povidka MOŽNÁ je zaznamem jedne zvlastni hry a okrajove souvisi s povidkovou sbirkou ZÁPISKY POŽÍRAČE DUŠÍ

MOŽNÁ

Zuzance

Oni, jejich děti a děti jejich dětí.

"Možná jednou za milion let se hraje hra. Mezi nebem a peklem, mezi zlem a dobrem. A nebo mezi dvěma sousedy v cele blázince. Co je důležitější? A hraje se o svět. O krabičku cigaret. O cokoli. Vítěz bere všechno. A nebo vůbec nic. A ty i já, Gil, Tom, jsme postavy téhle hry. Kdosi si nás vypůjčil z našich životů. A nebo si nás prostě vymyslel i s naší minulostí, se vším. Každopádně není v naší moci (a není to vlastně pro nás ani nezbytně důležité) pochopit, kdo onu hru hraje, proč, nebo co máme za úkol. Včas se to dozvíme. A nebo možná taky ne. Možná taky ne. Jak já to mám vědět? Možná ve skutečnosti ani nejsme. Možná není nic kolem nás. A snad je to tvůj sen. Snad je to jen tvůj sen a my všichni jsme jen tvou noční můrou. Ale může to být tak, že se jednou za milion let hraje hra. Mezi nebem a peklem, mezi zlem a dobrem, mezi pavoukem a mouchou, mezi ohněm a vodou. Možná."

Barák

Mud se převrátil na záda a otevřel oči. Byla mu zima, necítil se dobře. Optimistické povykování Bona Voxe z vedlejší místnosti ho začínalo pomalu ale jistě srát. Kdyby mohl alespoň usnout. A nebo kdyby se vrátila Jana a on se s ní mohl pomilovat. V téhle zimě, pod jednou pitomou peřinou, co mu byla krátká. Jenže Jana přijde bůhvíkdy. Princeznička. Znovu změnil polohu a stočil se do klubíčka. Tom a Gil v druhém pokoji klábosili, Dan ležel vedle na posteli a užíval si další ze svých úžasných výletů do nikam. Zasranej Barák, zasranej den. Chtělo se mu brečet bezmocí. A vztekem. Vztekem, protože kdyby se ho jeho psychiatr zeptal, co ho přesně trápí, nevěděl by ani, co mu má říct. Prostě depka. Splín, jak by řekla Jana, která se ze samého strachu, aby nevypadala jako intoška, vyhýbala všem slovům, které intošstvím zaváněly. A stejně jí to bylo houby platný. Tatínek zubař, matinka právnička - a jejich dcera bydlela v Baráku s feťákama a muzikantama, šukala s rádobyspisovatelem a cítila se neskutečně volná. Měl jí už plné zuby. Měl každého plné zuby, včetně sebe. Co tady kurva dělá. Měl by se snažit ...seru na to, řekl si a vstal. Prošel kolem blouznícího Dana, strhanej ksichtík, feťák bůhví kolikátý generace a odhrnul černý závěs do vedlejšího pokoje. "Nemůžete to trochu ztlumit?" zavrčel a prošel kolem nich ke schodům. "Se neposer," křikl za ním Tomáš. Jak scházel do přízemí, hudba se ztrácela. Otevřel dveře. Venku všechno pokryté jinovatkou a fleky špinavého, okoralého sněhu, obláčky páry od pusy a když ochcával zeď kus od dveří, stoupala jemná pára i od toho úzkého pramínku moče, čisté jako voda, po všech těch čajích a zase čajích, sem tam silné kávě, když Jana vysomrovala od fotra peníze na nájem. Na nájem? Zapnul si poklopec a už chtěl vejít dovnitř, když se mezi panely na staveništi někdo mihnul. Jana? Takhle brzo?

Byla to ona a s ní vysoký, hubený chlápek s kozí bradkou a vlasy až na lopatky. Koho to zas s sebou táhne? Nečekal na ně, zapadl dovnitř a stoupal po schodech nahoru. "Máme návštěvu," poznamenal, když si sedal na podlahu vedle útloučké a drobné Gil, která ho přitahovala, a kdyby dala, vykašlal by se na Janu i s jejíma konexema a splínama. Jenže Gil nedala a nedá. A o to víc ho vábila, až by skoro řekl, že se konečně zamiloval. Ale to jen teď. Večer, až bude držet v náručí zpocenou a vláčnou Janinu, nebude na tuhle hubenou bezprsou chudinku myslet ani náhodou. A ona přitom bude ležet jen o dva metry stranou a určitě uslyší, jak Jana říká, jak ho prosí, aby dával pozor, ale hlavně nepřestával a nepřestával a nepřestával ani na chvilku.

Jana i s tím chlapem vešla. "Čau." "Čau." "Ahoj." "Čau." Posadili se k nim na prkennou podlahu. Tom si cizího prohlížel a čekal, co bude, Gil jako vždycky koukala do podlahy. Mud popotáhnul. "To je kámoš, Petr, potkala jsem ho v klubu, seděl s naším ročníkem. A to je Tom, Gil a Mud." Představila mu postupně všechny. Tom se dokonce naklonil ze svého místa a podal Petrovi ruku. "Ptali se po tobě, jak se máš a tak," obrátila se na Muda. Ten pokrčil rameny. "Máš se prej stavit a už nebejt naštvanej." Mud se zakřenil. "Prejs tam taky studoval," zeptal se ho Petr. "Jo." Mud neměl náladu se s někým takovým bavit. "Vyhodili ho, kvůli psaní, prej nemá ještě jasno a tak," začala vysvětlovat Jana. Petr chápavě pokýval hlavou. "Ale to není pravda, protože Mud píše skvěle." "Škoda, že furt samý píčoviny," zapojil se do debaty Tom a všichni se začali smát. I Mud se smál. Už ho sralo i pořád bejt nasranej. A sprostej a vůbec. "Trochu jsem se neshod s pedagogama. Ale jinak v pohodě. Vidělas Lenku?" Zeptal se Jany. "Tu s těma prsama?" zakřenila se. "Jasně, že s prsama, všechny holky maj prsa," zamrmlal Tom. "Až na mě," poznamenala Gil a všichni se zase rozesmáli. "Jo, taky se po tobě ptala, ale vod tý doby, co chodí se Špačkem, se už neptá tak často." Mud zakroutil hlavou. "Holka nešťastná." "Seš naštvanej, že tě vyrazili?" obrátil se na něj Petr. Mud chvilku přemýšlel, i když na tuhle otázku odpovídal už tolikrát. Ale odpověď se neustále měnila. "Ani ne, oni přišli o talent, ne já. Ty tam studuješ?" Petr zavrtěl hlavou. "Ne, jenom chodim konzultovat některý svoje práce. Taky píšu." Mud pokýval hlavou. Kdo dneska taky nepíše, že jo? Nebo nemaluje. Nebo nehraje s kapelou, nebo neskládá. Básničky nebo muzikál. "Jana tam o vás vyprávěla, jak tady žijete na hromádce, tak jsem si řekl, že se na vás přijdu podívat. Máte to tu hezký." "To teda máme," zvedl se Tom a šel přiložit pár kusů dřeva do malých kamínek v rohu hlavní místnosti. "Akorát trochu zima." "Ani ne." pokrčil Petr rameny. "Někdy tu přespi a uvidíš," hlesla Gil, zase jakoby spíš pro sebe než pro ostatní. "Třeba. Někdy bych to rád zkusil." "Přines dřevo a ňáký prachy a Barák je ti k dispozici," sednul si Tom zpátky na zem. "Dáte si někdo čaj?"

