Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seUbrousek
Autor
Šmodrcha
V neděli dopoledne jsme se s manželkou a oběma dcerami byli projít v blízkém lesíku. Byl překrásný jarní den,v korunách stromů si hrály veverky, vrabci prolétali bezovým houštím a po blízkém kmeni šplhal datel. Na cestu se přes první listy prodíralo sílící slunce a opodál na lavičce klimbal bělovousý děda.
"Podívej, on má nožičky!" vyhrkla mladší dceruška nad ježkem.
"A cos myslela?" usmál jsem se.
"Kolečka?" hodila po mně malinká nejistě.
Snad nebylo vidět, jak moc se dusím smíchy, ale raději jsem honem navrhl, ať si holky hrají na schovku.
Děti samozřejmě skotačily a výskaly… a pozdě jsem je zarazil. Vousatý dědoušek už otevřel modré oči a stočil pohled na naši rodinku. Začal jsem se za naše nezbednice omlouvat, ale stařík jen mávl rukou a poznamenal, že také má vnučky. Vykouzlil odněkud lízátka a přes protesty mojí ženy dcerky obdaroval. Přitom začal vyprávět, jaké byly Velikonoce u nich na dědině, když byl tak malý jako naše děcka. Manželka na to, že on má moravský přízvuk (ona je též od Ostravy) a chvilku jsme zdrbli. Pak jsme dědouška nechali hřát se ve slunečních paprscích a vykročili jsme po cestičce dál.
Mladší dcerka, pětiletá, mne doběhla, mávala nějakým vetchým šátkem a hrdě volala:
"Podívej, tati,co mi ten pán dal!"
Ohlédl jsem se na ni a pak se zadíval na stařečka. Ten na mne jen zdálky mávl a ten jeho zvláštní, laskavý a modrý pohled působil tak čistým dojmem, že jsem se rozhodl také jen zamávat a usmát se. Zrak mi sklouzl na malou dcerku, která si už důležitě uvazovala šátek kolem ruky.
"Poděkovala jsi alespoň?" zeptal jsem se.
Malá přikývla.
"Jo."
S manželkou jsme na sebe pokrčili rameny a loudali se domů.
Jenže ta malá nám neřekla všechno.
K večeři jsem udělal čínu, tentokrát s rýžovými nudlemi, to holky zbožňují. Aby bylo jasno, u nás taky vaří žena, ale čínu mám na starosti já, prostě proto, že jsem se už naučil ji podstatně nezkazit. Ale sotva se sklidilo ze stolu, malá zmizela v pokojíčku. Za chvilku nesla do kuchyně tác se čtyřmi zmrzlinovými poháry.
"Víš, že držím dietu,a holkám to taky nepřidá. Tos neměl..." broukla na mě moje drahá polovička.
Zkoprněl jsem.
"Ale to já ne!"
Všichni členové rodiny zabodli pohledy do té nejmenší, která se jen nezbedně culila.
"Kdes vzala tu zmrzku?" zajímala se starší dcera.
"Mám ubrousek!" opáčila mladší a vyplázla na starší sestru jazyk.
Po chvíli zmatečného ptaní a vysvětlování přinesla malá z pokojíku ten šátek od staříka, a zatímco manželka byla toho názoru, že se to musí buď okamžitě vyprat nebo vyhodit, a já zase, že nést polárkáč v šátku je blbost a že ho dědeček musel mít snad hlubokozmrazený pod lavičkou, starší dcera prohlásila:
"Vždyť to je ubrousku prostři se!"
A měla pravdu.
Na ubrousku se objevila hromada uzených sýrových korbáčiků. Nemusíte být věštci, aby jste uhodli, že starší dcerka myslela na svou oblíbenou pochoutku, když vyhrkla tu kouzelnou větu.
Všichni jsme dočasně oněměli.
Zbytek neděle v našem panelákovém bytě proběhl ve znamení euforie a kouzel. A že se tu zkoušelo všechno možné! Byla to fantazie. Zjistili jsme, že ubrousek na to, aby fungoval, potřebuje být prázdný, při dvouhlasných povelech se většinou zasekne, a taky, že jídlo vždy naprosto odpovídalo chuťové a vizuální podobě podle toho, kdo zrovna pokyn ubrousku udělil. Dočkali jsme se tyčinek,na kterých bylo díky dcerám napsáno "TVIKS" (obaly byly vůbec různých tvarů a nápisy rozmazané a bez detailů, v tom byl buď nedokonalý ubrousek, nebo také my), anebo balíčku s nápisem "ČIPSY" či čokoládových bonbonů "TOFIFÉ".
A taky jahod, které se nemusely vůbec cukrovat, protože byly sladší než med.
A třešní bez pecek.
A uzeného úhoře , který chutnal jako kapr, protože jsem za ta léta zapomněl, jak strýčkův úhoř chutnal.
A rajčata bez slupek, peciček i "slizu". To bylo fakt zajímavé, konečně jsem poznal, jak si dcery představují ideální rajče.
Ještě že byl ubrousek samouklízecí - museli jste na něj jenom dát všechny zbytky a říci „Ubrousku, ukliď se!“.
Ráno jsme začali myslet prakticky.
