Sága o Haraldovi - I.část (předmluva)

Déšť bičoval neklidné moře a drakkar se nejistě pohupoval na vlnách, připomínajíc obrovskou leklou rybu. Loď přišla o většinu vesel, z plachty zůstaly jen cáry a hromady kořisti hrozily, že loď stáhnou ke dnu. Na přídi,držíc se pouze lana, stál on, jeden z thénu Nordlandu, Harald, zvaný Šílenec. Byl synem krále Leifa Erikssona, pokořitele mořské říše, jenž přeplul oceán slz a vrátil se živ, s loděmi naplněnými bohatstvím a otroky. Jako každy rok, vyplul mladý Harald na loupežnou výpravu do zemí Británie, kde se vylodil u menšího města a nechal posádku zamračených mořských vlků pálit a loupit. Jeho zvláštností bylo, že nikdy před ani během výpravy neobětoval bohům. Proto dostal přízvisko Šílený. Každý viking věděl, že neobětovat Aesyřanům přináší neštestí a často i nežádoucí pozornost pána vod.

" Přišel čas zaplatit," šeptal si pro sebe Harald," zaplatit bohům za jejich přízeň."

Divoce vykřikl do bouře,křičel a řval,smál se a plakal. Muži z jeho posádky, kteří se snažili z kopí svázaných dohromady vyrobit vesla, udiveně pohlédli na svého vůdce.

" Možná je opravdu šílený," šeptali si mezi sebou.

Harald slyšel osádku, jak za jeho zády bručí a znovu se zachechtal. Pak se obrátil na Rolfa, otcova pobočníka a svého osobního strážce.

" Připrav obětní kámen."

Rolf zamrkal. Nevěřil svým uším.

" Na co ksakru tak čumíš ? Řekl jsem obětní kámen !! Dělej ! Není už jiní možnost."

Rolf, společně s Válim, rozvázal provazy, držící bachratý balík na místě, sňal z kamene kožešinu a postavil ho před Haralda. Viking poklekl a šáhl do záňadří. Na uhlazenou plochu kamene položil rubíny vykládaný kříž co by obeť. Z pochvy vytasil dýku a lehce si přejel přes vnitřní stranu lokte. Několik krůpějí krve dopadlo na povrch kříže a pomalu po něm steklo na kámen. Tehdy Harald zavřel oči. Vzpomínal na ta slova, která mu kdysi předříkával otcův skald, tam daleko,ve zdech Nordheimu.

" Ódinne, tebe slýchám v šelestu listí, tvým hlasem promluvá křik havranů, v tvých stopách kráčejí vlci, promlouváš ke mě moudrostí nejvyšší, za zimních nocí opatruješ naši zem a ženy své v tvou náruč svěřujeme, neviděn, rychlý jako vítr, putuješ severem a skaldi ve tvém jménu, šíří pravdu. Já, syn severu, syn krále, dovolávám se tvému sluchu, volám tě ve jménu lidu, slyš nás, praotče, vyslyš nás, nejvyšší !!"

Okolo lodi se zvedala mlha a halila všechny na palubě do jemných pavučin stínů.
" Bože v helmě !
Cestovateli !
Vysoký !
Válečníku !
Pane poznání !
Původce sporů !
Otče vítězství !
Jednooký !
Vrhači oštěpů !
Bože mužů !
Praotče !"

Mlha houstla a Rolf si už neviděl dále než na špičku nosu. Slyšel kdesi v dálce dunivé hlasy, plné moci, v jednu chvíli podmanivé, v druhé zas strašlivé. Harald pevně svíral oči a recitoval slova blótu. Tam, někde mimo tento svět, mu bohové odpoveděli. Oběť byla přijata. Mlha se roztrhala a odhalila slunce, které svými paprsky vrhalo příjemné teplo do tváří zmáčených vikingů. Moře se upokojilo a slibovalo sice pomalou, ale poklidnou plavbu. Harald ještě zaslechl krutý smích a ostře pronesená slova : " Nic není zadarmo SEVEŘANE !!"

" Jsme z toho venku, Haralde," řekl Rolf s jasně patrnou úlevou. Váli kývl a poplácal Leifova syna po rameni. Ostatní se usmívali a nahlas vyjadřovali Haraldovi své uznání. Bohové se ustrnuli a zajisté jim dopřejí návrat domů.

" Co je to TAMHLE !!!"

Všichni upřeli zraky směrem, jakým ukazoval mladý Ulf Šťavel. Viděli jak se na tom místě vlny zvedají a zase klesají, v děsivém tanci smrti. Ovál je prudký vítr.

" MAELSTÓÓÓRM !"

Vikingové zmateně pobíhali po palubě. Bez vesel a plachty neměli šanci uniknout. Proud je vtahoval do středu víru, zbývalo jen pár chvil, než je zuřivá příšera polkne. Harald se chytil kormidla a zvedl pravou ruku zaťatou v pěst. Voda byla všude okolo něj. Byla pod ním i nad ním, topil se a marně se snažil plavat. Okolo něj prosvištěl mladý Ulf a rozbil si hlavu o stěžeň. Cosi mu zalepilo oči. Nedokázal v tu chvíli říct, jestli to byla krev nebo medovina ze sudu, který mu po pár úderů srdce poskytoval chatrné útočiště. Pohltila ho tma, slyšel praskot dřeva a čísi jekot. Zdálo se mu, jakoby se na něj z té tmy dívalo oko. Vědoucí oko. Moudré oko...