Ordinace doktora Františka - Ještě hůře na bojišti

„Jarčo, dnes mám operaci, tak si na večer nic neplánuj, budeš asistovat,“ oznámil František u snídaně.

Jarča na něj vykulila oči.„A jak?“

„Budeš hlídat anestezi. Koukat, jestli pacient dýchá.“

„A co když přestane?“

„Tak mi to nahlásíš a já učiním potřebná opatření,“ řekl František s jistotou, kterou necítil. „Ale hlavně nepanikař, když se občas nenadechne, to je normální. Říká se tomu apnoická pauza. Trvá to klidně půl minuty.“

Jarča váhala. „Já nevím, jestli to zvládnu. Jak to poznám, jestli dýchá? To bude ukazovat nějaká obrazovka?“

„Jo, obrazovka jménem hrudník,“ řekl František jízlivě. „Když se bude hýbat, tak dýchá. Co je na tom těžkého?“

„A neměl bys mít takový to zařízení, co to ukazuje na obrazovce?“

S odpovědí počkal, až se uklidní. „Tak to asi měl a moc by se mi to líbilo. Ale počítej se mnou, přijde to na padesát tisíc. Já si za operaci řeknu sedm stovek. Odečtu dépéhá a jsem na necelých šesti. Stovka šití, padesát narkóza, padesát další materiál, to jsou dvě. Zbývají necelé čtyři. Kolik si myslíš, že budu muset udělat kastrací, než si vydělám na podobný krám? Kolik?“

„Já nevím,“ pokrčila rameny. „Kolik?“

„Hodně, miláčku, protože tu jsou taky odvody do státní a komorové kasy a z něčeho musíme žít.“

„A nemůžeš zdražit?“

„No to můžu,“ ušklíbl se František.„ Jenže pak toho budu mít ještě míň. Co myslíš ta dnešní ženská? Zavolala si předem a porovnala ceny.“

„Ale přece to není jen o penězích,“ namítla Jarča.

„Rád bych tomu věřil, ale nějak se mi to nedaří,“ vzdychl si František. „Večer v sedm, tak nezapomeň.“

Celý den civěl z okna nebo na hodiny. Už aby to bylo za mnou. Venku byl jeden z těch uchumelených dnů, kdy nevidíte na krok. Dnes zase nikdo nepřijde, řekl si sklesle, kdo nemusí, tak ven nepoleze. Roztržitě listoval v učebnicích, přerovnával léky a nástroje a odolával pokušení dát si pořádného panáka. Panebože, ať už je zítra. Kolem šesté se začal připravovat. Přinesl vysterilizované nástroje, roušky, na operační stůl položil antidekubitační polštář a pemprsku. Vzal si čistý plášť a umyl si už popadesáté ruce. Za deset minut sedm slyšel přijíždět auto. Zvedl telefon.

„Jarčo, nástup.“

Buch, buch, bouchly dveře, dupání na prahu a cvaknutí dveří do čekárny. Zhluboka se nadechl, nasadil úsměv a otevřel.

„Dobrý den, “ pozdravil obtloustlou paní s přepravkou v ruce. „Pojďte dál.“

„Pane doktore, já jsem s nervama úplně na hromadě. Celý den jsem nejedla,“ spustila paní a položila přepravku na stůl. Já jsem na tom stejně, chtěl říct František, ale zarazil se včas. Jednej profesionálně.

„Nemějte obavy, je to rutinní zákrok,“ začal a hned zmlknul. Neměl jsem říct, je to obtížné, ale já to zvládnu? Co když budou nějaké komplikace? Tak dost, nevymýšlej si průser nebo se stane. Paní vytáhla z přepravky drobounkou kočku. „Tohle je Sisinka, pane doktore. My ji máme jako dítě.“

„Ahoj, Sisinko,“ pohladil kočku po hlavě. Ustrašeně mňoukla.

„Dejte ji na váhu,“ požádal. Podíval se na displej. Kilo sedmdesát, bože, to znamená nula jedna a nula dvě. To se teda bude dávkovat. Poslechl si srdce, změřil teplotu, prohlédl spojivky. „Nezačala se mrouskat?“

„Ne, pane doktore, naštěstí ne. To si neumíte představit, jak u toho vyváděla.“

„Umím. Ale není březí, že ne?“

Paní to pobavilo. „Jedině kdyby na ni sestoupil duch svatý, ven ji vůbec nepouštíme.“

František naposledy pohladil kočku a přinutil se jít ke skříni s léky. Kdyby se mi chtělo, jak se mi nechce, tak už je odoperovaná. Se zatajeným dechem natáhl do stříkačky anestetika a dával si pozor, aby nepřetáhl.

