Láska je jako pětiletá whiska

Bylo to jako blesk z jarní oblohy.

Vzácná pětiletá whiska mu vyklouzla mezi prsty.

Ne, nebyla pětiletá, to jen zdánlivě, byla stará tisice, desetitisíce let.

Zrodila se dávno před pyramidami v jejichž útrobách taky nějaký čas pobývala.

Pro její chuť závodili Řekové, válčili Římané ba co víc, vzývali ji lovci mamutů a na její počest modelovali Venuše.

A ona mu proklouzla.

S údívem se na ni díval a očima zadržoval ten pád, který započal vlastně už jejím plněním.

Padala pár vteřin a přece to byla věčnost. Co mu  prolétlo hlavou?

Byl šťasten, že ji kdy vůbec měl? Byl nešťasten, že ji ztratil? Radoval se, že  poznal její chuť? Plakal, že ji nedopil?

Jak dlouhá je cesta od vyvolení po zatracení? 

Cítil bolest nad její ztrátou, vše bylo jako malá smrt, nic, černo, beznaděj.

Uvědomoval si, že tu zůstaval jen proto aby ji ochutnal. ¨

Když se tak stalo, nemohl se od ní odtrhnout a  chtěl jí dopít do dna.

Oni mu tu vzácnost sebrali.

Oni?

Po životě nastává jeho druhá fáze-mrtvot. 

Co bude teď? Originál láhev není a kopie nemá rád.

Možná by mohl po zemi sesbírat střípek po střípku a lepit a lepit.

Jenže,

           lze vůbec něco slepit bez poškození podstaty látky?