En France

„Už mi ta francouzština pěkně leze na nervy, kamaráde,“ řekl Petr a obrátil v sobě celýho panáka.

„Neboj, do zejtřka to snad vydržíš, ne?“ odpověděl jsem mu. Měli jsme poslední peníze, poslední cigarety a poslední hodiny.

„Stejně jsme si to užili, viď, že jo? Dva roky bez českejch holek, piva a fotbalu a docela v klidu, co?“

„To jo,“ přikývnul jsem a vzal si cigaretu. „Tahle a ty další dvě jsou už moje, ty jsi vypaloval celý vodpoledne.“

„Hele, to není fér.“

„Jestli ti to nepřipadá fér, tak si ty blbý cigára kup, ale nebudeš mít co pít,“ řekl jsem a nasál do sebe všechen modrej kouř.

„Hm,“ zabručel. „Myslím, že si dám ještě panáka. Ty máš taky dopito, chceš něco?“ zeptal se a vstal.

„Ne, díky. Pak si objednám sám.“

Přešel přes půlku kavárny, kterou teď svým podmanivým hlasem ovládal Jacques Brel se svou La mort. Připadal jsem si jako z francouzského filmu o nešťastném pijákovi vína, nic nového. Všichni francouzští malíři a básníci už tohle téma zpracovali tolikrát, že by se jednomu zatočila hlava.

Sledoval jsem Petra, jak přecházel až k baru, sedal si na barovou židli, tři židličky od ní. Letmo se na něj pootočila a pozvedla trochu obočí. Slušelo jí to ještě víc, než včera. A snad i víc, než v ten den, kdy jsem jí viděl poprvé. Měla na sobě tehdy černé koktejlky. Teď měla šaty červené, na nohou světle hnědé punčocháče, a stejně jako mi připadá kýčovitá moje pozice nešťastného opilce, tak i její krása mi připadala až kýčová. Ale jen na chvíli. Potom zase pohodila vlasy, vypustila obláček kouře a zaflirtovala si s barmanem a já bych pro ni byl znovu umřel.

Viděl jsem, jak dal Petr barmanovi peníze, vzal si od něj skleničku a otočil se k odchodu. Ona se na něj ale znovu otočila, a cosi, podle pohybu jejích rtů řekla. Petr se rozpačitě usmál a podíval se letmo ke mně. Ona ne, vysela pohledem na Petrovi. Tím pohledem, kterému málokterý muž může odolat. Petr se znovu, jako gumový panák na místě otočil, a sedl si na židličku vedle ní.

Petr uměl francouzsky hůř než já. Bavil se s ní pomalu. Neustále se zasekával, červenal se, pomáhal si zoufale rukama, potil se. Ona se tvářila stejně jako předtím, když ho oslovila. Měla kamenný, těžký pohled, pomalé pohyby. A když se usmála, působilo to spíš jako výsměch. Hořký a snad – ne, určitě - znuděný.

Dýchala plynule a pravidelně; hruď s malými prsy se jí nadouvala jen nepatrně. Zdála se ještě hubenější, a o to zranitelnější. Chtěl jsem jí políbit, objat její hubené boky a filtrovat vzduch kolem ní, aby se k ní nedostalo ani zrnko špíny. Chtěl jsem jí být zase tak blízko. Zase. Ještě. Aspoň jednou.

Petr si objednal u barmana krabičku cigaret.

Každou volnou chvilku jsem trávil v téhle kavárně. Někdy s Petrem a někdy bez něj. Díval jsem se na ni měsíce. Po těch měsících jsem už věděl, že nejraději pije svařené víno. V horkých dnech drinky. Většinou se nechávala pozvat od starších mužů v tip ťop kabátech a když se vlastní vinou opili, opuštěla v pozdních hodinách kavárnu s napřímenou hlavou a nikdo by si ani netroufl jí nějak pomluvit.

Potkal jsem před dvěma měsíci mladou holku, Juliette. Byla to krásná holka, která se ke své smůle zamilovala do Petra. Jenže Petr si Juliette nevšímal. Mluvil pořád o nějakých Ruskách, Slovenkách a Maďarkách, které ve Francii potkával každý den v knihovně. Chodíval schválně do cizojazyčné literatury a podle barvy vlasů a špatné francouzštiny si vyhlížel ty, které – převlečen za Francouze, protože ty přesně tyhle holky chtěly poznávat – pozve na kávu do putiky hned vedle knihovny. Trávil jsem s ní skoro každý den. Nebyl jsem do ní zamilovaný, jen jsem vedle sebe potřeboval ženu. Poslouchat ji, do ničeho jí nemluvit, utěšovat ji a vzít ji občas do kina, do parku, nebo do cukrárny na zmrzlinu.

