Tehdy a ještě dřív

Poprvé se viděli v nemocničním sále. Držel ji v náručí.

„Dýchej, holčičko, neboj se a dýchej.“

Často si na tuhle chvilku později vzpomněl, když to kvůli ní musel zase vyřknout. Dívala se na něj tmavýma očima bez řas, bez obočí, až se té tmavé hloubky na okamžik polekal. Tak naléhavě se ho chytla za palec u ruky, že to i jeho, který už viděl snad úplně všechno na světě, překvapilo.

„Neboj se, postarám se o Tebe.“

Zbytečnost těch slov znal pouze on. Dobře věděl, že sám si jinak vybrat nemohl. Z času na čas ho nemožnost výběru ještě dokázala pěkně nadzdvihnout, ale jinak s ní byl už dávno smířený. A naopak, v některých chvílích pociťoval radost, jako právě teď. Křídla se pohybovala jen neznatelně a ovívala jí obličej.

„No tak, malá, dýchej, řekl jsem!“

Hrudníček se nadzdvihnul, bradička zkrabatila a v tu chvíli se sálem rozlehnul tolik očekávaný křik.

„No, tak tohle tedy bude případ,“ pomyslel si.

„Dává mi zabrat hned od začátku,“ zabručel si pro sebe, když jim děvčátko vracel do rukou. Věděl, že teď už se o ni postarají sami.

……

Během prvních dvou let nejraději sedával v křesle a pozoroval, jak se má čile k světu. Co málem zameškala při svém příchodu na svět, se snažila všemožně v dalších měsících dohnat. Nestíhal vždy včas schovat všechny ostré rohy stolů, stolků, postelí či skříněk a tak se jí na čele objevovaly boule nebo byl slyšet nářek kvůli rozbitému kolínku. Když k nim pak domů přibyla nečekaně ještě sestřička, myslel, že se dovolené, kterou si mohl vybrat až po pátém roku, rozhodně nedočká.

„Však ono to přejde, prvních deset let je vždycky nejhorších,“ uklidňoval se pokaždé, když její světýlko měnilo barvu z poklidné zelené na výstražnou oranžovou. Bývalo to ale tak časté, že se posléze naučil rozeznávat i jemné odstíny oranžové a k aktivitě ho přiměly až ty od meruňkové dál do tmavších. A pokaždé doufal, že červenou až temně rudou neuvidí nikdy. Marně.

Rok před první dovolenou ho z jednoho odpoledního podřimování vytrhnul červený alarm. Přes postel a skříňku se vyšplhala až na peřiny, které maminka větrala v oknech, čtyři patra nad dlážděným chodníkem. Uvelebila se na nich a laskaná sluníčkem pozorovala na protější střeše plížící se kočku. Kradmý pohyb ji zaujal natolik, že se sama přikrčila do peřin. Zrak jí  zavadil o vrabce, který se měl stát příští kocouří obětí. I tak malá vytušila, že někomu hrozí smrtelné nebezpečí.

Musí něco udělat!

Stejně jako kocour se přikrčila, pak se celá prudce vymrštila, ruku vystřelila dopředu a z plných plic vykřikla: „Kšááá!“ Kocour se bleskově napřímil a vrabec ve stejnou chvíli polekaně zatřepal křídly a zmizel.

Dorazil přesně ve chvíli, kdy se spokojeně rozesmála, aniž by si všimla, že se dostala do pohybu peřina. Rudé světlo ho v tu chvíli přímo oslepovalo. Věděl, že v takových chvílích nesmí zasáhnout. Kdyby to udělal, přišel by o svoje křídla a tím o možnost chránit kohokoliv dalšího.

„Bože, je to jenom dítě!“

Tahle myšlenka ho vrátila zpátky k činu. Jeho povinností je chránit  ji a je na něm, co dokáže vymyslet.

Matka!