"Dneska se nemusíš hlídat," zavrněla pod ním. "Mám prášky." Prášky? Blesklo mu hlavou, před měsícem přece tvrdila, že žádný prášky brát nebude. Nikdy a na nic. Je to proti přírodě "Au, dávej trochu pozor," zašeptala. Ve tmě vyprsknul Tom smíchy. "Drž hubu a spi!" zavrčel na něj Mud. Trošku se posunul a uvolnil jí tak nohu, kterou příliš zatížil. Políbila ho. Ve tmě cítil, že se usmívá, že jí vůbec nevadí Tom, ani Gil, která nejspíš taky bdí. Že na to kašle. Teď je jen s ním a ostatní jí můžou bejt ukradený. Za to ji měl rád. Díky tomu se dokázal přenést přes všechny její vrtochy a nálady. Přejel jí rukou od krku k levému ňadru, cítil, že jí je stejná zima, jako jemu. Kůži měli teď oba chladem zcitlivělou, jako v horečce. Když se ho dotýkala, bylo to silné, silnější než jindy. Jen v jejích ústech bylo teplo. Jen u ní se dokázal zahřát. A tak se v ní skryl a ztratil a kdyby záleželo na něm, už nikdy nepotřeboval najít cestu zpátky.

Mud se probudil a v pokoji už nebyl nikdo. Ani Dan. Asi se vydal někam shánět prachy na další dávku. Koneckonců, je to jenom jeho věc. Muda bolela hlava. Natáhl si studené kalhoty a zapnul knoflíky poklopce. Přes ramena přehodil flanelovou košili a nechal ji rozepnutou, i když mu bradavky zimou vystoupily a zcitlivěly. Vytáhl z krabičky vedle matrace na zemi, kde spával, cigaretu a připálil si. Vdechl kouř. Škrábal ho v krku a věděl, že se nejspíš bude za chvilku cítit ještě hůř, ale ten pocit... Schoval krabičku do kapsy u košile. Bude se hodit. Dneska určitě.

Vešel do vedlejšího pokoje. Gil seděla u kamínek v rohu a nahřívala si záda. "Kosa, co?" Poznamenal směrem k ní. "Hm." "Kde jsou ostatní?" Gil se očividně nechtělo si zrovna teď s někým povídat (a zrovna se mnou už určitě ne, napadlo Muda), ale na takhle přímou otázku přeci jen odpověděla. "Tom šel s Danem ke svejm rodičům pro prachy, Jana je někde s Petrem." Mud si k ní sednul na podlahu a zkusil ji pohladit po tváři. Uhnula hlavou. "Klídek, já bych ti nic neudělal." Trochu se usmála a pokrčila rameny. Obrátil se také ke kamnům zády a cítil, jak jej vlny tepla hladí zezadu přes košili. A tak tam seděli a mlčeli. Půl hodiny? Možná. Mud byl docela rád, že se nesebrala a neodešla. Měl pocit, že v téhle útloučké dívence je někdy tolik odporu, k takovým lidem, jako je on. Že bez problémů prohlédnou všechny jeho masky, škrabošky. Snad proto se na jednu stranu snažil být jejím přítelem, dokázat jí, že ve skutečnosti není tak špatný, jak si asi o něm myslí. A na druhou stranu ho těšilo ji tak trošku trápit. Za to, že si vůbec dovolí ho soudit. Chtěl by se s ní nejspíš vyspat. No a co? Co s tím může dělat. Nedávat to příliš najevo. To ano. Ale tu touhu, možná spíš chuť, může těžko vytlačit ze svého vědomí. Úplně se jí zbavit? Jde to? A, do háje, co je na tom vlastně tak špatného? Není to náhodou normální, že je muž přitahován k ženě? Devadesát procent kluků asi chce spát (nebo se líbat, nebo jen tak ležet v posteli) se svými kamarádkami, společnicemi, spolužačkami. Kvůli tomu se přece k němu nemusí chovat jako k největšímu prasákovi na světě. Ale možná se nechová. Možná jsou to jen jeho představy, spojené s tím, že sám cítí vinu, za svoje touhy. Možná důsledek špatné výchovy. A nebo důsledek života ve zbytcích křesťanských dogmat, které přeci jen přežívají v myslích všech lidí do dneška. Vlastně stejný pocit viny, jaký měl ze sebeukájení. Jaký mají miliony kluků na celém světě, když schovávají zpátky na skříň otcovy pornografické časopisy. I když lékaři tvrdí, že je to normální, normální, normální. Možná mu prostě jen připadá, že jej odsuzuje. Ale jak to člověk pozná? Jak se v tomhle všem může někdo orientovat?

"Proč jsi vlastně tady?" vyrušila tiše. "Myslel jsem, že si tady urovnám myšlenky. Že, když mě vyhodili ze školy, dám si pauzu, vypadnu někam, kde nic nemusim a kde budu mít čas jenom přemejšlet o věcech, který mi nejsou jasný. Nechtělo se mi hned si hledat práci, chtěl jsem si to všechno v sobě prostě porovnat a utřídit. Můj učitel na škole by řekl, že jsem odešel hledat sám sebe. Hm, to by možná neřekl, ale zní to pěkně, ne?" Usmála se, teď už daleko uvolněněji. "A pomáhá to?" Zamyslel se. "Asi ani ne." odpověděl po chvíli. "Chceš cigáro?" Chtěla.

Odpoledne se vrátil Tom s Danem. Z rodičů peníze nedostali. Možná k tomu přispělo i to, že jim Dan úplně pozvracel toaletu, poté, co snědl výborné domácí koláčky Tomovy maminky a vypil většinu mléka do kávy. Možná ne. Každopádně žádné peníze nepřinesli. A to bylo docela zlé. Možná něco přinese Jana. Ta dorazila až večer. S Petrem. Nakráčeli do dveří, Jana s výrazně namalovanými rty, Petr v tlusté péřové bundě a v legračním kulichu. "Čau, bylas doma?" zeptal se jí Tom hned ve dveřích. Jana kývla. "A máš nějaký prachy?" Zavrtěla hlavou. "Tak to je v prdeli." Posadili se k ostatním na podlahu. "Možná vypadnu na Vánoce k rodičům," hlesl Dan. Tom se na něj obrátil. "Původně jsem to měl taky v plánu, ale netuším, jestli mě teď pustěj domů." Dan se zašklebil, ale nijak nereagoval. " Takže tu přes zimu zůstanu zase sama?" obrátila se na ně Gil. "Já jsem vzduch?" zvedl hlavu Mud. "Myslela jsem, že budeš taky doma, jako minulej rok." "Asi ne, minule to nestálo za nic. Chtěli by, abych začal pracovat, nebo si podal přihlášky na školy, abych se rozhodnul, buď to, nebo to. Minule jsme se chytli, nevlastní otec mi řekl, že jsem mizernej povaleč a feťák, pak se ještě pohádali s mámou. Asi jim akorát pošlu pohled." "Hm." Jana šáhla do Petrovy bundy. "Petr přines nějaký hulení, můžem si dát." "Prima." Tom se usmál. "Už jsem myslel, že tady budem o čaji a chlebu. Máš papírky?" Petr přikývl. "Napadlo mě, že bysme mohli zkusit hrát takovou hru." "Chmchch," Dan vyprsknul. "To jako na zloděje?" Když zvedl hlavu a uviděl, jak se na něj všichni dívají, radši už nepokračoval. "Něco jako Dračí doupě, jestli to znáte." "Znám," zasmál se Tom a začal balit první cigaretu. Mud se mračil. Moc se mu nelíbilo, jak se Jana k Petrovi má. "A k čemu to bude dobrý?" "Aspoň se nebudem nudit," zasmála se Jana. Petr pokračoval. "Není to úplně stejný jako Dračí doupě. Jenom tady budete sedět, a já vám řeknu základní předpoklady pro začátek hry, výchozí pozice a váš cíl a pak prostě budete pokračovat sami." Tom dobalil, odpálil jointa a poslal ho dál. Chvíli všichni mlčeli. "Proč ne, aspoň je co dělat," rozhodl za všechny Tom."Musíme hrát všichni?" mračil se pořád Mud. "Mude, neblázni, netrhej partu," zvedla se Jana a přešla k Mudovi. "Petr mi vyprávěl začátek toho příběhu a myslím, že to bude super. Fakt." Pak se otočila." Ještě si dojdu na záchod a můžem začít." Potáhla z jointa a vyšla z místnosti po schodech dolů. Petr se taky zvedl. "Kde tu máte záchod, až se Jana vrátí?" Dan se zašklebil. "Kdekoli venku. Myslim, že vůbec nemusíš čekat, až se vrátí. V nejhoršim jí pochčiješ hlavu." Gil se na Dana podívala docela otráveně. "Jestli chceš papír, tak je nějakej na okně vedle spodních dveří." Petr kývl a vyšel z místnosti. Dan potáhnul z jointa a podal ho zpátky Tomovi. Pak se obrátil na Muda. "Janě se ten kluk líbí." Mud ani nezvedl obočí."No a, to je její věc, ne?" Dan se zakřenil. "Já jen tak, abys to věděl." Gil předala cigaretu Mudovi. "Víš co?" usmál se na Dana Tom. "Ty už se dneska moc neprojevuj." Mud potáhnul, zadržel v sobě chvilku dech a pak vydechl bílý kouř. "Vám se vážně chce hrát tu hru?" Tom kývl. Gil pokrčila rameny. "Radši budu poslouchat jeho, než zase tebe s Janou." zamumlal Dan. "A dej sem toho jointa!" Mud mu ho podal. "Jak chcete."

