Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seSquaty – dvacet let poté
Autor
těša
Minulý pátek MF Dnes v rubrice Studenti píší noviny opět uveřejnila názory nejmladší generace, tentokrát na téma squaty. Nechá proč. Studentstvo se samozřejmě, stejně jako všichni ostatní, dělí na dva radikální tábory, argumentující ústavním právem na majetek, nebo právem na bydlení v jinak opuštěných objektech, které je odvoditelné z morálních principů snad všech kultur, včetně té naší.
Nechci tento spor rozhodovat – nemám (zřejmě na rozdíl od většiny populace, která se cítí být kompetentní) zdroj objektivních informací. Zajímá mne něco jiného: co otázka squattingu znamená v kontextu současného Česka? Sedmnáctého listopadu uplyne dvacet let od sedmnáctého listopadu. A právě podstaty demokracie se idea squattingu dotýká.
Co se stane, pokud ji přijmeme? Klady jsou jasné: budovy, jež se z jakýchkoli právních, ekonomických nebo jiných důvodů – a takových je spousta, od dlouholetých soudních tahanic po prostý nezájem – neužívají, by sloužily kultuře, bydlení a vzdělávání. Nemovitosti by přestaly chátrat, lidé a sdružení získali střechu nad hlavou.
Zápory jsou zřejmé rovněž: po zmíněných dvaceti letech demokracie bychom porušili její základní předpoklad: úctu k osobnímu vlastnictví. Musela by vzniknout definice natolik neužívané budovy, že ji lze „zasquatovat“, a co víc, instituce rozhodující o konkrétní aplikaci tohoto termínu. Sice by se jednalo jen o pár dalších paragrafů ne nepodobných například těm o vydržení, nicméně by byla přijata možnost užívat majetek bez souhlasu vlastníka, která by mohla být předzvěstí dalších proměn v chápání majetku, stejně jako beztrestnost homosexuality zapříčinila dalekosáhlejší změny v přístupu k ní.
Bylo by přijetí krokem zpět k vyvlastňování ve prospěch společnosti, ne-li k pralesní anarchii, kdy může volnou jeskyni zabrat kdokoli? Nebo kupředu, k vyspělejší formě demokracie? Obojí by mělo opodstatnění: všechny politické režimy musí bránit jim odporujícím hnutím – a squatting je jedním z těch, které popírají dnešní demokracii. Jeho přijeti by vedlo k popření demokratických principů, tedy cestě vzad, neboť lepší systém než „vládu lidu“ zatím lidstvo nevymyslelo. Bez popření starého principu ani nevymyslí – squaty by stejně tak mohly být počátkem lepšího systému. Mezinárodní smlouvy o lidských právech také nechápeme jako zlo, přestože narušují do první světové války nedotknutelnou národní suverenitu.
Nejsem politolog, abych mohl předvídat důsledky squattingu. Nejsem ani filosof, abych přijetí nebo zamítnutí důsledně zdůvodnil morálně: utilitaristickým využitím „odhozené“ nemovitosti, nebo individualistickou nedotknutelností soukromého majetku. Jako student žurnalistiky jsem ale přesvědčený, že v tomto kontextu nemá smysl se hlouběji zabývat informacemi o případných squatujících feťácích kteří spadají do kompetence justice a v médiích do kriminálních rubrik.
A právě od těch je zapotřebí skutečnou diskusi oddělit – jinak se propadneme o zmíněných dvacet let zpět a pro povšechný pocit založený na logice „Karel krade a má červenou bundu, takže kdo má červenou bundu, je zloděj – pokud se mi to hodí jako argument,“ odsoudíme další Plastiky.