Ordinace doktora Františka - Jak na to (1/2)

Milujte svého veterináře, nemá to v životě lehké. Ani s vámi, ani s vašimi mazlíčky.

Rok utíkal jako voda vyplněný hádkami s firmami, horečnatým studiem nových učebnic a záchvaty malomyslnosti. Věděl jsem, že to šlo dopředu, říkal si František, ale v životě by mě nenapadlo, že tak moc. Všechno, co jsem se naučil na škole, mi je k ničemu. Jak to chci dělat? Jak? ptal se nahlas a Jarča toho měla po čase dost. Máš snad nějaké spolužáky, tak za nimi zajeď a trochu to okoukni, poručila, a František poslechl. První byl Ivan. V krajském městě měl prosperující kliniku.

„Klidně přijeď,“ souhlasil, když mu František zavolal a zajíkavě požádal, zda by nemohl…, „konečně si dostal rozum, říkal jsem ti už dávno, že se do toho máš pustit.“

„Spíš jsem ten rozum ztratil,“ vzdychl František. „Kdy můžu přijet?“

„Kdy chceš, ordinujeme denně od osmi do osmi.“

Druhý den o půl osmé ráno František obhlížel Ivanovo království. Okna by potřebovala natřít. A ty záhony okolo by si měl osázet nějakými květinami a přidat lavičku. Po chvilce se do baráku začaly trousit ty nejkrásnější holky, které František v poslední době viděl. Všem bylo kolem dvaceti, načesané, namalované… a měly klíče od vchodu pro personál. František se nervózně podíval na tabuli. Stále tam byl nápis Veterinární klinika. Zákazníci se začali objevovat ve tři čtvrtě na osm. Ivan přijel pět minut před otevřením. Vyskočil z auta a mávl na Františkovy pozdravy. „Později, čekárna je plná.“

„Jak to víš?“ poklusával za ním František.

„Vždycky je plná,“ odpověděl Ivan a otevřel dveře do ordinace, kde už stála sestra s pláštěm v ruce. Jedna z těch krasavic. Druhá mu brala aktovku z ruky.

„Dobrý den, pane doktore,“ pozdravily nahlas. „Dobrý den, dámy,“ odpověděl s úsměvem. „Tohle je kolega, doktor Líska. Bude mi dnes asistovat.“

Plášťová sestra ihned odběhla a ta druhá pomáhala Františkovi z kabátu. „Dobrý den, pane doktore. Máte nějaké zvláštní nároky na svačinu?“

„Co? Ne, vůbec si se mnou nedělejte starosti,“ koktal František. Na obzoru se objevil další plášť. „Dobrý den, pane kolego,“ řekl Ivan. „Jaká byla noc?“

„Nic mimořádného, pane doktore,“ odpověděl plášť, byl to muž o něco mladší. „Vše najdete v záznamech.“

František ucítil, jak ho někdo tahá za ruku. Sestřička mu pomáhala do pláště. Ivan se podíval na hodinky. „Sedni si tamhle a sleduj. Žádné dotazy, žádné komentáře před klienty, jasné?“

František horlivě přikývl a spěchal k naznačené židli. Druhý lékař se taky podíval na hodinky. „Pokud není nějaká změna...“

„Jistě, pane kolego,“ řekl Ivan. „A pěkný víkend.“

Muž zmizel a Ivan si před zrcadlem uhladil vlasy. „Tak můžeme.“

Jedna sestřička se ihned usadila k počítači a ta druhá šla otevřít dveře. Z chodby přispěchala třetí a omluvně se na Ivana usmála. Zahrozil jí prstem, podíval se na monitor, který stál vedle stolu, a zeširoka se usmál na prvního klienta.

„Dobrý den, pane Veselý, pojďte dál.“ Podal mu ruku a sklonil se k psovi, který vběhl do ordinace. „Tak copak tě trápí, Bene?“

„Potřebujeme naočkovat,“ řekl pán a vytáhl očkovací průkaz. František nevěřícně sledoval, jaký cirkus se kolem očkování dá udělat. On sám se kdysi jen zeptal, zda je pes v pořádku, pak píchl injekci, obouchal razítka a podepsal se. Ivan psa poslouchal a prohmatával, vážil, měřil teplotu, díval se do uší, sledoval, jak chodí. Celou dobu diktoval poznámky sestře u počítače. Po deseti minutách konečně došlo na píchnutí injekce, kterou přinesla na nerezové misce přikryté bílým ubrouskem třetí sestřička. Pak se pán začal loučit. František zpozorněl. A co placení? K jeho úžasu se žádné nekonalo, pán odkráčel a do ordinace přišel další. A celá procedura se opakovala. V deset hodin vyhlásil Ivan pětiminutovou pauzu a obrátil se s úsměvem na Františka.

„Tak tě tady vítám,“ poplácal ho po hlavě a usadil se na vedlejší židli. Kde se vzala, tu se vzala  sestřička s táckem, na kterém voněla káva, chlebíčky a sušenky.

„Janičko, vy jste poklad,“ vydechl Ivan a zamilovaně se na ni podíval. Zrůžověla. „Nechcete ještě něco, pane doktore?“

„Já bych toho chtěl,“ řekl Ivan mnohoznačně a sáhl po kávě. Dál si jí nevšímal. Ukázal na tácek. „Posluž si a povídej.“

František ze sebe začal chrlit události posledních dvou let, které uplynuly od srazu. Ivan ho poslouchal a jedl chlebíček. Když byl František v nejlepším, podíval se na hodinky a sáhl po kávě.

„Zbytek si dopovíme u oběda,“ řekl a vstal. Svačinová sestřička popadla tác, počkala, až na něj položí prázdný hrnek a zmizela i s Františkovým přídělem. Ivan se zeširoka usmál a kývl. Sestřička otevřela dveře do čekárny. „Dobrý den, pojďte dál.“

Celé dopoledne chodil jeden případ za druhým, Ivan je ošetřoval s nemizícím úsměvem na tváři, k Františkově úžasu si každého majitele i zvíře pamatoval jménem. Občas nějakého pacienta poslal jinými dveřmi na obvazovnu, na rentgen, na sono, vraceli se zpátky a Ivan jako jasnovidec věděl, co jim zjistili… konečně Františkovi došlo, k čemu ten monitor slouží. Uznale se opřel. To nic nemění na tom, že má skvělou paměť a orientaci, on ten sport k něčemu dobrý asi je. Úderem dvanácté přišel další lékař a Ivan se protáhl.

„Pojď, dáme si oběd a odpoledne operujeme.“

„Ještě běháš?“ zeptal se František.

„To víš, že jo. Buzola, kompas, mapa, to je pořád moje. Skvělý prostředek, jak si udržet čistou hlavu. A slušný tělo, manželka číslo tři je opravdu kus, musím  nabídnout něco víc než sexy mozek a zlatou kartu.“

„Hele, kde se platí?“

Ivan se usmál. „V čekárně je recepční. Založí kartu, vypíše anamnézu a inkasuje peníze. To si zaveď taky, získáš tím čas. A hlavně se nebudeš muset handrkovat s klienty o výši účtu.“

„No, myslím, že nedostatek času mě na počátku trápit nebude,“ řekl František. „Jak dlouho trvá, než lidi začnou chodit?“

„Tak pět sedm let. Záleží na konkurenci.“

---