NETYPICKÁ DOVOLENÁ V ZAHRANIČÍ-5

Hotel opravdu vypadal zvláštně a nebylo lehké určit, jestli se opravuje nebo se staví. Byl jsem iniciativní a rázně jsem vykročil ke vchodovým dveřím. Ty se mi nějakým záhadným způsobem začaly zavírat těsně před nosem, načež se mne zmocnil pocit, že špička mého nosu je přivřená. Chvíli jsem tupě hleděl před sebe, přičemž mi začalo šimrat v nose. Kýchnutí bylo dost bolestné, ale díky němu se dveře zcela otevřely a já jsem záhy s protáčejícími se panenkami vpadl do místnosti, ve které byla recepce. Bohužel mi v cestě stály štafle, na nichž se nacházel jakýsi muž. Ten se za výkřiku přemístil na podlahu a mně neunikla ta skutečnost, že mi na hlavě přistál kbelík. Ten obsahoval jakousi barvu a ta mne zcela obarvila. Díky tomuhle jsem ztratil orientaci, načež jsem za vrávorání narazil do recepce. Když se mi poté podařilo sundat kbelík z hlavy, tak jsem zjistil, že se nacházím ve velkém květináči vedle recepce. Za ní stál vyděšený muž, který s vytřeštěnýma očima hleděl na pana Metráčka, který se svými zavazadly vyvrátil vstupní dveře a s věncem buřtů kolem krku došel k recepci následován ostatními turisty. Muž za recepcí začal cosi vyděšeně křičet a já jsem jen rozuměl slovu cyclop.

 „Dobrý den. To je jen můj soused z domu. My jsme turisti z takové země, kde vzniklo slovo robot a taky tunelování,“ sdělil jsem recepčnímu.

„Já tu zemi znát. U vás vařit pivo a vy vojáci Svejkové,“ řekl lámaně naší mateřštinou muž.

„U nás jen jeden voják Švejk,“ řekl jsem pohotově.

„A vy proč sem přijít?“

„My zde máme zaplacené ubytování!“ vyhrkl pan Metráček.

„My vás nečekat…“
„My už tady nechceme čekat. Dejte nám klíčky od pokojů!“ zahřímal pan Metráček a zuřivě ukousnul polovinu buřtu. Recepční se rozklepal a třesoucíma rukama nám začal podávat klíčky. Byl jsem poslední v řadě a ke svému zděšení na mne zbyl klíč s číslicí 13 a také pan Metráček, s nímž nikdo nechtěl být ubytovaný na pokoji.

„Tak vám tedy děkuji,“ pronesl jsem s protaženým obličejem.

„Doufám, že je z okna pěkný výhled na moře,“ řekl pan Metráček.

„Když pán použít dalekohled, tak uvidět moře,“ řekl s pobledlou tváří recepční.

„Třináctý pokoj bude asi v prvním patře, že,“ řekl jsem.

„Ano. Pokoj vedle výtahu vpravo,“ sdělil mi muž, jemuž se objevil na čele pot.

„Tak to já tím výtahem tam vyjedu. Po těch schodech se mi vůbec šlapat nechce!“ prohlásil pan Metráček a vykročil k výtahu.

„Vy moc silný…!“ vyjekl recepční.

„Zatím mne každý výtah unesl!“ řekl rozhodně pan Metráček, zatímco já jsem se zavazadly kráčel ke schodišti. Z něho jsem viděl, jak můj budoucí spolubydlící vstupuje do výtahu. A když jsem byl v polovině schodiště, tak se náhle ozvala rána, při níž se zatřáslo i schodiště. Hned mi došlo, že výtah pana Metráčka neudržel. To už jsem se však kutálel po schodech a vrazil jsem do toho muže, kterého jsem předtím srazil ze štaflí. A oba jsme se záhy ocitli zaražení v recepci na jedné hromadě s recepčním.

KONEC PÁTÉ ČÁSTI