Víra

Slzy krví zbarvené,

Stále říkám jen to ne,

však pomoci již není.

Duše černá jako uhel,

slzy z krve množí.

Zem je plná nehybných těl,

prý že z vůle boží.

Padlý rytíř svírá v dlani,

životy svých nepřátel.

Krásný pohled na něj není,

i když býval spasitel.

Dlouhou dobu bojoval,

smrt mu v očích plála.

Svojí víru miloval

a ta ho život stála.

Nejen jeho smrt dnes hýčká,

smrtí kráčí mnoho z nich.

Zavírám jim mrtvá víčka,

těm s hábitem jako sníh.

I já jsem totiž jejich bratrem,

který v boji našel cíl.

Vírou boží veden byl jsem,

však díky bratrům zvítězil.

Teď již vím že slova boží,

nejsou jako slova má.

Jenom sobě já sám sloužím,

to před bohy říkám já.

Totiž chápu činy božské,

nejsou boží jsou jen mé.

Síla vůle skrz tělo žhne,

svými bohy vlastně jsme.

Proto tedy za své činy,

my musíme zaplatit.

Každý z nás je bohem jiným,

teď sám sebe musíš ctít.

Nuže pozvedněte padlá těla,

nechť je oheň prostoupí.

Jejich smrt nás zachránila,

plamen duše vykoupí.

Vykoupí je z nehybných těl

a pak se znovu narodí.

Kdo nad padlými bděl,

nechť k životu je probudí.

Jsme to my kdo život jejich,

obětavě a rád sdílel.

Už není život jako zlý hřích,

teď žijeme bez pravidel.