Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seAtlantis
Autor
ARC
Atlantis (1999)
V zemi tanců šílených tepe mi
jedna struna hebká po své stezce,
dvacet proti ní.
Ne, nelze si hrát na hrdinu v zastřeném stavu vědomí.
Spoután v provazech srdce čekám na svůj odlet,
a i když pošlu všechny své bohy, démony a sklony do háje,
Lilith, z kláštera jizva se ke mě svine,
protože jsme ji společně neoplakali, Hospodine.
Naivní mesiáš Mydlář a bílé jedy mou hlavu neovinou.
Nemohu stále letět zanícen se zastávkami v hrobech.
Ale bez toho ti umřu se strupy na křídlech, miláčku.
Krásná Atlantis vznítila se...
Já v úvoze budu si zoufat, ale vát kam se mi zachce,
i když mě oslepíš, sestro, co myslíš to jen dobře...
Vzňalo se to, opojilo a v agonii... jak to skončí, ubožáku?
Ne, nejde si hrát na hrdinu v zastřeném stavu svědomí.
Skončí to svinutím. Vyhřezlý šrám chrámu
složí úžasnou kakofonii, jinak to neumím.
Kde mi předplatíš duši, Dark goddess, až jeden ze čtyř živlů vezme moji masku?
Vždycky se najde nějaký bar kde se dá zemřít!
A až se mi podíváš do očí, karmicky předurčená,
sprostě tě seřvu a vrátím se ke své ženě,
která se bojí v mé sluji protože nejsem jejím andělem spasitelem,
ač se naivně a podle snažím o klid svých očí.
Je transmutace mýtického v nudu, nedosažitelného v odpor.
Jedem jen, upírem savým mi´s, my mistress.
Pro jednu zvrhlou nymfu co nikdy nebude číst mé sexuální balady
ghúlové budou právo trubky mít.
Je tůň v hradbách žen zbožňovaných kudy lze vejít tajně a bez vlasů...
Ale já se neodpojím až k udýchání!
Alice, co děláš tady před zrcadlem?
V kterých nepravděpodobnostech ukrýváš pod šaty sádrovou Marii?
Lidé bez ksichtů, krajiny bez svatyň,
spoutaný odpočinek když došly mi grály.
Snad mě pozvou ožralý narkomanky a ošukají na zasraným záchodě.
Zvratky sociálních vpichů jsou klaté...
Je těžké stopovat co se po mě chce na planetě Slze,
v dusivé noci před rozbřeskem pištců.
Přesto se musím nějak opentlit.
Jediný výkřik by oživil zombii zemi!
Podívej, rostou mi mramorová křídla, navzdory pomníkům!
Neboj se, chlapče, že bys tu nebyl za šaška,
neboj se, že najdeš někdy sestru...
This is no poem but only scream of the shitdarkness!
Tak přijde už nějaký Mesiáš nebo Maitreia nebo který Saddám to tady ozáří?
Já jen doufám, že autor těchto Dvaceti případů majora Semena je příčetný,
a že je nějaký doma, kam se vrátíme, až spadne opona.
Jeden z nás je určitě slepý, Hospodine!
Raději se bavím s děvčaty than with you, my cruel Blind.
Třeba s krásnou Atlantis, co vzňala se v tvém tak svatém dechu...
Připíjím absinthem na krásu jejího spáleného těla...
Ale já tu přece vůbec nejsem...