„Přidržte ji,“ požádal a doufal, že kočka nevystartuje. K jeho úlevě ani nemukla. „Tak a je to. Dejte ji do přepravky a můžete jít domů, já vám pak zavolám. Ještě si napíšu adresu a telefon.“

Zatímco zakládal kartu, přišla Jarča. Nakoukla do klece. „Už spí,“ oznámila. Františkovi v hlavě zazvonily poplašné zvonečky. Spát by ještě určitě neměla.

„Pane doktore, kdybyste věděl, jak mi buší srdce,“ začala paní, ale František ji neposlouchal. Rychle vstal a mrknul do klece. Kočka tam ležela natažená, oči doširoka otevřené, a nedýchala. Otevřel dveře a usmál se na paní. „Nemějte strach, všechno dobře dopadne. Zavolám vám, až bude po všem, chci říct, až si ji budete moci odvézt.“

Paní k jeho úlevě bez protestů vyšla. Udržel nervy, než vypadne z čekárny, a vrhnul se ke kleci. Vytáhl kočku ven. „Jarčo, ona nedejchá!“

„Vždyť jsi říkal, že tam je ta pauza,“ připomněla Jarča a zálibně se prohlížela v zrcadle. „Ten bílý plášť mi sekne, že já nešla na medicínu.“

„... dvacet osm, dvacet devět, třicet… do prdele, ta je tuhá. Dejchej, šmejde!“ František začal stlačovat hrudník. Kočka nehnutě zírala před sebe. Akupunkturní bod, musím zatlačit na akupunkturní bod! Poodhrnul horní pysk a zaryl nehtem do dásně. „No tak dejchej!!!“

Kočka nereagovala. Jarča přišla ke stolu. „Myslíš, že je mrtvá?“

Františkovi se udělalo špatně. Upřeně zíral na hrudník a pásl po sebemenším pohybu. Nic. „…dvacet osm, dvacet devět, třicet.“ Pustil se zase do umělého dýchání. „Jestli je, tak jsi vdova. Pověsím ji na hák a sebe vedle ní. Dejchej!“ prosil skoro v slzách. Po dvou minutách popadl fonendoskop a zkontroloval srdce. Běželo tak rychle, že se ozvy nedaly spočítat. Vyruším ten cepetor, aby se rozdýchala. Ale proč má tachykardii, mělo by to být přece naopak? Nic, popořadě, nejdřív to dýchání. Natáhl do stříkačky revertor a píchl do svalu. Pokračoval v masáži a po půl minutách zkoušel, jestli se zvíře nadechne. Konečně se chlupy na hrudníku trochu zachvěly. Jarča přistrčila tvář ke kočičímu čumáku. „Dýchá, cítím teplo.“

František pocítil ohromnou úlevu. Sáhl po fonendoskopu a poslouchal. Bože, díky, vypadá to dobře. Podíval se na hodinky. Když s sebou hodím, mohl bych to stihnout. Popadl strojek a vyholil břicho, nalil na něj dezinfekci, opláchl fyziologickým roztokem. Letem světem si umyl ruce a nalil si na ně taky dezinfekci. Pak si teprve uvědomil, že musí kočku ještě přivázat ke stolu. Jedna smyčka, druhá, ruce si už znovu neumýval, nebyl čas. Vzal do ruky skalpel a prořízl kůži. Nůžkami odpreparoval podkoží a pátral po bílé čárce. Tady je. Se zatajeným dechem na ní udělal malou dírku a pak nůžkami dostřihl na tři centimetry. Kočka se zničehonic pohnula  a otevřela tlamičku.

„Hejbe se,“ upozornila Jarča a přidržela přední tlapky. František stál a v hlavě měl prázdno. Co teď? Když ji znovu přispím, tak dodýchá. Znovu opatrně střihnul a kočka se divoce zakroutila a zanaříkala. V panice zakryl břicho rouškou a vrhnul se k telefonu, Mirek, zavolám Mirka.

„Už jsi skončil?“ podivila se Jarča. „Mám ji odvázat?“

„Ne!“ zařval. „Na nic nesahej a drž ji.“

„Jak ji mám držet, když nemám na nic sahat,“ začala Jarča svárlivě, ale neposlouchal ji, protože se mu ve sluchátku ozvalo: „Tak copak, doktore? Nějakej průser?“

„Mirku, poslouchej! Operuju kočku, dal jsem jí cepetor plus narkamon, tu nejnižší dávku,  a ona měla do minuty totální zástavu, tak jsem ji vrátil revertorem, rozdejchala se, začal jsem operovat a je vzhůru! Mirku, ona je vzhůru, lezou z ní střeva, co mám teď dělat?“

„Proč jsi dal tuhle kombinaci?“

„Protože mi tvrdili, že to je takhle nejšetrnější.“    

„A kdo ti to tvrdil?“

„Dealer s léky. Co mám dělat?“

„Nesmíš všemu věřit, doktore,“ řekl Mirek. „Tak teď klid. Kolik váží?“

„Kolik váží?  Tři kila sedmdesát.“

„Cvakni jí nula čtyři xylapanu a nula sedm narkamonu a běž to dodělat. A hlavně se uklidni, kočky přežijou všechno.“

František položil sluchátko a šel natáhnout anestetika.

