Těžkosti

  Chtěl bych vám vyprávět příběh, takový divný, mělký, nanicovatý, bez hloubky myšlení, jednoduchý, vhodný do prázdna, kde není nic (zmítám se v podivném pokleku, modlím se sám k sobě, myslím si, jak dokonalý jsem stroj. Miluji jen jednu vůni a snad tisíce náušnic v jednom uchu a připadá mi sexy sluneční den, co nikdy nezačal; není jich mnoho – rozumů, mozků bez chlupů, a dřímota v pravé poledne – jinak nic), příběh vyprávěn na tomto listě se hádá s jeho čistotou, nikdy nezačal přímý boj, jen slova, hašteřivá slova dostala pěsti, ale jakmile je kapkou inkoustu, jen nepatrnou kapkou pera zasažen, ztrácí se panenství a čestní rytíři, poslední svého druhu, se vydají hledat je do hlubokých hvozdů, neboť oni jsou zoufalí milenci rána a mladých dam, jenž nepoznaly těžkosti života; vlastně ženy se v nich ještě nenarodily, teprve se probouzí – ani nemůžou, dokud si neprožijí nějakou tu hořkost, jako já. Pohár je plný, téměř přeteče. Já jsem ta osoba v první řadě sedadel, blázen, co nosí barevnou korunu, já jsem čistota, čistý, já jsem skvrna, špína, jenž na sebe plivne a utře rukávem, jsem ten první, co na sebe hodí kamenem, jelikož nejsem věřící. Dnes ani nemůžu, protože ona mne nejvíce zradila, vymazala všechny cesty, cestičky k sobě; nevěřím na lásku, jak bych mohl?

  Stvořili jsme démona, těžkého z olova odlitého do hliněné nádoby, z něhož velcí Římané stvořili civilizaci – kdo ho chce zabít, najde se hrdina v plenkách; my už to nejsme, žijeme s ním, bavíme se, pijeme a také pláčeme, ale zaslouží si to – obluda v trávě? Kde jsou ty hranice logična, jenž určují bod bolesti, kde jsou ostatní dráhy planet, které kolem nás obíhají a my je až dosud necítili? Co se stane s námi, s chudáky, s těmi, jenž věčně protestují proti životu – to jsou otázky, které se nezodpovídají, démoni stvoření jen k ničení lidských duší, věčně hladoví a vyzáblí mrazem, kteří nedýchají. Najdou se, řekněte, najdou se hrdinové v lesklé zbroji, plní čistoty, myšlenek na chránění dam, křehkých svůdných vlaštovek, jenž ohlašují tolik zrádné jaro, jenž nedobrovolně se vydaly v nebezpečí, ale kdo ochrání nás, vzácné porcelánové nádoby na víno, kdo zamiluje se do složitých vzorů sraženin, malovaných těmi nejhrubějšími štětci?