Den

Jeden obyčejný, horký den.

Víš jistě, že sedíš venku.

Víš jistě, že máš v rukou knížku.

Víš jistě, že máš holá záda a na nich cítíš rozpuštěné vlasy.

*

Otočila hlavu a ohmatala vzduch vedle sebe.

„Čekali jsme tě – už dávno, ale na tom nesejde.“

Usmála se. Poté se zeptala, kde byli. Dělali, že ji neslyší – jako vždy – a možná, že jí taky neslyšeli, ale v tu chvíli to pro ni bylo tak přirozené a osvěžující, jako nadechnout se a zase vydechnout.

*

Řekněme, že sedíš na kolejích a kolem je nesnesitelně modrá obloha. Taky parno a mouchy.

Řekněme, že před tebou někdo stojí a odkašle si.

Řekněme, že zvedneš hlavu.

-fin-

---