„Franto, ale...“, začala Jarča.

„Prosím tě, teď ne, ano?“ utnul ji. „Teď nemám čas na nějaké žvásty.“

Píchnul injekci a hodil prázdnou stříkačku do koše. „Musíme počkat, až zase usne. Cos chtěla?“

„Nic. Nebylo to nic důležitého,“ řekla Jarča, ale k Františkově překvapení nebyla uražená. Po chvíli vzal František nůžky a zkusmo střihnul. Kočka nereagovala.

„Dýchá?“

Jarča přiblížila obličej k tomu kočičímu. „Dýchá.“

František vzal do ruky háček a zalovil v břiše. Trefil se na první pokus. Povytáhl háček do rány a nevěřícně na něj civěl. „No já ji zabiju. Já tu krávu zabiju.“

Jarča se vyplašila. „Koho zabiješ?“

„No neptal jsem se jí, jestli není březí? Neptal? A podívej,“ povytáhl háček. „Vidíš to?“

„Vidím,“ řekla Jarča. „Je to hnus, myslíš, že to u ženských vypadá stejně?“

„Nevím. Asi jo. Do prdele,  musím vzít i dělohu, kráva jedna prolhaná, když si neumí uhlídat kočku, tak proč to neřekne na rovinu, nikdy jsem to nedělal, Mirek u koček  bere jen vaječníky… podej mi tamhletu knížku, tu modrou, je na ní napsaný surgery.“

„Tuhle?“

„Jo, to je ona. Otevři ji na stránce…., počkej, pojď podržet ten hák, já si to otevřu sám.“ Nahrubo si umyl ruce, otřel se do pláště a začal listovat. Znovu rychle přelétl obrázek, tady si musím dávat pozor na krvácení. Vrátil se ke kočce a rozšířil operační ránu. Dnes to teda nebudou tři stehy.

„Podrž mi to tady,“ podal Jarče pean. Ligatura a cvak. Dobrý.

„Tady ti to teče,“ upozornila Jarča a ukázala na vejcovod. Honem přidal další pean, já vůl, že jsem raději nezůstal v kanceláři. Na druhé straně už byl opatrnější a pak začal ručkovat na konec dělohy. Do rány se mu neustále pletl plný močový měchýř, skákal jak neposedný balón, jen ho zastrčil, byl zase venku. Co kdybych ho uřízl, řekl si vztekle a hned se ovládl, tak klid, klid, je to přesně, jak Mirek říkal. Stojím tu sám a nikdo mi nepomůže. Zvládli to jiní, zvládnu to taky. Další ligatura, ještě jedna a ustřihl dělohu. „Neteče,“ vydechl, zkontroloval břicho a vzal do ruky šití. „Dýchá?“

„Dýchá,“ ujistila ho Jarča. „Kdyby nedýchala, tak to víš jako první.“

První steh, jeden uzel, druhý, třetí, jehla mu zase spadla do kožichu, ale bylo mu to jedno, dostane antibiotika, hlavně ať tahle noční můra dobře skončí. Sešil břicho, podkoží i kůži, byl už klidný a ruce měl jisté.

„A je to,“ vydechl při posledním stehu. „Dýchá?“

„Dýchá.“

Umyl operační ránu, zalepil ji a napíchal injekce. Odvázal kočku od stolu a navlékl jí pruban.

„A teď, když je po všem, tak bude spát jak zabitá, co?“

„Hele, Franto, já jsem tě nechtěla rozčilovat, ale myslím, že jsi ji špatně zvážil. Tahle kočka nemá tři kila sedmdesát, to má náš Arník. Určitě váží míň.“

„Samozřejmě, že váží míň, jak jsi přišla na tři sedmdesát?“

„Říkal jsi do telefonu tři sedmdesát.“

František se chytil stolu. „To není možný.“

„Říkal,“ trvala Jarča na svém. Františka polilo horko. Je to tak, je dvakrát předávkovaná. Tohle nemůže dopadnout dobře. Vzal do ruky telefon a zase ho položil. Tak dost.