Slyšel jí prozpěvovat si ve vedlejší místnosti. Ve mžiku byl v pokoji vedle ní a křídla se rozkomíhala, jak nejrychleji to dokázal. Matka ucítila na tvářích nenadálý prudký závan. „Měla bych asi zavřít vedle okno, aby mladší nenastydla,“ pomyslela si a spěchala do vedlejšího pokoje. Právě včas, aby stihla za kotníky zachytit dívenku, která o hrozícím nebezpečí stále neměla ani tušení. Stejně jako potom nechápala, proč maminka pláče a tolik ji k sobě tiskne. Jen přes rameno uviděla cosi se mihnout a zaslechla šustot křídel. Rozplakala se  společně s maminkou. Rudé světlo, snad od sluníčka, za semknutými mokrými víčky začalo pozvolna blednout přes oranžovou zpátky ke klidné zelené.

Kvůli poslední příhodě se skoro bál odejít na vytouženou dovolenou. Věděl sice, že její světýlko ho bude provázet i tam, kam odjíždí okřídlení nechat si vyčistit křídla, oddechnout a načerpat síly, přesto byl při odjezdu neklidný. Naštěstí byla jeho dovolená nerušena, krom pár světle oranžových chvilek, znamenajících zlomenou ruku, vyražený zub a ošklivou odřeninu. I dalších pět let uteklo kupodivu vcelku poklidně. Sedával v křesle a poslouchal její pokusy ovládnout své prsty, aby na klavíru dokázaly vyloudit první melodie, nebo ležel vedle ní v posteli a hltal s ní všechny příběhy, které od svých pěti let nalézala v knihách. Druhá dovolená mu kupodivu přišla příliš dlouhá a na jejím konci si musel přiznat, že se na ní už velmi těší.

Zvyknul si na ztřeštěné nápady, na zvonivý smích nebo jen úsměv na tváři, na členství v klukovské partě, kvůli kterému si občas připadal jak štvaná zvěř, když ho oranžová neustále tahala z jeho oblíbeného křesla. Byl přitom, když vylezla nejvýš z celé party a smála se klukům, kteří se báli za ní na nejhořejší větev, ne o moc silnější než její ruka. Netušila, že větev je přitom podpíraná a že krátké ostré větvičky vytrhávají bílá pírka.

Byl přitom, když jako jedna z prvních stála na kraji skály v lomu. Společně se dvěma kluky a kolena se jí třásla jako ještě nikdy v životě. Pak ale sevřela pěst, chytla si nos a skočila. Že zajela až příliš hluboko pod hladinu si uvědomila, když už vydechla všechen vzduch a hladina byla stále ještě vysoko nad ní. Že se najedou ocitla nad hladinou, přičítala pak své houževnatosti a touze žít. Neviděla za sebou postavu celou promáčenou a unavenou tím, jak urputnou silou hnala proud vody z hlubin, až málem na hladině vytryskl malý gejzír.

Byl přitom, když se nechala vyprovokovat a vlezla na tenký led na slepém rameni řeky, protékající městským parkem. Pomalu sunula nohy, jednu za druhou, tvrdošíjně stále kupředu. Každé posunutí nohy provázelo stále hlasitější a hlasitější křupnutí. Kolikrát se otočila, ale hlahol ze břehu jí nedovolil vrátit se. Když se vyšplhala na protější břeh, stékal jí po zádech  ledový pot. Už ale necítila poslední záchvěv křídel, která do té doby kmitala tak rychle, aby ledovým proudem vzduchu zacelovala praskliny v ledu pod jejíma nohama. V takových chvílích měla zdání, že slyší šustot křídel a často se pokradmu rozhlížela kolem sebe. Občas  míval pocit, že ho zahlédla, jak se na něm její zrak někdy na malý okamžik zastavil.

Teprve rok před třetí dovolenou se začala zvolna zklidňovat. Chodila už na gymnázium a začala niterně vnímat, že z ní přeci jen, i přes veškerá marná přání, kluk nikdy nebude. Navíc poznala někoho, kdo se v jejím životě objevil naprosto nečekaně a s kým dokázala být klidná a naučila se mlčet ve dvou. Zelené světýlko začalo být téměř stálým stavem. Tehdy by ani jeho ani ji nenapadlo, že nebude trvat dlouho a skutečně se uvidí.

