Ordinace doktora Františka - Hugo jde do nebe (2/3)

František si odkašlal. „Vy jste pan Drobný?“

Přikývl.

„A to je… Hugo?“ decentně ztišil hlas. Pan Drobný znovu přikývl a utřel si tvář.

„Nechci, aby se trápil,“ zachraptěl vykouřeným hlasem.

Františkovi se ulevilo, vyhodím ho na cigaretu, venku neuslyší nic, kdyby se něco nepovedlo. „Nebude,“ ujistil ho a ustoupil ze dveří. „Pojďte dál.“

Pan Drobný poslechl a vešel do ordinace. Ve dveřích se trochu sklonil, měřil ke dvou metrům. Opatrně položil raneček na stůl a vybalil z něj nejošklivějšího pejska, jakého kdy František viděl. Vypelichaný až do lysin, krátký prošedivělý čenich, křivé nožky a kulaté bříško. Ocásek měl prapodivně useknutý nebo ukousnutý, celý naježený a na konci trčela legrační štětička. Pan Drobný ho pohladil.

„To je pan doktor, Hugo. Pomůže ti do nebe.“

František se na Huga zadíval. Tělíčko se zmítalo v namáhavém dechu, ale  černá očka byla ještě plná života. Nervózně polkl.

„Já si ho poslechnu, ano?“ Vytáhl fonendoskop a přiložil na hrudníček. Srdce na hadry a zápal plic. Možná metastázy, játra má plný, prohmatával břicho. Pohladil Huga po hlavě a podíval se na pana Drobného. „Nedá se nic dělat.“

Překvapeně přikývl. „Já vím. Proto jsem přišel. Aby se už netrápil. A on to taky ví. Řekl mi to.“

František se znovu podíval Hugovi do očí. „Pomůžu,“ řekl nahlas. Vytáhl stříkačku a tu nejtenčí jehlu a natáhl anestetika. „Dám ti narkózu, aby tě nic nebolelo, a usneš pánovi v náručí,“ informoval Huga. Zdálo se mu, že pejsek přikývl. Pak se postavil na zadní tlapky  a opřel se panu Drobnému  o ruku. Bříško se mu namáhavě zvedalo a zase klesalo.

„Vezměte ho do náručí,“ řekl František. „Dám mu teď narkózu jako před operací. Až usne, půjdete si na cigaretu a já mu dám takovou směs barbiturátů do... do žíly,“ podvědomě cítil, že srdce by pan Drobný nepřekousl. Ten s překvapivou něžností pejska zvedl a přitiskl k hrudi. „Šťastnou cestu, Hugo,“ šeptal a po tváři se mu koulely slzy jako hrachy. František zabodl jehlu do vyhublého zadečku. Hugo ke konci trochu zakňučel a pan Drobný vyčítavě sykl.

„To nic,“ uklidňoval ho František, „trochu to zatlačilo, ale teď už to bude dobrý. Sedněte si,“ ukázal na židli a sám se opřel o parapet. Ticho bylo přerušované jen Hugovými chroptivými nádechy a výdechy a potahováním pana Drobného.

František si odkašlal. „To je váš první pejsek?“

Pan Drobný přikývl. „Já psa nikdy nechtěl, jezdím s kamionem a neměl by se mi o něj kdo starat. Hugo si mě našel v Itálii na parkovišti, ometal se tam kolem aut. Ale nežebral. Jen se díval, kdo z nich vystupuje. Od každýho se držel na dištanc, skamarádil se se mnou, až když jsem tam byl potřetí. Bylo to moc fajn tam přijíždět a vědět, že tam na mě čeká. Nabídl jsem mu, jestli nechce jezdit se mnou. Řekl, že jo, a od tý doby jsme zcestovali celou Evropu.“

„Jak ho máte dlouho?“

„Čtyři roky.“

Františka to překvapilo. „To už byl starý, pokud mu je teď šestnáct.“

„To říkal ten německý veterinář, že mu bude tolik. Prý mu asi umřel pán a dědici ho vyhodili na parkovišti, aby se o něj nemuseli starat. Hovada, byl to tak skvělý pes,“ políbil pejska na čelo. Ten mátožně zvedl a zase položil hlavu. Poklidně usínal.

