Ordinace doktora Františka - Hugo jde do nebe (3/3)

Pan Drobný zděšeně odskočil. František stál, jako když ho do země vrazí. Přece nemůže být naživu, ne po tom, co jsem do něj všechno napral a ještě ho málem vykrvil. Přinutil se k úsměvu. „To nic, to jsou jen svaly,“ blekotal a sáhl po fonendoskopu. Rychle poslouchal. To srdce snad ještě běží... ne, to šustí chlupy, jak se mi třese ruka. A asi taky fibrilace. „To jsou jen svaly,“ opakoval. „Srdce stojí, nedýchá, to vidíte...“

Pan Drobný se tvářil, jakoby se jeho srdce mělo zastavit taky. „Ale on se nadechl!“

„To byly jen svaly,“ ujišťoval ho František. „Víte co? Sedněte si tady ještě na chvilku, jen tak pro jistotu, kdyby…,“ nedořekl, protože ho nic rozumného nenapadlo. Kdyby se probral? Co když se opravdu za chvíli rozdýchá? Bože, bože, to se může stát jenom mně. Co budu dělat, když se na tom stole postaví? Zakroutím mu krkem?

„Dáte si kávu?“ nabídl a bez čekání na odpověď šel zapnout konvici. Pan Drobný se posadil a pokukoval po stole. „Hugo?“ zašeptal nejistě.

„Ne, on už je opravdu mrtvý,“ prohlásil František a snažil se, aby to znělo rozhodně. „ To byly jen svaly, taková ta… byl to bojovník, viďte?“

Šťastná slova. Pan Drobný se narovnal a závojem slz se usmál. „To teda byl. Jednou srovnal i staforda, to jste měl vidět.“ František poslouchal, jak vypráví a zaléval kávu. Podal panu Drobnému hrnek a přikyvoval, koukej v tom nebi zůstat, šilhal koutkem oka na stůl, tohle mi přece neuděláš, u Ivana by se s tebou tak nepárali, tam bys skončil ve sklepě.  Po půl hodině se konečně uklidnil, natáhl nohy a zaposlouchal se do vyprávění, jak se Hugo koupal v Atlantiku. Teď už začíná tuhnout.

„A vy nemáte rodinu?“

„Ne, máma umřela a já na ty vztahy moc nejsem,“ posmutněl pan Drobný.

„Budete si muset pořídit dalšího pejska.“

Pan Drobný se zamračil. „Hugo byl jen jeden, pane doktore.“

„Jasně, to je jasný,“ řekl František rychle. „Chcete ho nechat odvézt do kafilerie? V tomhle mrazu jámu nevykopete.“

„A co to je ta kafilerie?“

„No, to je takové místo, kde sbírají mrtvá zvířata a spalují je. Něco jako krematorium.“

„Tak to ne, já se spálit taky nenechám. Příští měsíc jedu do Kalábrie a zakopu ho tam, vždycky se mu tam moc líbilo. Přece jenom to byl Ital. Dám ho zatím do garáže.“

Vstal a šel ke stolu. Zvedl tělíčko, František zatajil dech, ale pejsek se ani nepohnul. Pan Drobný ho zabalil do deky.

„Budete ho muset dát do mrazničky,“ upozornil František. „Kdyby přišla obleva, tak by začal… zkrátka by nevydržel.“

Pan Drobný se zarazil. „A vy byste mi ho tady nenechal?“

„Já? A kde?“

„No tamhle,“ ukázal pan Drobný hlavou do rohu, kde stála lednice. František se zděsil. „Tam jsou léky, pane Drobný.“

„On tam nic neudělá,“ ujišťoval ho pan Drobný. Před očima vyjeveného Františka šel k lednici, otevřel mrazicí box a něžně do něj pejska uložil. Ještě pečlivě srovnal deku. „A je to. Teď jedu tu Skandinávii, ale za měsíc jsem zpátky. Vezmu si ho…,“ chvíli nehlasně počítal, „…osmnáctého února. Budete mít otevřeno?“

František polkl. „Budu, ale pane Drobný, to opravdu nejde. Nemůžu skladovat v jedné lednici léky a mrtvoly.“

„Tak si ty léky dejte za okno, stejně jich tam moc nemáte a taková obleva zase nebude,“ poradil mu pan Drobný a vytáhl peněženku. „Co jsem dlužný?“

„Pane Drobný, nezlobte se, ale tohle nejde,“ řekl František a snažil se, aby to znělo rázně. „Když si nemůžete to tělo vzít, nechám ho odvézt do kafilerie.“

Pan Drobný se na něj s úsměvem podíval. „Zkuste to.“

„Pane Drobný, prosím vás, mějte rozum,“ zakňučel František. „Moc vás prosím, tohle je veterinární ordinace a ne psí márnice.“

Pan Drobný o tom chvilku uvažoval. „To se nevylučuje. Tak kolik?“

František to vzdal. Dobře, ty kreténe, aspoň mi to zaplatíš.„Dáte mi osm set.“

„No to nedám,“ řekl pan Drobný shovívavě. „Copak to stálo tolik?“

„Nestálo,“ připustil František. „Ale…“

„Dám vám stovku,“  rozhodl pan Drobný. Vytáhl stovku a pak ještě padesátikorunu. „Tady máte od cesty, byl jste na Huga moc hodný. Mějte se pěkně, stavím se toho osmnáctého.“

František si sedl a poslouchal, jak odchází. Buch, buch, ozvaly se dveře a pak motor auta. Tupě zíral na bankovky. Tak mám za sebou první  případ. A výsledek? Léky za sedmdesát, dvě pračky prádla, nervy v kýblu a Hugo v lednici. Čistý zisk nějakých dvacet pět korun na hodinu. Jarka si na ten bazén ještě chvilku počká.