ROMANTIK - Chyť si svou vánoční vločku, aneb nebraňme se zázrakům

Toulala jsem se předvánoční Prahou a nazdobené výlohy mi nabízely poslední inspiraci pro vánoční dárky. Ulice byly ustrojeny pro oslavu celoročně očekávaných svátků. Sněhová pokrývka bohužel chyběla.

V obchůdku na rohu ulice jsem si koupila pár fornettek pro posílení, s nugátem jsou nejlepší, a schovala jsem se s nimi do blízkého parku. Sedla jsem si na lavičku, ukusovala sladké potěšení a pozorovala dva psy, kteří předváděli úžasnou parodii na frisbee.

„Prosím vás,“ ozvalo se vedle mne, „co je to za buchtičky? Krásně voní.“

Hlas patřil stařence, která se usadila na lavičku vedle mne. Nebo už tam seděla? Vůbec jsem jí neviděla přicházet. Tvář jí zdobil neodolatelný hřejivý úsměv. Přes hlavu měla šátek pevně uvázaný pod bradou, krátký kožíšek a širokou sukni se zástěrou. Připomínala mi stařenky, které jsem vídala na Moravě, kam jsem jako malá jezdila za babičkou.

„To jsou fornetti,“ a natáhla jsem ke stařence ruku, „dejte si, jsou ještě teplé.“

Stařenka se chvíli ošívala. Nakonec se nechala umluvit. Se zájmem se zakousla do nugátové buchtičky. Převalovala zkoumavě sousto v ústech a pokyvovala hlavou. „Nejsou špatné, ale domácím se to nevyrovná.“

„To teda ne,“ souhlasila jsem s ní. „Ale člověk v tom shonu také pokaždé nemá čas na pečení. A když je takhle šedivo, ještě k tomu před Vánoci, trochu těch cukrů přijde vhod.“

Stařenka naslouchala.

„Víte, mně tak chybí sníh. Ke každým správným Vánocům patří sníh.“

„Jojo, sníh,“ pokývala hlavou stařenka a upravila si šátek, „když není sníh, andělům se špatně sestupuje na zem.“

„Andělům?“ podivila jsem se.

„Tak tak, andělům. Sednou si na vločky a snášejí se na nich dolů.“ Zaklonila hlavu a podívala se do šedivých mraků. „Takový volný pád není nic příjemného, ani pro anděla.“ Pohlédla na mě. „Ono se jim pak dolů moc nechce a Vánoce jsou bez nich takové smutné. Bez sněhu, bez andělů… Mohu ještě?“ a ukázala na pytlík s fornettkami.

Omámená jejím vyprávěním jsem jí podala celý sáček. Babička ho přijala. Zakousla se do další buchtičky. Pozorovaly jsme honící se psy a povídaly si o Vánocích, andělích a zázracích.

Najednou si přitáhla mou ruku na klín. Rozevřela mi dlaň a lehce jí pohladila. Její ruka byla vrásčitá, ale hebká.  Potom mi ruku zavřela v pěst a položila zpět na má kolena. Dívala jsem se nechápavě.

„Tys mi dala buchtičky, já tobě tři přání. Je to jako v pohádce.“ řekla a šibalsky mrkla.

Usmála jsem se.

„Až budeš vědět, co si přát, otevři dlaň a zlehounka do ní foukni.“ Pohyb mi názorně předvedla.

„A pozor,“ zvedla ukazováček, „ ať se ti přání z ruky neztratí, to víš, jsou neposedná.“ Pomalu se zvedla. Do jedné ruky vzala čagánek opřený o lavičku a do druhé sáček s fornettkami. „Však ty si s tím nějak poradíš.“ Usmála se a vydala se svou cestou.

Seděla jsem dál na lavičce s rukou zaťatou v pěst a s úsměvem jsem hleděla ve směru odcházející stařenky. To bylo teda setkání. Ta se mi snad zdála. To mi nikdo neuvěří.

Pomalu jsem vstala, přitáhla jsem si kabát ke krku a chtěla se vydat domů. Pěst jsem měla stále zaťatou. Rozhlédla jsem se, jestli není někdo v dohledu. Byl tu jen jeden muž a jeho psi. Byli zabráni do své hry.

Přitiskla jsem si ruku na prsa a rozevřela dlaň. „Kéž by byly bílé Vánoce, aby andělé mohli pohodlně na zem,“ zašeptala jsem a foukla jsem do dlaně. Někde v dáli jsem zaslechla zacinkat rolničky. Otočila jsem se. Kolem mne bylo prázdno. Jsem to naivní blázen, trochu jsem doufala, že snad… Strčila jsem ruce do kapes a hlavu zabořila mezi ramena. V tu chvíli mi na nose přistála sněhová vločka. A za chvíli další. Další a další vločky se mi začaly usazovat na kabát, zdobily větve stromů, pokrývaly písčitou cestičku, byly prostě všude kolem mne. Psi začali radostně štěkat a honili se za padajícím sněhem. Byly tu najednou děti a s výskotem chytaly vločky do otevřených úst.

Náhle jsem za sebou uslyšela dunivý zvuk. Otočila jsem se. Za mnou stál mohutný muž v dlouhém černém kabátě a oprašoval si kolena. Když jsme se setkali pohledy, usmál se na mě. Z pod kabátu mu vypadlo bílé pírko a klouzavým pohybem se sneslo k mým nohám. Sehnula jsem se pro něj.