Jednou jsem jí vzal sem, a protože ona i já jsme neměli dobrou náladu a neustále si připomínali, kolik věcí nám nevychází, že nic není tak, jak bychom si představovali, a že svět vlastně – podle vzoru absurdních dramatiků – nemá smysl, tak jsme se oba opili tak, že jsme došli do mého bytu zavěšeni jeden za druhého, neustále hledající ztracenou rovnováhu.

Políbila mě první. Potom jsem ji políbil já. Měl jsem kvůli té noci dlouho špatné svědomí, protože ten, koho jsem zradil, byla ona, ačkoli jsme byli oba namol a to, co jsme udělali, nemělo žádný příliš bolestivý důsledek.

Nikdy jsme spolu potom už nikam nešli. A mě mrzelo, že jsem přišel o hodnou přítelkyni, která měla neuvěřitelně roztomilé vidění světa; tak dětské a jednoduché, že i mě samotného v mých jednadvaceti letech uchvacovalo.

Ji jsem viděl až o týden později po té šílené noci. Všimla si mě proto, jak jsem se k Juliette choval. Byl jsem vždycky ten typ kluka, který si žen vážil, už jenom proto, že jich měl kolem sebe tak zoufale málo. Pomáhal jsem Juliette z kabátu a do kabátu, zapaloval jí cigarety a přisouval židli pokaždé, když se vracela z toalety. Přišla za mnou a chtěla, abych jí zapálil cigaretu. Udělal jsem to. Třásly se mi ruce a nevěděl jsem, co říct. Sama se zeptala, jestli si může přisednout a za své peníze si koupila další drink. Chvíli si mě prohlížela pohledem, jakým si prohlížela teď Petra, a potom se mě začala ptát na různé věci. Odkud prý jsem, kolik mi je, co tu dělám a jak se mi tu líbí. Jak se mi líbí francouzské ženy…

„Jsou to ty nejkrásnější ženy, jaké jsem kdy viděl,“ odpověděl jsem.

„Viďte?“ usmála se. „A dost z nich má rádo mladíky s tak roztomilým přízvukem, jaký máte vy, to mi věřte. Jak dlouho se učíte francouzsky?“

Nějaký ne dost patriotický Francouz vyměnil dalšího, nebo snad pořád stejného šansoniéra za živé vystoupení Raye Charlese. Zrovna hrál své podání Yesterday. „Wait a minute!“ řekl svým nedočkavým hlasem, a potom to pořádně za doprovodu trubek a ženského sboru rozjel, tak, jak to měli lidi rádi. Taky já to mám rád, obzvlášť tehdy jsem měl, když u mého stolu seděla Ona a vyprávěla mi o své sestře, o tom, jak je znuděná muži kolem sebe a o tom, že se měla stát zpěvačkou.

Zeptal jsem se, kolik jí je. Vůbec nezaváhala a řekla mi, že třicet čtyři. Ihned pochopila, jak v mých očích ještě stoupla a za své peníze mi koupila džbánek červeného.

Byl jsem do ní zamilovaný u kavárenského stolu, venku pod noční oblohou a i v jejím bytě, kde měla vyvěšeno spoustu reprodukcí slavných francouzských kubistů a futuristů. A ona, aniž to řekla, dávala najevo, že mě taky miluje. To jsem si myslel. Líbila se jí moje mladistvá tvář, to, jak nosím ledabyle zavázanou kravatu a další věci, které mi nestihla říct. Byl jsem rád, že nejsem moc opilý a mohl jsem si zapamatovat všechno, co se té noci stalo. Byla to dlouhá, nádherná noc, která neměla nikdy skončit. Ale skončila dřív, než v mých uších dozněla poslední nota z Rayova piána. A ticho po tom bylo nesnesitelné.

Petr si mezi mým dumáním objednal tři panáky. Věděl jsem, že už nemůže mít žádné peníze. Seděl pořád vedle ní a potil se, jak jsem ho nikdy neviděl se potit. Měl jsem v kapse poslední cinkající drobné, a hodlal jsem si za ně koupit ráno před odjezdem snídani. Jenže noc začala pomalu vrcholit, Petr se zdál každým okamžikem opilejší a já nevěděl, jak to všechno může dopadnout.

Potom mnou projel jako blesk nekonečný smutek; Brela vystřídal ten skvělej slepej černoch za piánem a svým mohutným úžasným hlasem mi rozdrtil všechny plány napadrť. Vstal jsem a namířil si to k baru. Objednal jsem si víno a rovnou ho zaplatil. Na baru před Petrem bylo podezřelo mnoho skleniček a popelník plný vajglů.