„Dám jí kapačku,“ řekl klidně. „Můžeš mi udělat něco k jídlu? Já si to dýchání už pohlídám.“

Vyholil kočce nohu a zavedl žilní kanylu, povedlo se mu to hned napoprvé, byl naprosto klidný, tak jsem vám zabil dítě, paní, bude muset oznámit, ale nevzrušovalo ho to. Seřídil rychlost kapání, uklidil po operaci, setřel i podlahu. Kočka ho vůbec nezajímala, víc pro ni nemohl udělat, její život už nebyl v jeho moci. Jestli vůbec kdy byl. Jarča mu donesla obložené chleby, pustil se do jídla, dýchá, ohlásila důležitě, to je dobře, řekl a zase si kousnul. Pak už tam seděl sám v křesle a podřimoval. V deset hodin se kočka trochu pohnula. Zkontroloval ji. Přichází k sobě, zavolám, ať si ji odvezou. Paní se ozvala po prvním zazvonění.

„Tak můžete přijet,“ řekl František.

„Pane doktore, jak to, že to trvalo tak dlouho?“ zaječela do telefonu.

„Byly tam komplikace. Víte, že byla březí, že?“ dodal a zavěsil. O deset minut později se ozvalo kvílení gum a bouchání dveří od auta. Paní nepřijela sama, byl s ní manžel. Asi mi přijel rozbít hubu, řekl si František. „Tak ji tady máte,“ podával paní ovázanou kočku. Už se snažila zvednout hlavu. Paní se po ní hned vrhla. „Sisinko, ty moje chudinko, co ti to udělali?“

„Šití je rozsáhlejší, musel jsem vzít i dělohu. Měla jste mi říct, že je březí.“

„Březí?“ opakovala paní udiveně. „No to není.“

„Samozřejmě, že teď už není, když nemá dělohu, ale byla.“

Paní zavrtěla hlavou. „Tak to ne, to není možné. To jste se musel splést.“

„Jestli chcete, tak tu dělohu vytáhnu z kontejneru a můžete se přesvědčit sama,“ nabídl František. Paní trochu ucouvla. „Já nesnáším krev.“

„No tak mi musíte věřit, že byla březí.“

„Ale pane doktore, to není možné,“ stála na svém paní. „Máme ji pořád doma a nikdo… to by musel být tak leda duch svatý, ha ha.“

Unavený František o tom zauvažoval. Že bych měl na svědomí kočičího mesiáše? Pak se vzpamatoval. „Byla březí, na tom trvám. Musel se k ní dostat kocour.“

„Ale to… to by Sisinka nikdy neudělala. A Bertík stejně ještě nemůže, že ne?“ obrátila se na manžela. Ten pokrčil rameny a vytáhl cigarety. „Zaplať a jdeme, počkám venku,“ řekl a odešel.

„Jaký Bertík?“

„No náš Bertík. Ale to je ještě kotě. Navíc to je její syn, pane doktore.“

„Jak je starý?“

„Osm měsíců. Ona ho měla, když byla ještě moc malá, hned při prvním mrouskání, nebylo jí ani půl roku. Vůbec nás to nenapadlo. Měla jen jeho a dodnes se o něj stará jako máma.“

František cítil, že se potřebuje napít. „Víte, zvířata to tak neberou, pudy jsou silnější. A v osmi měsících už může a ne že ne. To si pište, že si to spolu rozdali.“

Paní zrudla. „Tak vy si opravdu myslíte… teda, Sisino,“ zatřásla nebohou kočkou. „To se dělá? S vlastním synem?“

„Teď už nic nehrozí, ale jestli ho máte v bytě, měla byste ho nechat taky vykastrovat nebo vám tam všechno zasmradí,“ řekl František a podíval se na hodiny. Půl jedenácté.

Paní zavrtěla hlavou. „To nemůžu, manžel by se přes to nepřenesl. Víte, chlapi si na ty kul… no, na to, co z nich dělá muže, strašně potrpí. Už by pak Bertíka neměl rád a smál by se mu.“

František pokrčil rameny a šel ke stolu. „Tady máte napsané, co s ní teď máte dělat a kdy máte přijít na vytažení stehů. A tady je účet. Bude to sedm set korun.“

Paní vytáhla z kapsy připravené bankovky. „Váš kolega si za tuhle operaci účtuje šest set padesát,“ prohodila konverzačně. František toho měl právě tak dost. „Znám jednoho, co to dělá za tři. Chcete adresu?“

Paní zavrtěla hlavou. „Ne, já budu chodit k vám. Máte to tu o moc lepší,“ rozhlédla se kolem, „hlavně ty obrázky v čekárně. On tam má jen fotky z kalendáře. Tak děkuji, pane doktore, a na shledanou.“

František se po jejím odchodu zadíval na strop. Nakonec rozhodují obrázky v čekárně. Tahle profese je především divadlo a pak teprve odbornost. Směj se, paňáco.