dům kopretin

počítáš lístky

od středu do neznáma

jaká dáma dá ti          mat

v sametu         pod skříní

plíží se skomíravě dravá

uniká ti smysl

únavou        ve výhni dnešků

do rána        mrská se žhavá       

do příštího      nehynoucího

zmodrá i krví

cos chtěl

rozplyne se v soucitu

svítání

krůpějemi protkaná na křídlech

odletí nesoucí      dech nitra

smutnění       jež tají

rozprostře se do vodopádů

všednosti dalších dní

a odkapává         dál

z věčnosti v rozkvetlé

bělostné

tak utrhni si je