„A on už byl nemocný, když jste byli za veterinářem v Německu?“

„Jo, bylo mu špatně. On říkal, že to je rakovina a ať ho tam nechám. Ale Hugo nechtěl. A měl recht, ještě si užil. Byli jsme v Normandii, moc se mu tam líbilo. Teď jedu na sever a on se rozhodl, že už nepojede. Už toho má dost.“

František se šel na pejska podívat. „Spí.“

„Vždyť má otevřený oči.“

„To je u téhle narkózy normální, ale už spí.“

Odolal pokušení dokázat své tvrzení tím, že by pejskovi sahal do oka, to by nebylo pietní, uvědomil si, a opatrně si ho převzal. „Vidíte?“ položil  bezvládné tělíčko na stůl.

Pan Drobný vstal a naposledy si pejska pohladil. Po tváři se mu znovu začaly kutálet slzy.

„Běžte si zakouřit, pane Drobný,“ řekl František a taky pejska pohladil. Počkal, až se zaklapnou dveře, a natáhl do stříkačky T61. Vzal jehlu, potáhl tlapku k hlavě a odhodlaně zabodl. Bum, bum, tančila jehla a zbarvila se krví. Jsem dobrej, oddechl si František a nasadil stříkačku. Zatlačil na píst a zaječel. Roztok mu vystříkl do oka a pálilo to jako čert. Poslepu utíkal k umyvadlo a začal si oči vymývat,  jsem debil, vzal jsem si zase tenkou jehlu a zapomněl, že tam půjde krev pod tlakem, jestli se to vstřebá a já tu s sebou praštím, tak to nebude moc profesionální. Konečně mohl oči zase otevřít. Vytáhl další stříkačku a jehlu a znovu natáhl. Došel ke stolu a strnul. Hugo ležel v kaluži krve vytékající jehlou ze srdce. Rozklepanýma rukama vstříkl roztok, tentokrát si na nasazení dal záležet, ježíšmarjá, jestli sem ten Drobný teď přijde, tak do té kafiny jedu já. Pejsek se naposledy nadechl a s posledním výdechem znehybněl.

Je zajímavé, že je hned poznat rozdíl mezi uspaným a mrtvým zvířetem, i když je zástava, pořád víte, že je naživu, že by na té duši něco bylo, přemýšlel, když zuřivě rozmazával ručníkem krev po stole. Popadl pejska, strčil ho pod  kohoutek a tekoucí vodou proplachoval srst. Znovu utřel stůl, vzal si na to další ručník, pejska položil a se zděšením viděl, jak se kolem něj rozlévá narůžovělá voda. Ještě jeden ručník a rychle vysušit. Stejně je mokrý, co teď, jak to vysvětlím? Vyběhl s pejskem na ruce do úklidové komory, popadl fén a začal ofukovat mokrou srst. Dobrý, honem zpátky, mohl by si dát ještě jednu, zapal si ještě jednu, žadonil v duchu a pečlivě urovnával tělíčko na stole. Špinavé ručníky naházel do komory a  šel se upravit k zrcadlu. Krev měl úplně všude, na obličeji, na plášti, dokonce i na botách. Na převlečení už nebyl čas, slyšel, jak pan Drobný dupe na prahu. Přetáhl přes sebe další plášť, zakopnul pantofle pod skříňku a drbal si honem obličej, snad se nevšimne, že jsem v ponožkách. Utřít, učesat, ještě natáhl ruku a přičísl mrtvého pejska.

Pan Drobný ostýchavě zaklepal na dveře. František strčil hřeben do kapsy a posledním pohledem zkontroloval ordinaci. „Můžete.“

Pan Drobný vešel a zadíval se na stůl. František si odkašlal.„Měl pěknou smrt, pane Drobný. Rychlou a zcela bezbolestnou.“

Oči pana Drobného se znovu zalily slzami. Přistoupil ke stolu a pohladil tělíčko. A v ten moment se Hugo zhluboka nadechl. A ještě jednou.