Co to všechno dokáže?!

Hlavou se mi míhají myšlenky jako o závod a já se snažím uklidnit a dojít na to jak se to stalo.

Pamatuji si jak jsem seděla na posteli v černém pyžamu a koukala do zdi. Ten den mi Kryštof provedl něco strašného a já o tom s nikým nechtěla mluvit. Máma se měla vrátit o půl osmé, ale poté co přišla s nákupem a utrápeným obličejem plných vrásek, já tam už nebyla.

Zůstalo po mě otevřené okno a školní taška v rohu…

      Strašně mě bolí na hrudi, v přítmí rozeznám, že se jedná o krev a chci začít křičet, nejde to.

Hlasivky mám úplně rozedřené a nohama nemůžu hýbat. Snažím se plazit po rukách, ale do nekonečna se mi do nich zarývá něco- co nejsem schopna určit. Vzdávám to a levou rukou méně bolavou hledám to co mě na hrudi svírá. Nemůžu to najít, ale vím, že to bude nějaká rozedraná kůže.

Po chvíli zjistím, že svítá a já vidím na nohy jsou uvězněny pod železem a se snažím je vydrat. Vstávám, ale nohy mám jako z tvarohu a zase mě posadily na studenou zem. Nejsem už schopna jít dál a tak usínám i když nevím, kde to vlastně jsem.