O hodinu později leželi všichni na dřevěné podlaze hlavní místnosti. Měli zavřené oči, nohy natažené směrem do středu místnosti, kde seděl Petr. Jana se ještě trošku nadzdvihla a po loktech se posunula kousek ke stěně. "Dobrý? Můžem začít?" Všichni zabručeli něco v odpověď. "Fajn. Takže ...pozor ... teď!"

Mud měl pocit, že to tentokrát s travkou trošku přehnal. Podlaha se mu pod tělem nakláněla a měl pocit, že už už musí sklouznout někam do hloubky, do tmy, ze které vycházel Petrův hlas. "Jste družina. Družina pěti bytostí, v jiném koutě světa ...možná v úplně jiné části vesmíru." Danův suchý kašel přerušil na okamžik Petra, ale ten jen chvilku počkal a pokračoval. "A máte úkol. Nevíte, jestli těžký, nebo lehký. Takových úkolů jste už dostali stovky. Jste žoldnéři. Jste nájemní zabijáci. Jste cokoli, za co vám zaplatí. A ti, co vám zadali tenhle úkol, platili dobře. Máte jen dojít na jedno staré místo a tam někomu předat malou zvláštní věcičku. Možná bude cesta nebezpečná, někteří z vás se na konec třeba ani nedostanou. To všechno se uvidí." Dan cítil, jak se podlaha naklonila ještě víc, a ještě malinko a ...pomaloučku se jeho tělo jakoby sesouvalo dolů, měl pocit, že asi bude muset vstát a vyběhnout ven. Ale zároveň se cítil tak zmatený a slabý. Zvládnul by se vůbec postavit? V hlavě mu začalo hučet a další Petrova slova nevnímal. Jen ten klidný tón jeho hlasu. A ten hukot. Jako vzdálené hřmění vodopádů. Chtěl otevřít oči, ale nějak to nešlo, víčka mu ztěžkla. A nebylo to vlastně jedno? Usne? Upadne do bezvědomí? Promění se v kámen a zůstane ležet na kraji té dlouhé cesty? U louky se suchou, podzimní trávou, s její zaprášenou vůní? A ucítí ve vzduchu příslib blížícího se deště? Rozplyne se do tmavého soumraku, bude se chvět svým vlastním vnitřním napětím? Umře? Ano, asi umře a probudí se na té louce, a ucítí trávu a déšť a malé oblázky, které jej budou zespoda tlačit do zad. A vůně, které nikdy předtím necítil a přitom je tak dobře zná. Mud se probudí, otevře oči, vstane ...

"Mude?"

"Mude, prober se! Mude! Otevři oči."

Sbor zmatených hlasů a ta zvláštní vůně v chřípí.

"Mude, sakra, Mude."

Kdosi se ho dotýká na tváři. Slyší ty hlasy a cítí ten déšť.

"Je v pořádku?"

"Nevypadá. Mude."

Políček do tváře. Nechte mě, bránil by se, kdyby se mohl ...ale už se mu -

"Vstaň!"

- daří pohnout víčky. Jen trošku. Teď víc.

"Probírá se. Mude!"

Otevřel oči dokořán.

Mud otevřel oči dokořán a hleděl vzhůru na nebe poseté neznámými souhvězdími. Na cizí, krvavě rudé nebe světa, který nejspíš neměl s planetou jménem Země vůbec nic společného.

Jinosvět

Kráčeli podivnou krajinou, pouští, jen vyschlá koryta řek ji tu a tam brázdila, jako vrásky stařeckou tvář. Podivné procesí, nájemní zabijáci, žoldnéři, temní poutníci bez domova. Červený písek pod nohama, rudé nebe nad hlavou. Pokroucené pahýly stromů lemovaly jejich cestu. Mudd se ještě snažil přesvědčit sám sebe, že se mu to zdá. Ta chůze, krok za krokem, cesta bez konce, bez směru. Jen v dáli se na krvavé obloze vznášela kometa. A za ní šli. Tam někde byl jejich cíl. Mudd, štíhlá smrt, Gil, ocelová princezna, Tom, zabiják, Jean lučištnice a Dan, temný plášť vlající ve větru, muž bez tváře, stínový poutník. Krok. A další. V tom červeném písku. Mezi pahýly stromů. Nekonečnou pouští jinosvěta. Mudd to nechápal. Odmítal to chápat. A přeci mu nezbylo nic jiného. Tuny oblázků kolem. Jako by mu ležely na ramenou tíhou své opravdovosti. Ten suchý vítr s lehoučkou vůní. Tak skutečný. To jak mu fungovaly všechny svaly, jak jej bolely po nekonečném pochodu. Tohle nebyl sen. Nemohl to být sen. Ale co tedy? Moc se vyhulil? Omdlel? Nebo je tohle smrt? Ale co tu dělají ostatní. A jak to, že nevědí o nic víc než on? A proč tu s nimi není Petr? Kdyby se Barák zřítil a oni skutečně zemřeli, byl by tu s nimi i on.

Ne. Takhle nemůže vypadat smrt. Ale co tedy? ptal se znovu sám sebe. Netušil. Jediné, čím si byl jist, byla cesta. Krok. A další. Jinak nic. Žádné vysvětlení. Musí někam jít. Za kometou? Za kometou. A něco předat. Ten předmět, který má Gil v kožené kapse u pasu? Ani neví, co to vlastně je. Vysoké boty s mnoha řemínky a tenkou koženou podrážkou našlapovaly na písek, do stop těch před ním. A kdesi za nimi ty šlépěje vítr znovu zahladil, takže zbyla zase jen poušť. Kilometry pouště.

"Hele!" ozval se Tom, který šel jako první. Zvedli hlavu. Před nimi vyrostlo z pouště město. Ještě daleko, ale již viděli jeho věže a vysoké hradby, zářivě bílé oproti rudé barvě kolem. Tom se zastavil a ostatní jej dohnali. "Co tomu říkáte?" Gil pokrčila rameny, Dan mlčel, pod jeho kápí zíraly lesklé oči směrem k městu. Jean se sesunula do písku a opřela si hlavu o nohy Mudda, který stál za ní. "Co tady vlastně děláme?" Tom se na ni úkosem podíval. "To se asi časem dozvíme." "Možná," ošklíbl se Mudd pochybovačně. "Pojďme!"

