IV - Svět zajíce, Kraj zapadajícího slunce, pustina

Je těžké mluvit s mladou dívkou. Zvlášť když ví, že jí nikdo nevěří a že každým dalším slovem svého vysvětlování může klesnout ještě níže před svými přáteli. A právě proto tato dívka s nikým už dlouho nemluvila, pokud opravdu nemusela. Jen se svou přítelkyní.

Měla velmi záhadné zrcadlo. Netušila, jak funguje. Pouze věděla, že dokáže na svém povrchu ukázat člověka, zvíře nebo věc, na kterou pomyslela. Fungovalo velmi dlouho, několik měsíců, od doby, co ho našla. Najednou však, nechápala proč, se z něj stalo naprosto obyčejné zrcadlo, které místo jiných věcí ukazovalo jen to, co opravdu mělo: její líbivou, ale ušpiněnou a pohublou tvář. Vždy tam vídávala nádherný obličej princezny, dokázala s ní hovořit dlouhé hodiny, aniž by se tok slov na dlouho zastavil. Vždy si měly co říct, i když to dávno o sobě věděly úplně všechno.

Cítila smutek i žal. Ztratila jediného člověka, kterého dosud potkala, který jí rozuměl a vždy poradil. Nechtěla se smířit s tím, že s ní už nikdy nepromluví. Rozhodla se, že poprosí původního majitele, aby zrcadlo opravil. Ale kdo je původní majitel? Vždyť ho našla, neví, komu patřil. Nebo tomu snad bylo jinak? Možná si celé ty měsíce namlouvala, že ho našla. Vždyť ona ho…

Pomalu jí z mlhy vystupovaly skutečné vzpomínky. Tak se jí líbilo, jak v té chýši každý večer nějaká žena mluví s mužem na druhé straně zrcadla a vídá vzdálené kraje, jako by z jiného světa, až se sama přistihla, že pocítila závist a chuť vlastnit. To by nebylo až tak podivné, kdyby pro ni doposud tyto pocity nebyly cizí. Vše, co potřebovala, si ona i její rodina našla v lese, zvěř, houby a plody. Nikdy jí nic nechybělo. Všeho, co mohla okusit, měla dostatek. Ale to zrcadlo… prostě ho chtěla.

Neviděla žádný problém v tom, že si zrcadlo půjčí, až ta žena znovu na pár dní odejde. Jen na pár okamžiků, aby také mohla vidět. Po dlouhém přemlouvání sebe sama tento plán převedla k činu. Počkala asi tři dny a poprvé držela zrcadlo v rukou. A už v tu chvíli se v něm objevovaly jiné obrysy, než ty, které by se měly v zrcadle objevit. V prvních chvílích viděla jen sebe, ale za ní byly střídavě nekonečná vodní plocha, bouřící sopka, poušť nebo bleděmodrá obloha. Sedla si a pozorovala tyto nádherná místa, až dostala chuť se na ně přenést. A v ten okamžik se její odraz vytratil, vše zůstalo stejné, jen ona již v zrcadle nebyla.

Z pár okamžiků se staly hodiny, dny a posléze měsíce. Musela odejít ze svého známého hvozdu, matka jí chtěla několikrát zrcadlo rozbít. Každý den si povídala s princeznou, chodila s ní po jejím hradě, v sadech i v zahradách. Někdy s ní vyjela i dále, třeba až za hranice království, až tam, kde snad bude vládnout, až se provdá.

A nyní? Jediné, co lze rozpoznat, když na něco pomyslí, je mlha, nic jiného než mlha. Vlastně to není přesná mlha. Ta bývá bílá až našedlá, ale tato byla velmi tmavá a tak hustá, že se přes sebe dokázala převalovat.

Pomalu si vzpomínala, kde je chýše, kam zrcadlo patří. Má před sebou asi deset mil. Když se nezastaví, do soumraku by měla dorazit.

Bála se. Tušila, že pokud pro majitele zrcadlo znamenalo stejně jako nyní pro ni, nejspíš se bude chtít pomstít. Vždyť ta žena také často s někým hovořila. Možná to byl její otec, možná strýc. Nebo snad bratr? To už zapomněla. Postoupila jeden krok k malým ohněm osvětlené chýše, strach ji zahnal o tři nazpět.

Ale touha znovu vyhrála. Toužila znovu slyšet slova princezny. Možná jí to bude stát život, před tak mocným člověkem nejspíš neuteče. Avšak věděla, že život je věčný. To také slyšela v zrcadle, když ještě nebylo její.

Vyšla. Nyní se nenechala zatlačit strachem zpět, přemáhala ho.

Potom stanula ve vchodu chýše. Oproti ní seděla v křesle ze suchých větví ona žena, kterou vídávala, než se zrcadlem odešla. Četla si. Hltala runu za runou z nesmírně tlusté knihy a snad jí nevadilo, že ani pět lidských životů nemůže nikomu stačit, aby ji přečetl celou. Trvalo jen chvíli, kdy žena pokračovala ve čtení a dívka ve strnulém postoji.

Poté žena vzhlédla od knihy a pravila: „Jsem ráda, že jsi mi přinesla mé zrcadlo. Velmi dlouho ho hledám, má pro mne nesmírnou cenu. Ztratilo se mi.“

Tato věta dívku velmi zaskočila. Čekala hněv, návaly hněvu, ale tak vlídný tón si ani nezasloužila. Vrátila ho beze slov jejímu majiteli a chtěla odejít, ale žena ji zastavila.

