raději se nenápadně vytratil

Rozcuchaná tráva a plačící stromy
usnuli vyčerpáním

Zůstali jsme tu jen my
Dva blázni
A touha vidět hvězdy...

...

Mraky jsme rozehnali chvíli před rozedněním
Unavení, mokří, zadýchaní
jsme tiše stáli a pár chvil žili tím pohledem
na poslední ranní hvězdu
než ji paprsek probouzejícího se slunce sebral z oblohy
a vložil ji do truhly společných vzpomínek

...

Už vím, proč po silných deštích bývá ráno modré a nadějné
A když vstávám, jdou někde dva lidé ulicemi
unavení, mokří, rozcuchaní a špinaví
spát s hvězdou pod polštářem

---