K obrovské bráně města dorazili těsně před setměním. Byla ještě větší, než se původně zdálo. Věže, které ji z obou stran hlídaly, mohly být vysoké sto metrů. Možná víc. Tuny bílého kamene. Stáli mezi obrovitými veřejemi, ztracení, drobní, bezradní. Pak Dan jako první prošel skrz a zamířil po široké cestě do nitra města. A ostatní jej následovali. Město jako každé jiné. Vysoké domy s ostrými štíty, malá okna, ulice dlážděné tím samým bílým kamenem, který byl použit při výstavbě hradeb. A všude kolem lidé. Úplně obyčejní lidé. Muži, ženy, spousta dětí. Většinou ve velmi jednoduchém oblečení ze světlých látek, lidé nakupující, prodávající, lidé na procházkách, odpočívající. Mudda překvapilo, jak jsou normální. Sám si spíš připadal trochu jako exot. Navlečený do černé kůže, kolem skupinka podobně oblečených bytostí. A v jejich středu Stínový poutník. Odkud pochází tohle pojmenování. Netušil. Prostě jej napadlo, když Dana spatřil. Dana? Stínový poutník byl asi takový Dan, jako Mudd ten obyčejný Mud z dřívějška. Cítil, jak se mu všude pod kůží napínají svaly. Svaly, o kterých ale, sakra, neměl ani tušení. Cestu po rudém písku by asi starý Mud snášel určitě hůř. Navíc měl teď pocit neustálé zjitřenosti smyslů, citlivosti, a tyto změny mu možná pomáhaly přijímat i tuhle novou zkušenost. To, že se vnímá jako někdo jiný, to, že se se svými přáteli prochází po ulicích města, které nikdy neviděl. A naslouchá lidem kolem. A rozumí jim. Rozumí jim? Nemluvili zcela jistě jazykem, který znával dřív. Přesto jej vnímal jako svůj rodný. Slova letmo zaslechnutá v něm vzbuzovala zcela určité pocity, věděl, že by dokázal sám tímto jazykem mluvit. Možná je to sen a třeba se mu takové sny zdají každou noc a ráno si z nich pamatuje zlomky. Nebo je sen ta realita, kterou před několika hodinami opustil? Vepředu se ozval hluk. Blížili se k nějakému většímu prostranství. Lidí kolem přibývalo, sledovali skupinku udivenými, někdy vystrašenými pohledy. Teď si všimnul, že jim podvědomě všichni ustupují z cesty. A občas zaslechl to slovo. "Dziah." Věděl, že je tady tímto slovem označují, ale v tomhle případě vůbec netušil, jaký má význam. Jen věděl, že to jsou oni. Jean k němu přistoupila blíž. "Je to sen?" Pokrčil rameny a kůže, do které se opíralo sklánějící se rudé slunce, zavrzala. Chytla jej za ruku. Vepředu šel stále Poutník, za ním Tom, pak oni dva a nakonec Gil. Vstoupili na náměstí. Bylo tu víc lidí, a proto bylo lépe vidět, jak se před "Dziah" tvoří ulička. Jak se malé děti schovávají za sukně žen. Poutník zastavil. A lidé na náměstí pomalu utichali. Za chvilku nebylo nikde slyšet ani slovo. Všichni zírali na Dziah, a ti, trošku zmatení, zase na ně. Jen Poutník se zdál být klidný. Čekal. Mudd netušil na co a když se rozhlédl po ostatních, přišlo mu, že ani oni nevědí, co se bude dít. Chtěl se zeptat, ale než promluvil, dav před Poutníkem zašuměl a rozestoupil se. Proti Dziah vyšel malý, připlešlý muž. Poutník se mu poklonil, muž kývnul v odpověď a pak tím neznámým a přeci známým jazykem řekl:" Pojďte za mnou!" Pak se otočil a prošel zástupem zpět. A Dziah jej skutečně následovali.

"Už jsem vás čekal," řekl jim ve svém příbytku v úzké uličce za náměstím. Mudd, rozvalený v pohodlném křesle, se chtěl zeptat, jak je to možné, chtěl se zeptat na tolik věcí, ale muž mluvil hlavně k Poutníkovi. "Jmenuji se Aaron, jsem tu jen proto, abych vám pomohl. Co potřebujete vědět?" Poutník promluvil. Poprvé od chvíle, co se octli v jinosvětě. Hlubokým, velmi hlubokým a studeným hlasem, který Mudda tak vylekal, až sebou cuknul. I ostatní vzhlédli, zjevně překvapeni. "Jak dlouhá má být naše cesta?" Aaron se usmál. "Ne příliš. Poslali vás blízko, blíž než Nortonovu smečku. Ta je ovšem rychlejší, takže budete mít co dělat." "Co musíme udělat teď?" zeptal se znovu Poutník. "Zmizet odtud. Jakmile se starosta dozví, že jsou Dziah tady, přijde vás sem hledat, má z vás strach. Stejně jako ostatní tady," ušklíbl se. "Kdyby mohli, upálili by mě dávno. Ale mají taky strach z Nortona. Ještě větší než z Dziah." "A pak?" "Najít platidlo pro převozníka. V městě asi tři dny cesty odtud. V horách. A získat ho." Poutník pokývl hlavou. "Co jsme zač a co tady děláme?" zeptala se rychle Jean. Aaron se na ni podíval a usmál se. V tu chvíli proletěl oknem první kámen.

Mudd neměl čas přemýšlet o tom, zda má, či nemá právo někoho připravit o život. Choval se tak, jak mu přikazoval instinkt. Kámen, který prolétl oknem, narazil neškodně na zeď, ale v tu chvíli už byli všichni Dziah na nohou. Do Muddových rukou vystřelila ostrá bolest, jak mu z konečků prstů vyjely ostré břity. Celé tělo se napjalo, vystřelil ke dveřím. Slyšel, jak Gil vykřikla, a pak otevřel dveře. Kdosi v nich stál a polekaně uskočil dozadu. Mudd se zastavil. Venku čekal dav. Mudd vystoupil o krok ze dveří. Dav ustoupil o krok dozadu. Muži, samí muži. Vzadu se krčilo pár žen. Za Muddem vyšla ven Gil. Ohlédl se po ní. I ona měla namísto nehtů ostré čepele,které byly pokryté její vlastní krví, jak se draly ven. Dav opět ustoupil. Zezadu bylo slyšet Aaronův hlas. "Hlupáci, nepočkali na vojáky. Utíkejte!" Pak za Gil vyšel Poutník. Oslepující záblesk, který vyšel z jeho dlaní, oslnil muže v prvních řadách. Dziah vyrazili. Mudd neměl čas přemýšlet o tom, zda má, či nemá právo někoho připravit o život. Choval se tak, jak mu přikazoval jeho nový instinkt.

Při cestě k Aaronovi prošli jen maličkou část města. Teď se řítili uzounkými uličkami, Poutník, vlající Plášť v jejich čele. Bez únavy, ocelové břitvy pokryté sraženou krví. Na město padal soumrak a oni běželi, oči zářící, krásní, nebezpeční, jako smrtelně jedovatí hadi. Nikdo se neodvážil je pronásledovat. Ti vzadu teď ošetřovali raněné a počítali mrtvé. A přihazovali louče do hořícího Aaronova domu. Kde tomu byl konec? Utíkali. A zažívali ten úplně, ale úplně nový, průzračný pocit volnosti a divoké odvahy. Tak silní, neporazitelní. Prolétli jak stíny náměstíčky, skrz tržiště, po křivolakém dláždění. Uháněli k nejbližší bráně. A Mudd cítil, že se brzy zavře, ale že to stihnou, že se jim to podaří. Přehnali se mezi obrovskými veřejemi, jako černý netopýr, a než se Aaronův dům v plamenech zřítil, zmizeli v narudlé noci.