O prázdninách jako obvykle zavítala k babičce na vesnici. A to zrovna ve chvíli, kdy zjara narozená koťata začala podnikat první výlety i dál než pod střechou v seníku, kde se narodila. Jednoho dne při návratu z nákupu uslyšela zoufalé mňoukání. Zastavila se. Dlouho nedokázala rozeznat odkud zvuky vycházejí, až konečně pohlédla vzhůru a uviděla kotě, jak balancuje na hřbetě střechy domku, spíš už takové staré kůlny. Odhodila tašky a oběhla kůlnu na druhou stranu, kde tušila, že ještě zůstal z loňského léta provaz přivázaný ke kmeni stromku, vyrůstajícího těsně u budovy, a přehozený přes střechu tak, aby se po něm dalo vyšplhat až na hřeben. Vystoupala na vyskládané kameny, připravené ke stavbě terasy, vyhoupla se na střechu a opatrně se začala drápat nahoru k hřebenu střechy.

Že spadne, věděla už ve chvíli, kdy prudce škubla zpuchřelým provazem, který se zasekl o hřebenovou tašku a utrhnul se. V tom okamžiku ho rudé světlo přimělo být ihned na místě. Sjížděla pozpátku ze střechy jak namydlený blesk. Uviděl pod střechou vyskládané kameny a hned pochopil temný odstín rudé barvy. Bezradně tam stál a viděl, jak se blíží k okraji střechy. Věděl, že když se jí vědomě dotkne, zmenší svoji schopnost dál ji chránit. Jak ale spatřil ostrou hranu kamene v místě, kam jistě musela za chvilku plnou vahou její záda dopadnout, neváhal už ani vteřinu.

Při dopadu na kameny ucítila jen křupnutí a tupou bolest. Před očima se vyrojila spousta rudých hvězdiček. Snažila se je rozmrkat a ve chvíli, kdy se jí to podařilo, uviděla před sebou postavu, jak se sbírá z hromady vyskládaných kamenů. Oprášil oblečení a z vlasů vyklepal prach, který svým pádem zvířila. Nechápala to. Nemohla se ani pohnout, ale viděla přitom tak ostře, tak jasně. Když se napřímil, trochu syknul bolestí.

„Kdo jsi?“ nenapadla ji jiná otázka.

„Vidíš.. ne?“ natočil se k ní zády a snažil se rozpohybovat nehybné křídlo a přitom se na ni přes rameno zachmuřeně díval. Vědomí, že ho vidí, mu nečinilo pražádnou radost. Chtěla se ho ještě na něco zeptat, ale přerušil ji.

„Dýchej, holčičko, jen dýchej a honem!“

Poslední, co si pamatovala, byl její údiv nad pro ni tak nesmyslnou větou. Probrala se na kamenech s velkou boulí na hlavě. Bylo jasné, že si vyrazila dech. Snažila se zhluboka nadechnout, zrak sklonila dolů k zemi. V tu chvíli se zarazila. Na kameni vedle ní leželo pár bílých pírek. Oči se jí doširoka otevřely poznáním a ta jednoduchá věta dostala smysl.

Od té chvíle se snažila o bytostech jeho druhu zjistit úplně všechno. Všichni, i ti nejbližší, se smáli její posedlosti. Jen stará sousedka pokyvovala hlavou a pozvala ji k sobě domů. Při šálku čaje vytáhla ze skříně knížku se starými ošoupanými koženými deskami.

„Až ji nebudeš potřebovat, vrať mi ji.“

Už ve chvíli, kdy ji brala ze starých rukou, ucítila z vazby v konečcích prstů příjemné teplo. A to ji pak provázelo pokaždé, když knihou listovala. Stránky byly popsány starými zdobenými rukou psanými písmeny a vždy jen po jedné straně. Hltala je jedním dechem a do večera měla pocit, že ví úplně všechno. Ze stránek vyčetla, že ho může vidět, jen když je v bezvědomí nebo hlubokém spánku. A že když v tu chvíli pevně stiskne víčka k sobě, uvidí stejnou barvu jako vidí on. Světýlko je tím, co vždy dva z obou světů spojuje. Že je s ní už od narození. Že se jí nesmí dotknout, protože v tu chvíli ztratí část schopnosti chránit  ji. Že sice může tu schopnost každých pět let bůhvíkde doplnit, ale nikdy není jisté, zda úplně všechnu. Že když chce, může se podívat do její budoucnosti, ale v tu chvíli ztratí nadobro obě křídla a tím i tuto schopnost navždycky a vlastně zemře.

