O nebezpečí humoru v literatuře

    V knize hledám (a někdy i nalézám) potěchu ducha, osvěžení po namáhavé celodenní dřině v kanceláři, případně poznání a poučení v oblastech, v nichž se cítím nevzdělán. Dychtivě očekávám, že mi četba poskytne odpovědi na tíživé existenciální otázky, či nová témata k duchaplné společenské konverzaci.
Pravda, průměrný dospělý jedinec během života jen zřídka využije vědomosti o hustotě olova, buněčné stavbě bezobratlých, nebo punských válkách. Rovněž na diferenciální rovnice, či poločas rozpadu izotopu uhlíku 14C, málokdy přijde řeč. Jestliže však spisovatel, rafinovaně podmanivými jazykovými prostředky, sugestivně líčí své intimní prožitky úterního dopoledne se zvláštním přihlédnutím ku svačině, tu až dojetím jihnu a stávám se novým, lepším člověkem. Rovněž bezděky tajím dech, když básník volným veršem podmanivě kreslí ráz truchlivé podzimní krajiny,  jak za cárem cár mátožné mlhy plují, a z chuchvalce par, peň v křeči pařát k nebi vztáh... Zde spatřuji netušené obzory a hlubiny tajemství krásné literatury.

   Existují však pohříchu rovněž autoři nebezpečné, vpravdě manipulační literatury rádoby humorného charakteru, kteří mají povětšině jednoznačné a často ani nijak neskrývané cíle. Jsou jimi zajisté komerční úspěch, popularita, masové náklady prodaných výtisků a z nich pramenící tučný zisk. Pomocí ironie, nadsázky, sarkasmu a vtipu loudí tito šejdíři z nezkušeného čtenáře poslední peníz po způsobu loterie, ničeho hodnotného mu oplátkou neposkytujíce. Nikoliv. Nepamatuji se, že by mě kdy žert či vtip něčím duševně obohatil.

   Používání legrace a humoru v literatuře je nekalou praktikou, k níž by se seriozní autor neměl uchylovat. Dost na tom, že je řada poetů, kteří píší srandovně, aniž by o to nějak zvlášť usilovali. Pokud se literát (abych nejmenoval, řekněme třeba fejetonista) takto rozdovaudí, může to mít pro mě nepříjemné následky.

    Jestliže si kupříkladu umanu, zpříjemnit si knihou jízdu tramvají či autobusem, a nic zlého netuše nalistuji povídku zhyzděnou humorem, těžko pak budu vysvětlovat spolucestujícím, že jsem se právě nezbláznil. Že jsem pouze narazil na šprým. A což teprve, krátím-li si četbou dlouhou chvíli na nemocničním lůžku, jsa hospitalizován. Mezi záchvaty smíchu a padoucnice není až tak veliký rozdíl. O tanci svatého Víta ani nemluvě. Není tedy vyloučeno, že se mi chorobopis nezaslouženě rozkošatí.
Ačkoli nejsem důstojníkem armády ani policistou, z času na čas připadnu na vtip, jehož pointa má poněkud delší inkubační dobu. Když se po týdnu usilovného přemítání dopídím toho, čemu jest se smáti a propuknu v hlahol uprostřed školení o požární prevenci, tu zástupce hasičstva neoprávněně podlehne iluzi, že zaujal podřimující úředníky a neplánovaně rozšíří přednášku o hasící přístroje tetrafluoridbrometanové.  
Nečekaně zákeřný může být i hlasitý smích v čekárně zubaře. Zvláště, když v ordinaci sténá trpící pacient a dveře nejsou zrovna zvukotěsné. To si můžu být jistý, že domnělý nactiutrženec nepůjde po zákroku ihned domů, a dentista se mi bude v zubárně hrabat  mimořádně neohrabaně, předstíraje, že o lokální anestézii v životě neslyšel.

   V zájmu pravdy dlužno poukázat na fakt, že nejsem žádným nedůtklivým morousem, zapšklým sucharem nebo nevrlým kakabusem. Naopak. Rád se poveselím jemným a inteligentním humorem. Jistě však není nutné podobat se při tom rozkrojenému melounu, hystericky škubat rameny a vydávat neartikulované výkřiky, plácaje se do stehen. Takový smích považuji za cosi nepatřičného až nebezpečného, co ohrožuje moji dobrou pověst a společenskou důstojnost. A na tom musím trvat.

Alespoň do té doby, než mě přestane sužovat ten úporný průjem.