Jaro

V Praze se začalo oteplovat celkem brzy. Po krátké a podivně začouzené zimě to všichni přijali s povděkem, začali větrat zatuchlé činžovní byty, zastavovali se na chviličku na parkovištích, aby vychutnali alespoň trochu tepla z malého slunce. Lampa šel zarostlým pozemkem, který patřil k Baráku, a doufal, že je tam všechny najde v pořádku. Určitě tam bude Tom a Gil, ostatní většinou na zimu mizeli k rodičům. Ale možná se už vrátili, když je tak pěkně. Přemýšlel, jak a jestli vůbec ho přijmou zpátky, zbloudilou ovci, skoro rok v pasťáku, úplně mimo čehokoli, co se tu dělo. Odhrnoval vysoké roští a pomalu, pomaloučku se loudal mezi panely a různým harampádím, které sem lidé vyváželi. Už zahlédl teple okrové stěny oprýskaného Baráku, tmavou střechu. Tak schválně. Kolik jich tam bude? Schválně. Odhrnul větvičky, které mu vadily ve výhledu, a zmateně se zastavil. Okna i dveře domu byly pobity prkny, důkladně, aby se dovnitř nikdo nedostal. Barák vypadal opuštěně. Přelezl přes dva panely, vzájemně do sebe zaklesnuté a přišel až k širokým dveřím. Prkna byly přibita dlouhými hřebíky k dřevěnému rámu, pěkně natěsno k sobě, aby se mezi ně nedalo nic strčit. Fízli? Možná. Chtěli je odsud už dlouho vypakovat. A ta důkladnost by na fízly svinský vypadala. Obešel Barák, jestli někde nenajde odkryté okno, nebo alespoň povolené prkno. Ale nic. Všude ty samé hřebíky, ta samá preciznost, nikde ani škvíra. Jak je teď bude hledat? Nevěděl, jak se jmenují příjmením, u některých z nich si ani nebyl jistý, jestli jejich křestní jména nejsou spíš nějaké přezdívky. A ani náhodou netušil, kde bydlí. Z čehož vyplývá? Z čehož vyplývá, že je asi nenajde. Možná se sem časem vrátí. Do hajzlu. Už se na ně těšil. Lampa si sedl na ty dva zaklesnuté panely na sluníčko a koukal na prkna ve dveřích, jako by mu mohla pomoci. Poslední měsíc nečekal na nic tolik, jako na to, až sem bude moci zajít. "Do hajzlu," řekl tentokrát nahlas. "Do zasranýho, zmrdanýho hajzlu."

Tisíciletá tvrz

Utíkali celou noc. Nikdo z města se je nejspíš neodvážil sledovat, alespoň nikoho neviděli (a necítíli, napadlo Mudda, určitě bych je cítil). Lidé z nich měli strach. Asi oprávněný. Když se Mudd snažil vzpomenout si, co se dělo před Aaronovým domem, nějak to nešlo. Jen zesílila bolest v konečcích prstů, v nichž kovové čepele zmizely dříve, než je měl možnost nějak prozkoumat, nebo zjistit, co jsou zač. A v hlavě mu vždy zavířilo pár obličejů a v chřípí pach krve a špíny na dláždění. A pach jejich strachu. Byli mu odporní. Necítil vůbec žádnou lítost, ba ani sebemenší rozpaky nad tím, že použili sílu, která jim byla, bůh ví proč, dána do rukou. Byli Dziah. Měli na to právo. Ne. Měli, sakra, povinnost svoje schopnosti použít, když by jim měl někdo bránit ve splnění jejich úkolu. A jak tak Mudd utíkal, vedle štíhlé Gil a za vlajícím Pláštěm, pomalu mu docházelo, co mají udělat, jaký je jejich cíl. Ještě si nebyl úplně jistý. Jako by si rozvzpomínal (na něco, co nikdy nevěděl). Jen se držet pořád za kometou, která zářila nad obzorem, stále na stejném místě, i když se ta cizí souhvězdí kolem posunovala po své dráze. A oni letěli, tak krásní, tak skuteční. Noční vzduch byl cítit skořicí a příjemně chladil do tváří. Pod nohama již neměli písek, ale kámen, stoupali k nejasnému pohoří, město zmizelo kdesi za nimi. A Dziah běželi, utíkali, celé hodiny a Mudd věděl, že by mohl takhle utíkat celé dny. A jakkoli zdaleka nechápal, co se vlastně děje, cítil se tak neskonale šťastný, jako snad nikdy předtím.

Za jejich zády se objevila narudlá záře. Vycházelo slunce, blížil se den. Kometa před nimi pomalu bledla, ztrácela se v jasném světle. Stále stoupali, hory již byly zřetelnější a bližší. Když se vyšplhali na skalnatou výspu, která zabíhala daleko do pláně, z které přišli, Poutník se zastavil a ostatní s ním. Chvíli mlčeli, pak se ale Jean obrátila k Poutníkově temné kápi. "Dane, co tu děláme a co jsme zač." Ty nehybné oči ji chvíli pozorovaly a pak se znovu ozval ten hluboký hlas, který předtím Mudda tolik překvapil. "Jsme Dziah, Poslové. Jsme tu, abychom splnili úkol, byli jsme vybráni." Tom si jej měřil podezřívavě. "Kdo nás vybral? Poutník pokrčil rameny. "Je to tak důležité?" "To teda sakra je," trhl Tom naštvaně hlavou. "Ani nevím, jestli to všechno není jenom nějakej blbej trip, ale jestli je, tak už chci, aby to přestalo, a jestli ne, tak mi koukej říct, co všechno o tom víš." V Poutníkových očích se zalesklo světlo. "Nevím o moc víc, než vy. Z nějakého důvodu si nás někdo vybral, abychom se stali Dziah, odnesli určitou věc na určité místo a pak se zase vrátili. Ale já s tím nemám o nic víc společného, než ty. Dostali jsme do vínku určité schopnosti..." Mudd pohlédl na své ruce, "abychom svůj úkol vůbec splnit dokázali. Ale nejsme sami. Nám po stopě jde ještě smečka Nortona, bytosti, která má takových ... schopností ...víc než kdokoli z nás. A pokud se mu podaří nás zastavit, už se nikdo nevrátíme zpátky." "Co je všechno tohle za píčovinu?" vybuchl Tom a Gil vyprskla smíchy. Tom se na ni obrátil. "Co je na tom, kurva, k smíchu?" Gil se rozesmála, až jí vytryskly slzy. "Jak se tady rozčiluješ a přitom vypadáš jak někdo z kámošů Barbara Conana, jak tady stojíme jako idioti, v úplně jinym světě a máme pocit, že se nám to jenom zdá," kuckala se smíchy. Jean i Mudd se už taky smáli, Tom se ještě tvářil naštvaně, ale už nic neřekl. Poutník mlčel, jen si ho prohlížel, bez mrknutí, ty dvě oči v černém stínu. Tom sklopil hlavu. "Je to všechno pravda, nebo se mi jen zdáte." Mudd se pořád ještě smál. "Můžu se tě klidně zeptat na to samý." "A stejně na to nejspíš nepřijdeme," dodala Jean a obrátila se k Poutníkovi. "Co je to zač, ta věc, co Gil nese? A kam přesně ji máme donést?" Plášť pokrčil rameny. "To je teda super," hlesla Gil a protáhla se. "Mám docela chuť si odpočinout. Nezkusíme někde najít místo, kde bysme si mohli aspoň trošku oddychnout?" Mudd si uvědomil, že jakkoli se jeho síly zdály nevyčerpatelné, je teď také docela unavený. "Dobrej nápad. Kus odtud je asi nějaká chata, mohli bychom si zkusit odpočinout tam. Třeba nebudou tak nepřátelský vůči cizincům, jako ve městě." Pak si všiml, že ho všichni překvapeně pozorují. "Co je?" "Jak to víš?" zeptala se Jean, "To o tý chatě?" Mudd se rozmesmál. "Po čichu, zlatíčko, po čichu."