„To máte pro štěstí,“ usmál se muž a vyrazil k centru města. Stála jsem uprostřed parku. Jednu ruku sevřenou v pěst, v druhé jsem držela bílé pírko, kolem mne se třpytil čerstvě napadaný sníh a ze všech stran se ozýval dětský smích a veselé hlaholení procházejících lidí.

„A babi, to byl anděl?“ přerušil babiččino vyprávění malý klučík usazený na jejím klíně.

„Přesně tak, snesl se na sněhových vločkách,“ pokývala stařenka.

„A babi, máš ještě to pírko?“ zajímal se klučík dál.

„Je to už hodně let, ale mám. Podej mi knížku z nočního stolku.“

Chlapec seskočil babičce z klína a donesl jí velikou knihu. Stařenka ji otevřela. „Vidíš, používám ho jako záložku. Aspoň vím, že budu číst jen pěkné věci.“

Chlapec uchopil do svých malých rukou dlouhé bílé pero a trochu se zachmuřil. „Babi a není to z naší husy?“

Stařenka mu vytrhla pero z rukou a vrátila je zpět do knížky. „Je anděla.“

„A babi, co bylo s dalšími přáními? Co sis ještě přála?“

Babička si posadila vnoučka zpět na klín. „Nebudeš mi věřit, ale já z nich nepoužila už ani jedno. Strašně moc se mi líbila představa, že jsem potkala pohádkovou babičku a anděla, a že jsem dokázala vyčarovat sníh. Žít s pocitem, že máš možnost, když bude nejhůř, jedním lehkým fouknutím vše změnit, je nádherný. Nechtěla jsem riskovat, že se pokusím o splněné přání podruhé a ono se to nevydaří. Když pochybuješ, zázraky se před tebou schovají.“

V tu chvíli se ozvalo zaťukání na dveře. Dveře se pomalu otevřely a dovnitř nakoukl tatínek.

„Co vy tu tak potají kujete? Jste tu jako myšky? Za chvíli bude kapr a salát.“

„Babička mi tady svěřuje tajný tajemství.“

„Aha,“ usmál se tatínek.

„A to tu nesmíš být, je to tajný.“ Chlapec seskočil babičce z klína a dal se do vytlačování tatínka z místnosti. Když do něj strčil, sneslo se z otcových ramen několik drobných bílých pírek. Chlapec od něj odskočil a vykřikl: „Ty jsi….“ Větu nedokončil, protože poslední slova zachytil do dlaní, kterými si ústa zakryl. Pohlédl na babičku. Ta jen s tajemným výrazem pokývala hlavou.

„Co jsem?“ zarazil se tatínek.

„Jako čuně,“ ozvalo se za jeho zády. „Jak to děláš, že když jdeš pro vajíčka do kurníku, tak se tak zaděláš? Proč jsi tam vůbec chodil? Donesl si nějaký?“ rozčilovala se dál maminka a opatrně z něj svlékala kabát, aby ho venku vyklepala.

„Ale ty jsi nebyl pro vajíčka, viď tati?“ dotazoval se ho synek.

Tatínek pohlédl na babičku a pochopil. Pohladil chlapce po tváři a spiklenecky na něj mrknul. „Ne, nebyl.“

Vnouček s babičkou opět zůstali sami. Za okny padal sníh a z kuchyně se linula vůně štědrovečerní večeře.

„Pojď Kubíku,“ plácla se babička rozhodně do stehna, „zázraky se mají podporovat. Hlavně o Vánocích. Člověk se nesmí bát, že se rozplynou.“

Chlapec přesně nerozuměl tomu, na co se babička chystá, ale bojovně se narovnal.

„Pojď, pomoz mi ven,“ natáhla se po něm babička. „Pošleme po vločkách vzkaz.“

Naše dvojice podporovatelů zázraků vstoupila na malý dvorek. Celý byl pokrytý neporušenou vrstvou bělostného sněhu. Světlo měsíce se v něm tříštilo na tisíce a tisíce odlesků. Kolem nich byl jen sníh a ticho.

Babička jednou rukou uchopila vnoučka za jeho ruku a druhou si přitiskla na prsa. Přála si. A její přání bylo opravdu zvláštní.

„Když má člověk oči otevřené, zjistí, že život je plný zázraků. Občas se jim musí pomoci. A musí se na ně věřit. Přeju si, aby se mé poslední nesplněné přání skrze vločky dostalo tam, kde ho bude zapotřebí. K těm, kteří potřebují zázrak.“ Otevřela dlaň a zlehka do ní foukla. 

Z dáli se ozvalo zacinkání rolniček.

Kubíkovi se rozzářily oči. Rychle natáhl ruku a na otevřenou dlaň nechal spadnout několik sněhových vloček. Poté dlaň sevřel do pěstičky a rychle jí schoval do kapsy.

„No co?“ omluvně se usmál a mrkl na babičku. Ta se ze srdce zasmála. Zázraky se dějí (hlavně o Vánocích).

*   *   *

Až přijde sníh, nezapomeňte si chytit svoji vánoční vločku. Třeba právě ona ponese to poslední nesplněné přání. A moc mezi vločkami nemáchejte, snášejí se na nich andělé.