„Kde jsi ho našla?“

Dívka se jí ani nemohla podívat do očí. Stála otočená zády a chtěla říct něco, aby si zachránila zdravou kůži: „N... našla jsem ho... naš...“

„Mám dost času. Chceš slyšet můj příběh?“

Dívka byla ráda, že už nemusí nic vysvětlovat. Otočila se a sedla si před ní na zem.

„Ale nejdříve mi prozraď, jak se jmenuješ.“

„Tarinusel“

„Ty budeš ta dívka, co se ztratila. Tví rodiče tady byli a ptali se, jestli jsem tě neviděla, ale bez tohoto zrcadla jsem tě nedokázala v tomto světě najít. Já jsem Arisadela. Slyšela jsi už o jiných světech?“

Tarinusel přikývla.

„Pocházím ze Světa lva. Před mnoha lety jsem pomáhala mágovi Saragorovi zastavit válku mezi budoucí Severní a Jižní říší. Mnoho duší by se nenávratně ztratilo, kdyby nežil tento statečný člověk.

Daleko odtud jsou sutiny starého města, kde pracoval kentaur Kufis. Přepravili jsme se tam magickou bránou, jeho dědeček byl poslední známý mág, který ji dokázal vyvolat. Saragor musel kentaura zabít, aby nedošlo k nejhoršímu, vysávání duší z živých zbraněmi archandělů. Povedlo se mu to, zbraně zničil, ale zpět na denní světlo se již nedostal. Nějakým záhadným způsobem se do celého podzemí najednou vyvalil ohromný proud vody, který by s každým mrštil o stěnu jako pěst rozzuřeného skalního obra. S ním utonula i naděje, že bych se mohla vrátit domů, do svého světa, neboť podzemí je i po tolika letech zaplaveno a kniha, v níž je vepsána formule k otevření brány, dávno rozmočena.

Tou dobu jsem měla k dispozici poslední zbytek magie, co ve mně zůstal. Koupila jsem si zrcadlo za pár měďáků od jakéhosi potulného kupce a vytvořila z něj jediný prostředek, jak svůj svět alespoň vidět. Po dlouhých letech jsem se sblížila s bratrem, viděla věci i tak, jsem nikdy nemohla a objasnila některá tajemství, která stále znám jen já a můj bratr. Časem jsem si zvykla, že se už asi nevrátím, ani jsem nechtěla požádat bratra, aby se pokusil najít ještě někoho, kdo by mi pomohl. Nejspíš také doufal, že to přání nikdy nevyslovím, neboť hledání toho tvora by musel obětovat vše ze svého života a možná i život samotný. Povídala jsem si s ním každý večer, kdy měl alespoň trochu času. O našem mládí, o válce, kterou všichni přežili snad jen díky Saragorovi a také o něm samotném, zda neměl jinou možnost a jestli se pro mne ještě nemohl vrátit. Byl mi vším, otcem i bratrem, kterému jsem se mohla svěřit se všemi bolestmi. A potom najednou vše bylo pryč, když jsem zrcadlo ztratila, popadla mne beznaděj, zda můj bratr stále žije a co se děje s mým světem, protože doba je příliš bouřlivá. Dny mi připadaly dlouhé jako roky, kdy jsem žila ve sžíravé nejistotě. Až ty jsi mi konečně tu jistotu navrátila. Už jsem zapomněla, jaký je to pocit.“

Tarinusel seděla a hleděla Arisadele přímo do očí. A poté najednou se rozplakala. Arisadela se ji nesnažila uklidnit. Věděla, že se vrátilo zrcadlo i s jejím zlodějem, že nečekala nadarmo. Na věštby nepotřebovala magii, mohla se tedy zeptat, kdy se vrátí.

Vzala jej do rukou a pomyslela na bratra. Ale znovu zrcadlo ukázalo jen mlhu. Nyní Arisadela věděla, proč Tarinusel přišla. Přestalo fungovat. Spěšně ho prohlédla, ale nenašla na něm žádnou vadu, všechny živly setrvaly v naprosté rovnováze. Něco se muselo stát ve světě mezi světy nebo se samotnými živly.

Odložila nyní nepotřebné zrcadlo a pohlédla na Tarinusel. Po tváři jí stékaly kapičky slz a pohledem si říkala o trest. Chtěla ho přijmout.

„Dám ti na výběr,“ pravila Arisadela. „Buď tě odvedu domů, nebo tady se mnou zůstaneš.“

„Doma mne nepoznají ani neuvěří, nebudou chtít věřit. Mé místo je kdekoliv, jen ne tam.“

„To znamená, že mi pomůžeš získat magii.“

„Ano. Když mi vysvětlíš, jak.“

„Některé věci a tvorové mají v sobě magii, kterou potřebuji, abych sestavila podobné předměty, jako je zrcadlo. Za pár měsíců budeš schopná vytvořit podmínky a předměty, abychom mohli zjistit, co se děje se světy. A za pár let budeš mít stejné schopnosti, jako já v mém rodném světě. Najez se a vyspi. Poté se dáme do práce.“