Mudd se nemýlil. Tedy ne příliš. Asi půl kilometru od nich ležela malá tvrz. Silné zdi byly ze stejného kamene jako hradby města, ale stářím už zešedly a popraskaly. Tvrz vypadala jako stará, slepá želva, která se nějak zaklínila mezi kameny a nemůže se hnout. Dziah přišli po neupravované cestě až k masivní bráně z černého dřeva a Tom do ní zabušil pěstí. Pak ještě dvakrát. Chvilku se nedělo nic, pak se za dveřmi ozvaly kroky. Rychlé, sebejisté kroky a hlas. "Kdo jste?" Všichni se podívali na Poutníka a ten odpověděl. "Cestujeme z města na druhou stranu hor. Celou noc jsme byli na cestě a chtěli bychom si odpočinout." "Kolik vás je?" duněl ten hlas z druhé strany. "Pět." "Dojdu se zeptat pána." Opět se ozvaly kroky, ten člověk odešel, chvíli bylo ticho, ale pak se ten na druhé straně vrátil, odsunul závoru a otevřel těžkou bránu. Spatřili starého, mohutného muže s bílými vousy. "Můj pán na vás čeká, pojďte za mnou!" otočil se a bez ohlédnutí odcházel do tmy. Podívali se na sebe a pak se vydali za ním.

"Dziah. Slyšel jsem, že už jste nejspíš na cestě." Přivítal je přátelsky silný, vysoký muž s bohatým plnovousem. "Hvězda vyšla, očekávaL jsem, že půjdete tudy. Dokonce jsem se těšil, že vás uvidím." Tom se zakřenil."To je jiný než ve městě, co?" kývnul na Mudda. Poutník po něm šlehl pohledem. Ale vousáč si Tomovy poznámky všiml. "Měli jste potíže? Ani se nedivím. Jsou to hlupáci, strašpytlové. Ten jejich strach by je dohnal k ledasčemus. Posnídáte se mnou a s mou dcerou?" Dziah se na sebe podívali a pak pokrčili rameny. "Rádi, děkujeme za pozvání," kývla hlavou Jean a usmála se. Muž se mírně uklonil. "Bude mi potěšením. Zavolej Di a začni nosit na stůl," kývnul na bělovlasého sluhu a sám doprovodil své hosty k širokému stolu ve vedlejší místnosti. Rozsadili se kolem, uvolnili se trochu. Mudd si prohlížel rány na koncích svých prstů. Nezacelovaly se, naopak, jejich okraje tvrdly, zpevňovaly se. Zvedl hlavu a zachytil Gilin pohled. Také měla ruce na desce stolu, také si je asi prohlížela. Zašklebil se na ni. Pokrčila rameny. Za Muddovými zády se otevřely dveře. Ohlédl se. Do místnosti vešla dívka. Nejspíš vousáčova dcera Di. Štíhlá, dlouhé, černé vlasy, bledá. Hezká. I když nemá skoro žádný prsa, napadlo Mudda. No co. Usmála se na něj a Mudd pokývl hlavou, jako pozdrav. "Hezké ráno, poutníci Dziah." Všichni potichu odpověděli. Tak maličký lidský rituál v té obrovité kamenné síni. Posadila se na sedadlo po levici svého otce. Ten seděl v čele. Stařec začal nosit na stůl. Misky s kaší a mlékem, krajíce chleba a slaninu. Pak horké mléko a víno. Jakkoli byl tento svět možná snový, všechno jídlo mělo naprosto skutečnou chuť, snad ještě skutečnější, než to, na které byl Mudd normálně zvyklý. Hltal hladově, jako by týdny nejedl. Nikdo nemluvil. Vousáč se trochu pobaveně usmíval a pomalu žvýkal maso, jeho dcera měla před sebou jen misku s kaší a horké mléko. Štíhlými prsty objímala hřející misku, jako by jí bylo chladno, občas nabrala lžíci kouřící kaše, spíš jen tak, aby se neřeklo, že nejí vůbec. Mudd zvedl hlavu, chtěl si podat další krajíc tmavého chleba a všiml si, že ještě někdo příliš jídlem unešený není. Poutník seděl s kápí staženou do obličeje a před sebou měl jen pohár s mlékem. Nikdo ostatní se ale ani neozval, a Mudd jen pro sebe pokrčil rameny a nechal to být. Měl z té podivné bytosti trošku strach. Ne z Dana. Z Dana strach nemíval a neměl by ho ani teď. Ale to, co sedí naproti němu, není Dan. Z nějakého důvodu se změnil ještě daleko víc než všichni ostatní. Čím to je? Nevěděl. Vždyť ani nevěděl, jak moc, proč, nebo v co se změnil sám. Měl jiné pocity, některé nové vlastnosti a dispozice. A protože se nejspíš změnil i jeho způsob myšlení, neděsily ho všechny ty změny tak moc, nepotřeboval tak nutně znát odpovědi na všechny své otázky. Copak nemá předem určený úkol? Pravda, je nejasný. Ale každopádně pevně věřil (a ta víra pramenila právě z jeho nové podstaty), že až dorazí na správné místo, budou vědět, co dělat. To je v pravidlech hry. Napadlo mě, že ...takovou hru. Hlavou mu prolétla vzpomínka na ten večer u nich, v Baráku. A hned, s dalším polknutým soustem, zase zmizela. Taky dobře. Co na tom vlastně záleží. Co na tom záleží.

Dojedli a vousáč jim ukázal pokoj, v kterém si mohou odpočinout. Ve velkém krbu již hořel oheň a místnost byla příjemně vyhřátá. Na zemi ležely rozestřené kožešiny. Měkké, teplé. Mudd se uložil na lůžko hned u dveří. Ani si nesundával oblečení, jen si lehl. A okamžitě usnul.

Ona

Dlouhá chodba vedoucí hluboko do nitra země. Do uší mu zněly tóny zvláštní melodie, která ho vábila dopředu. Letěl. Padal. Padal tmou za zpěvem sirén, jako se loď slepě řítí na útesy. Nebyl schopný kontrolovat ten pohyb. To všechno ta píseň, která jej volala. Dlouhý, táhlý, nekonečně smutný hlas, který se ani nepřibližoval, ani nevzdaloval. Jen zněl a naplňoval tmu všude kolem. Snad v tom nápěvu slyšel slova. Nebo mu jenom zněla v mysli?

Právě přicházejí otevřenou branou Jako těžký sen před probuzením

Jako uhasínající plamen

Svíčky Když temnota čeká přede dveřmi

Pomaloučku jej ten černý dívčí hlas vábil a on letěl a měl pocit, že rozumí, a v hlavě ho pálily vzpomínky na to, jak se narodil, otec zvíře, matka světice, těžký pach svící kolem, kameny zarostlé travou, vůně něčeho čerstvého... a temná chodba zmizela, přestože stále cítil, jak uhání šílenou rychlostí kupředu, vše teď zaplavila tepající červeň, která bouřila a vystřikovala v zářivých kapkách...

Jako krev na prostěradle

Jako těžký černý pléd

Co udusí tvůj nářek

pak spatřil její bílé tělo, perleťově bledé, dlouhé štíhlé prsty tančily v té rudé temnotě kolem. Havraní vlasy rozlétané kolem hlavy, jinak nic než běloba, snad ještě černý zákmit pod břichem a jinak bílá, bílá, bílá všude kolem. Zpívala. Zpívala pro něj, siréna, bílá čubka z Tisícileté tvrze, a slova jí stékala z úst a mizela v tom rudém moři kolem.

Právě přicházejí otevřenou branou

Tak krásní

Prohnula se v zádech a natáhla po něm ruce a on úplně ztratil tu kamennou chodbu, tu černočernou propast a natáhl se po ní, cítil ji, dýchal ji do plic a slyšel, jak mu poslední dvě slova šeptá do ucha ...

