Jedné noci

V černé noci, když i poslední adventní svíčka zhasne. V té černé adventní noci, kdy světlo příchodu Pána Krista očekávám. Jsem tak sama. Sama v prázdnotě svého bytu. Sama ve svém srdci, kde jsou jen figurky z moduritu. Prázdné a bez tváře, malé a beztvaré. Malé, protože málo miluji. Beztvaré protože obrysy ve světě ztrácejí. Stejně jako představa narození Pána Krista. Už brzy. Už brzy se narodí. Do černé noci smradlavého chlíva. A já jsem sama ve svém bytě. Jak ráda bych Ti nabídla přístřeší, můj Pane. Jak ráda bych Ti otřela zpocené čelo, o Marie. A tobě, Josefe, setřela tajné slzy zoufalství a bezmoci, který v tobě vzbuzuje pohled na to, jak Tvá milovaná mladá žena uprostřed sena a špinavých kýblů v bolesti rodí Spasitele Světa. A já jsem tady. Bezmocná a sama. A čekám, až mě zavoláš, můj Pane. A cítím, jak už předem odvracím svou tvář. Jak se bojím tvého zavolání. Jak se bojím sebe sama. Sama. Strach. Jaký je to otrokář. Otročí lidské duše. Otročí lidská srdce. Drahý Pane, narodil ses v ničem, nic, jak prázdné je to slovo, narodil ses v ničem, a já mám mnoho. Chtěla bych Ti to dát. Aby Ti nebyla zima. Aby mi nebyla zima. Chtěla bych Ti už jednou, konečně, k něčemu být. Jak malá, jak sama. Jak prázdná jsem. Tvoje nádoba. Už brzy se narodíš. A na nebi bude zářit kometa. A bude noc, ale bude světlo. Protože Ty i ten chlív dokážeš rozzářit. I ten chlív v mém srdci. I ten chlív ve světě. Každý den ho dokážeš rozzářit. Bože, já čekám na narození Tvého Syna. Chci mu připravit přístřeší. Chci ho vítat. Chci ho vítat, až se narodí. Chci ho vítat každý den, kdy se znovu a znovu rodí v mém srdci. Když znovu sluneční paprsky hladí Tvou milovanou zemi. Tahle bezesná noc taky skončí. A budu mít víru, naději a lásku. A samotu jen za sebou na provázku

potáhnu jako kačenu.