„To je Ray, příteli!“ otočil se ke mně Petr a zatahal mě za rukáv. „Makin' Whoopee! Znáš to, ne?“

„Znám,“ řekl jsem a kývnul jí lehce na pozdrav. Ona se usmála, opět svým posměšným způsobem a taky, ještě nepatrněji kývla.

„Tohle je Isabelle,“ řekl a položil jí ruku na rameno. Až v té chvíli jsem si uvědomil, že jsem celé ty měsíce neznal její jméno. Nikdy mi na tom nezáleželo. Možná, že mi ho v ten jeden večer řekla, ale já jí byl tak omámen, že jsem na něj zase zapomněl. „Smáli jsme se tomu, protože před chvílí, když ještě hráli Brela, tak hráli tu jeho písničku Isabelle – víš přece? Isabelle…, zrovna, jako by to zpíval Brel tady pro tu Isabelle.“

„Kdo ví, možná že tu píseň vážně složil o mě,“ řekla, zatímco si míchala svůj drink. „znala jsem spoustu zpěváků, ani už nevím kolik. Je možné, že mezi nimi byl i Jacques.“

„Já bych se mu vůbec nedivil,“ řekl Petr. „Kdybych to uměl, taky bych o vás něco složil.“

Isabelle se usmála a podívala se přitom na mě. Chvíli jsme si navzájem dívali do očí, dokud se nepodívala jinam. Petr si objednal dalšího panáka. Číšník se zatvářil podezíravě a zeptal se:

„A platit budete kdy?“

„Tady máte,“ podal mu svojí zmuchlanou ruličku, „zbytek doplatí tady kamarád.“

V té chvíli mi došlo, že ne Ray Charles, ale tenhle „kamarád“ drtí moje plány napadrť.

„Ty ses zbláznil!“ promluvil jsem na něj česky. „Nemám ani floka!“

Číšník se zamračil a začal nervózně ťukat do stolu.

„Tak to je průser,“ řekl a rozesmál se.

Isabelle si nás nijak zvlášť nevšímala a zapalovala si jednu Petrovu cigaretu za druhou.

„Zeptej se jí, jestli ti nepůjčí,“ pošeptal jsem Petrovi.

„Ne!“ vyprskl a znovu se opilecky rozesmál. „Vždyť jí celou dobu zvu, nemůžu na ní teď chtít peníze i za sebe! Ani náhodou!“

„Co teda navrhuješ?“ zeptal jsem se, když od nás číšník podešel, aby obsloužil dalšího zákazníka a nepřestával nás přitom dál nasupeně pozorovat.

„Asi nám nezbude nic jinýho, než si to odpracovat,“ řekl a začal se přihlouple culit. „Co říkáš, kamaráde? Prodloužíme si náš výlet ve Francii ještě o pár dní? Hm?“

V tu chvíli jsem rychle vystřízlivěl, ač jsem nebyl příliš opilý ani před tím. Začal jsem přemýšlet. Zůstat ještě ve Francii jsem si přál. Byl to dokonce jeden z vedlejších plánů, které jsem už několik týdnů zvažoval. Proto jsem si taky ještě nezabalil kufry. Jenže všechny moje plány byly dnešní nocí rozdrceny a smeteny do Seiny.

Raye vystřídal další francouzský šansoniér, bylo mi to najednou všechno hrozně odporné. Všechny ty měsíce, kdy jsem tu vysedával a prohlížel si její šaty, vlasy a občas, když náhodou prošla kolem, jsem si namlouval, že se na mě snad i usmála. Isabelle se teď znovu otočila k Petrovi a podívala se na něj docela jiným, en peu vyzývavým pohledem. On jí, snad popohnán tím adrenalinem, který v něm rozpoutala naše zoufalá situace, vtisknul polibek na tvář. Nechala si od něj šeptat do ouška a neodpustila si přitom další pošklebek směrem ke mně.

„Tak podívejte, chci ty prachy, mladej pane,“ promluvil na mě z druhé strany baru číšník. Jeho tvář se ke mně nakláněla tak blízko, že jsem cítil jeho nepříjemný dech, páchnoucí po hořkém pivě.

„Chápu, chápu,“ usmál jsem se a uvědomil si, že my dva už se asi nikdy v budoucnu neuvidíme. „Jenom vám nebudu moci být nijak nápomocen, víte? Musím jít a sbalit si kufry, zítra totiž odjíždím domů.“

„Ale ten účet-“

„Můj přítel určitě splatí. A madame mu možná pomůže, jen je nechte vystřízlivět. I když alkohol za barem asi zas tak nevadí, viďte? Dobrou noc.“

Na to barman nic neřekl. Šel jsem, sledován jen jediným párem očí, které patřily bezmocnému unavenému barmanovi, a myslel jsem při ochodu na to, jestli mi můj názor, že francouzské ženy jsou ty nejhezčí, někdo brzy vymluví.