Tak šílení

a pak se probudil, venku byla noc a všichni kolem spali, Gil schoulená, Jean na Tomově rameni (vida), Poutník zabalený do svého pláště.

Netoužil po Jean. Jak to? Asi se změnilo i tohle. Měl pocit, že ji nepotřebuje. Nepotřebuje? Přece ji miloval. Možná ne, to už teď těžko zjistí. Možná třeba Dziah nemají žádné tělesné touhy. A pak si vzpoměl na Di, Dianu, dívku ze sna a ostrá bolest v podbřišku ho celého zkroutila a věděl, že ačkoli ji nezná, viděl ji jen jednou při snídani a nijak zvlášť ho nezaujala, strašně po ní touží. Možná mají Dziah velmi podivné touhy. Až z toho šel strach. Ale třeba je to v pořádku. Sednul si na zem vedle kůží, v kterých spal, a promnul si spánky. Co se s tím dá dělat? Ta dívenka musela být strašně mladinká. Patnáct? Přinejlepším. A přesto působila (teď, když ji vnímal skrze svůj sen) velmi přitažlivě. Ne, přitažlivě ne. Příliš slabé. Co se s tím dá dělat? Plácnul sebou zpátky do svého lože. Asi nic. Ležel a otevřenýma očima hleděl na strop. Dlouhé dřevěné trámy, mohutné, zčernalé. Příjemný pach dřeva, kůže a ohně. Zakručelo mu v břiše. Hlad. Jedl ráno. Venku je teď noc. Je docela normální, že má hlad. Zvedl se, protáhnul tělo (včerejší dlouhý běh přeci jen zanechal následky, všechny svaly ho bolely) a vydal se na chodbu. Nebyla osvětlená, přesto Mudd vnímal tvary předmětů poměrně zřetelně. Zase novoty. Nejspíš mám teď oči jako kočka. Nejspíš mám teď oči jako rys. Usmál se. Vydal se chodbou napravo, odtamtud je přivedli. Seběhl po krátkém schodišti a prošel menší místností s hlavními schody do velkého sálu, v kterém snídali. V krbu hořel oheň, jinak bylo všude prázdno. Na stole ležel chléb a nasolené maso. Vzal do každé ruky kus a přidřepl si k ohništi. Jedl, koukal se do plamenů a poslouchal to ticho, které leželo jako těžký černý pléd na celé tvrzi. Bylo už tak pozdě, že šli všichni spát? Zvláštní. Asi ano. Tady v jinozemi, nebo kde to sakra jsou, chodí třeba všichni spát se slepicemi. Jsou tady vůbec slepice? napadlo ho. Krávy tu jsou. Pil mléko. Alespoň chutnalo jako kravské. Vůbec je tu dost věcí asi stejných jako doma. Jen obloha je víc dočervena. A lidé žijí jako před pár staletími. Za ním se ozvaly kroky. Lehoučké kroky dívky, jako by se snažila jít co nejtišeji. Ale on ji slyšel. A cítil. Vydávala pronikavou vůni děvčete, vůni vlasů, potu. "Myslel jsem, že už všichni spíte," prohodil, stále obrácen ke krbu. Kroky se zastavily. Chvilku ticho. "Otec už spí dlouho, nemohla jsem usnout," promluvila za jeho zády. Posunul se, aby jí u krbu udělal víc místa. Sedla si vedle něj, v dlouhé košili z bílého plátna, černé vlasy dohladka rozčesané jí stékaly po zádech. "Taky nemůžete spát?" "Už mi to stačilo, ale ostatní jsou pořád úplně mrtví." Obrátila se k němu překvapeně. Chvilku nevěděl proč, pak mu to došlo. "Byli možná víc unavení, ještě spí," opravil se a uvědomil si, že používá spisovný jazyk, že se snaží mluvit jako postavy z fantasy románů. Ale tomu, jak mluví tam někde venku, by tady asi nikdo nerozuměl. Takže mu vlastně vůbec nic jiného nezbývá. Vlastně všechno je jako v nějaké knize od pološíleného fantasty grafomana. Možná, napadlo ho náhle, že jsem postava z nějaké pochybné knihy, že jsem vznikl v něčí hlavě. To by ostatně vysvětlovalo všechny ..."Kam putujete?" přerušila proud jeho myšlenek Diana. Pokrčil rameny a marně se přitom snažil zachytit něco, co jej napadlo, něco ..."Nemůžete mi to říct?" Obrátil se na ni. "Tykej mi! Ty jsi Diana, já se jmenuju Mudd. Říkej mi tak. Platí?" Usmála se a přikývla. "Nevím, jestli ti to můžu říct, nebo ne, skutečně ale ...skutečně ale nevím úplně přesně, kam nás naše cesta..." teď se sám zarazil nad tím, jak archaicky se to chtěl vyjádřit, a TA myšlenka mu opět letmo zkřížila cestu. Něco. Ale nedokázal to něco zachytit..." nevím úplně přesně, kam vlastně jdeme," dokončil nakonec kostrbatě větu. Pokývala hlavou zamyšleně, pořád ještě s úsměvem. "Jsem hezká?" zeptala se náhle. Podíval se na ni s překvapením, na její bílou tvář, tmavé rty, černé vlasy. Do mysli se mu znovu vloudil ten sen. "Jsi krásná. Proč se ptáš?" Přestala se usmívat. "Jsem dost krásná i pro Mudda, poutníka Dziah?" Otočil se k ní a síla toho snu mu začala tepat hluboko v hlavě, za čelem, za očima. "Jsi možná až příliš krásná pro Mudda, poutníka Dziah. Možná jsi příliš krásná pro kohokoli." Usmála se. "Jsi jeden z nás, cítím to." zašeptala. Netušil, co tím myslí a bylo mu to vlastně úplně jedno. Ten tlak v jeho hlavě zesílil. Jako by slyšel ten pomalý nápěv, ten nekonečně smutný hlas. A do toho jeho čichové buňky zaznamenaly slaboučký pach touhy. Touhy těla toho nedospělého děvčete, které se stále usmívalo a pak si uvolnilo košili u krku, a ta pomalu sjela dolů, zachytila se ještě na okamžik na pravém nadloktí a potom sklouzla až k pasu. A to, co viděl a cítil, se mu v hlavě spojilo s tím tepem za očima. Nikdy zatím nezažil takový pocit. Zase novoty? Natáhl ruku a dotkl se její tváře. Pohladil ji. Sjel rukou ještě na krk, tam se zastavil v mělké prohlubni za klíční kostí. A pak už si ji k sobě přitáhl a byl by si ji vzal hned tam, na podlaze před krbem, jen přemýšlel, jak ze sebe stáhne ten šílený oblek, který si nikdy v životě neoblékl, kde to má zipy, nebo sponu. Někde za sebou, daleko, jako by zaslechl dunění hromu. A v hlavě mu vířily barvy, jako jednou, když se zhulený miloval s Janou a bylo to něco úplně mimořádného, všechny ty pocity a vůně ...