Při čtení těchto řádků se úplně hrůzou otřásla. Poslední věta dole na stránce zněla: „Je ale jedna možnost, jak i takto potrestanému vrátit jeho bílá křídla, a to.. „ Rychle otočila stránku a strnula. Zbylé listy byly vytrženy. Nespala celou noc a ráno hned jak to šlo, zvonila u sousedčiných dveří.

„Vy to víte? Víte to? Víte jak je zachránit?“ netrpělivě z ní vypadlo.

Sousedka ale k jejímu zklamání jen pokrčila rameny. Vrátila jí knihu a zadumaně odešla domů. Často ji pak vídal, jak zamyšleně hledí upřeně kamsi a skoro nic ji z přemýšlení nevytrhne. Jedině snad zapískání pod okny toho, s kým uměla sedět mlčky.

I tehdy, jednoho pozdně podzimního dne, mlčenlivý zapískal, vyzvednul ji a jeli se projet na nové motorce, co dostal od rodičů k narozeninám. Byla neklidná od první chvíle, co nasedla za něj. Motorka byla silnější než ta, na které jezdil dřív. Měla chvílemi pocit, že v zatáčkách plavou. Když se konečně dostali na rovnou silnici, ulevilo se jí. V ten moment jim před kola skočil zajíc. Mlčenlivý strhnul řídítka stranou a oba i s motorkou vystřelili ze silnice.

Tmavě oranžová barva ho k ní přivedla, už když vyjeli ze zatáček. Viděl, jak se mlčenlivého křečovitě drží, viděl zajíce u kraje silnice. Pochopil, že budou mít nehodu. Rozběhnul se k zajíci, zvířata ho totiž vidět smějí. Ale s křídlem ještě poraněným nebyl tak rychlý. Dostihnul ho, až když vběhnul na krajnici. Zajíc vyrazil přes silnici, ale v tu chvíli zahlédnul mihnutí bílých křídel a nečekaně zakličkoval a těsně minul rozjetou motorku. Kvůli té kličce mlčenlivý škubnul místo doprava, s řídítky doleva. Tenhle pohyb ji vyhodil z motorky ještě dřív než oba dopadli do příkopu. Ani jeden v tu chvíli neslyšel svist přetrženého drátu, jak protíná džínové kalhoty a kůži pod nimi.

Když se otřesená postavila na nohy, ležel mlčenlivý bez hnutí vedle motorky. Rozběhla se k němu. Kalhoty měl roztržené a zmáčené krví. Jasně červená krev vyvěrala v pravidelných intervalech z rány. Snažila se hned vtisknout obě ruce co nejvíc přímo do tepající rány. Bolestí sebou pohnul a zanaříkal. Otevřel oči a díval se na ní s naléhavou prosbou. Snažil se jí něco říct, ale vždy uslyšela jen další zanaříkání. Utrhla si kus trička zpod svetru a snažila se ovázat nohu a utáhnout, aby krev přestala téct. Marně. Pruh látky odvázala, strčila do kapsy a znovu ruce zabořila do svalu. Oči měl stále otevřené a ona viděla, že čím méně cítí pod rukama puls, tím rychleji se mu zamlžují a život z nich pomalu a přesto rychlostí světla odchází.

Zoufalá vyskočila na nohy a rozeběhla se k lesu, z jehož kraje stoupal k nebi dým. Ještě než vběhla hlouběji mezi stromy, ohlédla se. Zastavila, protože u motorky zastavilo auto, vyběhli z něj lidé a skláněli se nad mlčenlivým. Chtěla se rozběhnout zpátky, ale něco ji zastavilo. V tu chvíli na ni padla tíha okamžiku a sesunula se na zem a usedavě rozplakala. Plakala i když viděla přijíždět sanitku, policejní a pak černý vůz. Zvedla se, až když u silnice nezůstal ani jeden člověk. Domů se vrátila tak pozdě, že dostala výprask jako už dlouho ne. Nevnímala ho, jen stále slyšela zvuk kola drhnoucího o blatník.

