Zpověď

Zpověď

Není nic horšího než bojovat a vědět, že to k ničemu není, snažit se a tušit, že stejně nemáte šanci, dýchat a přežívat a doufat, ale nakonec se mít každý den jen hůř a hůř. Ta bezmoc a zoufalství mě ubíjí a  každým dnem jsem jen blíže agónii a Peklu.

*

"Přikradli se na můj hrad. Přišli se mi do snů smát.
Můry."

Jo ty noci. Krásný noci. Krásný? Bejvávalo.

Insomnie. Deprese. Zoufalství. A můry. Dny se dají přežít. Ale ty noci ....

"Hlavně když je tma, řádí v předsíni
nebo za dveřma nebo v kuchyni.
Píchají mi do žil smutek
a já nemám kam bych utek."

Není kam utéct. A ten smutek je koncentrovaný. Jako jed.

"Přícházejí když se stmívá. Odevšad se na mě dívaj.
Ostrý jako ostří meče, nikdo nikam neuteče.
Čas pomalu teče a noc se tak vleče."

Se soumrakem je vždycky můžu čekat. Nikdy se neopozdí, nikdy ani nevynechají. Hnusný děvky, na který je vždycky spoleh. I teď.

"Většinou děsně ječí, sedaj si na mý lože
a když se zmítám v křečích, tak do mě bodaj nožem.
Stvůry."

Bodají hlavně do srdce. Tam to mají nejradši.

"Až mě stvůry dostanou, tak napište mý mámě,
že se psychiatr plete, že stvůrám pšenka kvete."

Napište to nejen mámě, ale i všem ostatním. Ať si dají pozor. A ať konečně pochopí.

"Ať si moje tělo tleje pro mě za mě v jámě,
hlavně ať se zbavím těchhle monster z mojí hlavy!"

...

*

Když jsem si tenkrát vyřezával do masa ty dvě slova, vůbec sem netušil, co to způsobí. Kdybych to věděl, raději bych si tu ruku usekl.

"Rychlým pohybem vytrhl z pochvy prostý ocelový meč bez ozdob a obnažil levé předloktí poznačené naběhlýmy světlýmy šrámy.

,,Bez zbytečných gest," sykla královna pohrdavě. ,,Šetři si krev ..." "

Jo, toho sem se měl držet. Nebo aspoň řezat trošku níž, podélně a hluboko.

"Jsem prašivej čokl.
Prašivej pes.
A každou chvíli lituju,
že jsem někam lez."

Lituju každý den, každickou vteřinu , od soumraku do úsvitu a naopak. K čemu to ale je? S křížkem po funuse.

„...slyšel jsi někdy o filozofii, která říká, že pokud člověk uzná

svou chybu, je mu okamžitě všechno odpuštěno?“

Jo kéž by.

"S takovou smůlou, jako mám já,
s tou se snad rodíš."

...

*

Dneska ráno jsem si myslel, že se už vážně nezvednu. Zvedl jsem se. Zase. Dneska večer jsem si myslel, že to se mnou sekne. Neseklo. Zase. Ale jak dlouho ještě?

"Mám důvodné podezření, že to špatně skončí ..."

Velice důvodné, velice neodbytné a velice zoufalé.

" ... neuděláš nějakou blbost, že ne?:( "

Jak to mám asi vědět? Celej svět dělá blbosti, celej svět se zbláznil ... tak proč ne já?

"Každý si zaslouží druhou šanci."

Tak proč ne já? [už se opakuju]

„Štěstí je dar“

Ale co když ho nenávratně ztratíš? Co potom?

"Jsem Smrtihlav, tak drž se mých křídel
a obletíme svět.
A všichni budou závidět."

Poletíme?

*

Když se vaším denním chlebem stane hořkost, slzy a balíček cigaret, když kolena měknou a z života se stane jen smutné přežívání, pak už to možná ani nemá cenu.

„Je čas odejít!“

Člověk nad tím prostě musí uvažovat čím dál častěji. Ale ne, ještě ne. Ještě je brzo. Zatím.

„Habet - ve starém Římě zvolání lidu, v okamžiku kdy gladiátor dostal těžký zásah“

Všichni jsme gladiátoři a habet zní pořád a pořád častěji. A nejvíc tehdy, když už to ani nečekáte.

„ … dávno hmota zvítězila nad duší … “

V mém světě ne. Ale k čemu mi je můj svět, když se hroutí jako domeček z karet? K čemu mi je můj svět, když ho opustilo všechno důležité? K čemu je mi můj svět, když jsem v něm zbyl sám?

„Nebe je růžové, po cestě křížové snad konečně spočinem jak pšenice v klásku, spočinem bez hněvu, přirostlí ke dřevu, vždyť nejtěžším zločinem je hlásati lásku."

„Morituri te salutant“

…

*

„Cesta spravedlivého ze všech stran lemována jest nespravedlností, sobectvím a tyranií lidské zloby.“

*

„Smrtihlav na zádech ozdoba z kostí,
vítám tě v řadách pozvaných hostí.“

*

A zbyly jen slzy krev a jizvy.