O ztraceném pírku

Přistálo jí onehdy do talíře otevřenými dveřmi do zahrady.
“Pfůůj,“ zašklebila se,
 „ale co, to je úžasná náhoda,“ rozesmála se po chvíli,
“takhle se strefit.“ Bylo malé, šedavé a nadýchané.

Nechala si jej na stolku spolu s kamínky, kde taky pálí vonné tyčinky a svíčky. Čas od času se po něm a kolem něj rozsypou zbytky z popela, a tak, když luxuje, snaží se je vysát, opatrně, aby nenabrala drobné předměty kolem.

Tak tomu bylo i tentokrát, jenomže pírko, tomu stačilo o tah proudu z vysavače jen zavadit.

„Sakra,“zaklela,
“no nic, škoda,“ pokračovala ve vysávání, ale po chvíli, musela na to pírko myslet. Rozhodla se tedy probrat útrobami vysavače…  

Tak alespoň knoflík, zmírnil trochu její zklamání z bezúspěšného prohrabování se prachovými smotky,….“pro štěstí“.

Za čas,

když se procházela lužními háji, někde mezi městem a venkovem starého světa, došla k Bobřím kempu Mladých svišťů, při vchodu do tábora byl stolek, kde mezi modelářskými potřebami uviděla
- “ pírko!, je to ono,“ poznala ztracenou vzpomínku, pečlivě vystřihla, bylo už vybarvené,…..ale jak,…s nádechy růžové a oranžové po stranách a posypané zlatavým třpytivým prachem,
“ne, to není ono,“ vzala jej a položila Mladým svišťům zpátky na stolek. Dál pokračovala v chůzi směrem k řece, konečně s pocitem smíření, že se za ztraceným pírkem už nemá cenu honit.