Od toho dne její mlčenlivost přikládali tomu, že konečně snad začíná vyrůstat z puberty. A on dál sedával ve stejném křesle a všímal si, jak se jí pomalu začíná vracet úsměv do tváří, jak se začíná oklepávat a znovu si hledat svoji cestu dál. Začala zase sportovat, vrátila se k volejbalu, fotbalu i stolnímu tenisu. Oranžové barvy ve světýlku výrazně ubylo, byla už o dost opatrnější. V klidu se proto odebral na svoji zaslouženou třetí dovolenou s nadějí, že si vyléčí zlomené křídlo. A téhle ukolébanosti později přičítal vinu za to, že při příštím alarmu nedokázal být včas na správném místě, aby se pokusil odvrátit nebezpečí. Nedokázal být jednoho dne včas tam, kde ji snad ještě mohl překazit, aby nastoupila se zlotřilým do modrého auta. Nebo zařídit, aby se auto nerozjelo anebo rozjeté alespoň zastavit. Rudé světlo ho zastihlo nepřipraveného, a proto k ní dorazil až ve chvíli, kdy na její dívčí tělo zatínající prsty do kůry začaly dopadat první rány.

Bolest byla tak velká, že si chvílemi přála, aby přestala za jakoukoliv cenu. I za cenu nejvyšší. Vždycky když upadla do bezvědomí a spatřila ho vedle sebe, křičela na něj, ať něco udělá, ať zakročí. Netušila, že ve chvíli, kdy si člověk sám přeje smrt, je on úplně bezmocný, a že každý jeho zákrok by byl k ničemu. On to věděl a tak tam jen stál se svěšenými rameny a bezmocně přihlížel, jak se po chvíli ocitá klečící na zemi. Pěsti měl zaťaté doběla a v duchu ji prosil a domlouval. Ale stále se dívala už jen tím prázdným pohledem a barva se začínala pomalu měnit z temně rudé v černou. Byl zděšený. Věděl, že ve chvíli, kdy se vytratí poslední odstín rudé a zůstane jen černá, přijde nezvratný konec. Klečela zubožená před zlotřilým, který ji nutil zabořit obličej do rozepnutého poklopce. On stál pořád zoufalý jakoby mimo. Pěsti se otevřely a znovu s praštěním pevně sevřely. Vzteky začal křičet.

Nikdy nezjistil, jestli to bylo právě tím nebo něčím jiným, ale ve chvíli, kdy jeho výkřik dozněl, na něm opět spočinul její pohled a vrátil se do něj život. Prudce škubla hlavou a dál odmítala zlotřilého poslechnout. Možná kdyby tušila, co pak bude následovat, nikdy by hlavou neucukla. Zlotřilý zbrunátněl zuřivostí. Ale i když pak pod sebou cítila chladný kov kapoty auta a ruce svírající krk, ani pak už nepřestala toužit po tom ještě jednou moci přimhouřit oči do letního slunce. Nevěděla, že právě to umožňuje okřídlenému popadnout ruce zlotřilého a silou stejnou jako její touha po životě dokázat, aby ochably dříve než  se v bezvědomí sveze pomalu k zemi, právě včas, aby srdce neuhaslo. V tu chvíli byl při ní, držel ji v náruči a křídly ovinul, aby byla aspoň trochu v teple.

„Dýchej, holčičko, dýchej!“

Pokolikáté už to opakuje a dívá se starostlivě, jestli se jí hrudník pravidelně zdvihá. Ví, že ho vidí, ví že cítí jeho paže, dokonce sám vnímá, jak mu opatrně svírá znavenými prsty okraje křídel. Vyčerpaná chce něco zašeptat, ale konejší ji tichým šššššš. I tak ze sebe s námahou vypraví: „Díky.“