"Představ si, že zmizí celosvětový hlad, můžeme exportovat jídlo i do Afriky!" začala žena.
"Počkej, nevíme vůbec jak se to dělá, a vládě bych to nesvěřil, víš co by mohli provést? Zase by to nějací vyžírkové političtí zašantročili a nikdo by neměl nic. Možná by to prodali nadnárodním korporacím a ty by to zavřely do trezoru, aby měly zisky, protože jinak by je to zruinovalo. Začneme v malém, a když to půjde, můžeme dát zadarmo jídlo spoustě lidí, všem, uděláme se populární a pak teprve vyjdeme ven s pravdou!"
Manželce zasvítila očka.
"Jasně, švagr má hospodu u Mácháče, sezóna v plném proudu, zkusme jak by se dala dělat dobročinnost u nás!"
Slovo dalo slovo, švára přistoupil na to, že se nebude ptát a začali jsme.
Manželka i já jsme, jak jste jistě pochopili, prostí a dobromyslní lidé. O jídlo jsme měli postaráno. Byt v Praze jsme pronajali abychom mohli platit švagrovi nájem. A mohlo se rozdávat.
Jídlo všem, a zadarmo!
Od prvního dne se k nám začaly sjíždět celé Staré Splavy i Doksy a vůbec daleké široké okolí.
Myslíte, že to šlo skvěle?
Ano, šlo to skvěle, novináři u nás byli hned druhý den, ale zatím jsme o ubrousku pomlčeli. Jen jsme hlásali dobročinnost a těšili se, jak nás vyzdvihnou ve všech novinách.
Na víkend se objednala Nova a Prima hned potom volala, že přijedou už zítra.
Jenže - před Primou ten den dorazila jiná návštěva, a měli jsme první zásah státních orgánů. Protože hospodští a stánkaři u Máchova jezera dali hlavy dohromady, ihned na nás poslali kontroly.
Nejprve z živnostenského úřadu.
Neměli jsme ani živnostenský list, koncesi či povolení, ale prý podnikáme (i když jsme z toho vlastně nic neměli) a hned prvních padesát tisíc pokuty.
To byla jen první kapička.
Švagr se hned od nás distancoval, že jedeme ve vlastní režii a měli jsme na krku nedovolené podnikání.
Pak na nás skočil finanční úřad, a kde jsme vzali suroviny a ať prokážeme finanční prostředky, protože jsme museli někde vzít peníze na polotovary a co prý tržby. Že má finančák právo nám doměřit kolik jsme prý vydělali podle nějakých pomůcek, což jsem vůbec nepochopil, nicméně začali hovořit o sumě, za kterou bychom si mohli koupit když ne Karlštejn, tak alespoň Bezděz.
„Přiznej ubrousek...“ špitla mi do ucha moje malá a ještě menší drahá polovička.
Hned jeden z cifršpionů zavětřil – jestli prý jsme něco dostali, tak se platí darovací daň! Spočítal jsem si bleskově, bohužel, že soudní znalci by ocenili ubrousek nejméně na několik set miliard. A darovací daň by vylezla sice jen na pár procent, ale i tak by to bylo o několik miliard nad naše možnosti.
O ubrousku jsme tedy raději ani necekli.
Jenže když přijela televize Prima, přijeli také nějací pánové v černé audině, vzali si nás bokem, a že prý zastupují The Coca-Cola Company a prý že se dozvěděli, že napodobujeme jejich produkty. Rychle jsme se omluvili jim i reportérům a než jsme potají na dvorku sedli do favorita, zaslechli jsme ještě hlasité výkřiky od zápraží, že také majitelé pohostinství a stánkaři v okolí žádají náhradu škody.
Namířili jsme si to s dětmi raději přes celou republiku, pěkně do ústraní, k babičce do Beskyd. Švagr nás pravidelně informoval, co se děje.
Nevěděli jsme, jestli se máme zhroutit dřív z milionového dluhu k finančnímu úřadu, nebo z mnohamilionových žalob, kterými začali hrozit právníci společností "NESTLÉ", z Plzeňských pivovarů, Coca-cola a spousty dalších. Domáhali se tuctů milionů za falšování svého značkového zboží a přehršel dalších hospodářských deliktů.
K našemu zoufalství, které bylo drženo na uzdě jen přesvědčením, že jsme dělali dobrou věc, přidalo svoje polínko i několik ministerstev, která veřejnosti sdělila, že jsme porušili pravidla, normy a nařízení jak české, tak i v rámci Evropské unie, počínaje hygienickými přes daňové a konče obviněním z promývání špinavých peněz.
Poslední zpráva od švagra byla, že nás hledá policie.
Bylo zle.
A jak to dopadlo?
Emigrovat se nám podařilo přes Slovensko na Ukrajinu a pak jsme pokračovali dál na východ. Skrýváme se teď v zemljance na sibiřsko-mongolském pohraničí.
Nejbližší jurta je dva dny pěší cesty, a drabař se k nám přes skály nedostane. Přesto obezřetně stavíme hlídky, kdykoliv musíme ubrousek použít.
A mne každou noc pronásleduje zvláštní, laskavý a modrý pohled kouzelného dědečka....