Vůně? Najednou ucítil, přes to všechno, co mu bouřilo v lebce, úplně novou vůni. Zvířecí kožešina a mokrá hlína, staroba? A ta vůně, nebo spíš pach mu náhle zaplavil nozdry. Pach nebezpečí. Pach smrti. Jen krátká bolest v prstech, ani nestačil zareagovat a čepele zajely do toho těla, které objímal. Diana se s výkřikem prohnula v jeho náručí, ale už to nebyla bílá, sametová Di. Tvář zrůzněná bolestí už nebyla tvář mladého děvčete. Mudd od sebe odhodil to svíjející se tělo, půl žena, půl vzteklý a rozzuřený pes. Některá místa těla pokrytá srstí, jiná popraskanou a rozpukanou kůží. A znovu to zadunění hromu, za jeho zády. A záblesk. Poutník a jeho blesky. Léčka, dostali se do pasti, jako úplní pitomci. Di po něm skočila a její tlapa s dlouhými drápy jen tak tak minula Muddovu tvář. Sekl rukou proti jejímu břichu, ale jako zázrakem stačila uhnout před ostrými čepelemi a plnou vahou těla na něj narazila. Padl na záda a udeřil se hlavou o kamennou podlahu. Ona spadla na něj, zalehla ho, přimáčkla ke kamenům. Cítil, jak mu na břicho teče krev z jejích ran, které vedly z úzkých boků dovnitř, mezi vnitřnosti. Máchl dlaní a čepele až po prsty zajely do hrudníku. Ale Di se už nehnula. Ležela na něm, náhle podivně ztěžklá, stvoření ze snů nějakého šílence. Ležel na zádech a snažil se popadnout dech. Pak se zpod ní vysoukal. Ani se nehnula. Čepele zaskřípaly o podlahu. Zvednul se na kolena, pak se ztěžka postavil. Teď se zeshora ozval dívčí výkřik. To znělo jako Jean. Do hajzlu, zaklel pro sebe a vyrazil k jejich pokoji. Proběhl místností se schodištěm a vyřítil se po schůdcích nahoru, k jejich pokojům. Tam se srazil s Gil. Ta se obrátila zpět do tmy. "Poběžte, Mudd je tady!" zakřičela za sebe. Zablesklo se a Mudd zahlédl, jak se proti světlu odrazily siluety Poutníka a Toma. Gil jej chytla za rameno. "Byla to past. Musíme odtud vypadnout." Znovu se otočila do tmy."Poběžte, Mudd je tady!" a pak sama vyrazila po schodech dolů. Mudd za ní. Za jejich zády se ještě dvakrát zablesklo. Mudd nahlédl do sálu s krbem, než zabočil za Gil po hlavním schodišti. V záři plamenů tam leželo tělo mladého děvčete s několika hlubokými ranami v bocích a hrudníku. Černé vlasy splývaly na dlažbě s krví, která se rozlila po podlaze, v mezerách mezi kameny. Právě přicházejí otevřenou branou, zazněl mu v hlavě ten smutný nápěv -

Tak krásní

A šílení

Otřásl se a vyrazil dolů po schodišti.

David

David Just počkal, až mu sestra přinese ranní léky. Našla ho, jak sedí na posteli, ještě v pyžamu, ale už úplně čilý. Nohy skrčené a přitažené k tělu, sledoval ji od chvíle, kdy vešla. Skoro se polekala. Neměla tohodle pacienta zrovna v lásce. Zneklidňoval ji. Zatřepala hlavou. "Dobré ráno," pozdravila ho s úsměvem. "Dobré." Také se na ni usmál. Cítila, jak jí vzadu na krku vyrazila husí kůže, jako by ji polili studenou vodou. To je snad poprvé, co zažila, jak se pacient z pokoje číslo devět usmál. A pokud by záleželo jen na ní, nemusela už nic podobného vidět znovu. "Jak to, že ještě nespíte, většinou ještě spíte?" pokračovala ale dál mile. "Nemoh jsem spát. V noci." Položila tácek s léky na jeho stolek. "Tak si zdřímnete přes den, třeba po snídani." Skousnul si rty. "Sestři, mohla byste pro mne něco udělat?" Podala mu sklenici s vodou a několik pilulek. "Copak?" "Potřeboval bych něco na psaní. Myslíte, že už bych mohl dostat propisku." Spolknul prášky a zapil je vodou. "Fixu." odpověděla. "Doktor říkal, že vám můžem dát jenom fixy." Zamračil se. "Copak se fixou dá pořádně psát, já potřebuju propisku." Podívala se na něj, jako na malé rozmazlené děcko. "Pane Just, divíte se? Minule vám Maruška půjčila propisovací tužku a jak to dopadlo? Doktor řekl, jenom fixy." Davidův pohled sjel dolů k manžetám jeho pyžama. Na levé ruce se jeden rukáv trošku vyhrnul a odhalil již skoro zahojený šrám se zubatým okrajem. Stisknul zuby, až mu lícní kosti vystoupily pod slabě nažloutlou kůží obličeje. "Hm. Můžete mi přinýst aspoň nějakou s tenkým hrotem? Centropen?" "Uvidíme, ale spíš si myslím, že to nepůjde." Zamračil se ještě víc. Klidně se mrač, pomyslela si. Vlez mi na záda. Minules tady nadělal svinčíku, muselo se malovat, celý oddělení vzhůru nohama. A to ses stejně spíš předváděl. "Budete chtít ještě něco?" Šlehl po ní pohledem. "Papír. Blok. Jestli vám to taky doktor nezakázal." Ušklíbla se. "Přinesu vám to za chvilku, až obejdu ostatní. A kdyžtak už vstaňte. Bude snídaně."

Celý den byl zalezlý ve svém pokoji. Cvok, napadlo ji. Pak se musela usmát. Proto je ostatně tady, že? Psal. Když mu nesla léky po obědě, psal. Když pro něj přišla, protože na něj marně čekali u večeře, seděl u stolku vedle postele a pročítal stránky hustě popsané černou fixou. Zvedl oči. Chtěla mu říct, že už by měl být dávno v jídelně, ale on ji přerušil. "Mám pro vás dárek. Můžu vám to dát?" Natáhl k ní ruku s papíry. Nevěděla, co má dělat. Pak si listy vzala. "Děkuju." Na chvilku si vzpomněla, jak ji dopoledne vytočil. Ale teď se jí to nezdálo zase až tak strašné. Jenže! Pozor! Bůhví co to je. Jestli to budou nějaký sprosťárny... Odvedla ho dolů do jídelny a pak se šla na sesternu sbalit. Teď končí. "Dobrou, Maruš, pěknou noční." rozloučila se ještě. Její kolegyně se pousmála. "Pěknou noční, hm. Měj se Zuzko." Odcházela, papíry složené v tašce. Nasedla do autobusu a kus cesty jela. Nakonec ale vystoupila a posledních pár stanic šla pěšky. Byl příjemný jarní večer. Ráda takhle courala po Praze, sledovala, jak se město rozsvěcí, jak se připravuje na celonoční flám. Takhle z večera se probouzej sovy. A upíři. Zasmála se. Takhle večer se probouzej sovy. Takhle to říkal táta. Strašně se bála sov. Když byla děcko. Kdykoli zlobila, vyhrožovali jí, že na ni přijde sova. Sova. S velkým S. To byly časy. A pak šla do školy. A bylo to v háji. Už se nebála Sovy, ale učitele chemie, potom úchyláků v parku. A teď, teď se nebojí ničeho. Nadechla se, nasála ten vlažný, čistý vzduch. Pěkný večer. Došla k vysokému činžovnímu domu a odemkla dveře a mříž za nimi. Vešla, zamkla a vyjela výtahem do třetího patra. Vešla do svého bytu, jedna plus jedna, nic moc, ale stačí. A dala si sprchu. Dlouhou a osvěžující. A pak se natáhla v pokoji na válendu, ještě v županu a z tašky vytáhla ty papíry. Ještě rozsvítit lampu. Tak.

Právě přicházejí otevřenou branou

Sněhová bouře šílí. Vítr láme větve
staletých stromů, bílé závěje si
neudrží tvar déle, než pár vteřin
a vzpínají se jako vlny na rozbouřeném moři.
Sluha zaklapne velkou, těžkou
knihu a rozhlédne se po místnosti.
V majestátním širokém krbu
hoří tlustá polena, dřevo praská,jak z něj vychází voda.

Praskání dřeva
Jinak teď v místnosti vládne naprosté ticho.
Přímo u krbu, na zašlé medvědí kožešině
sedí stará žena a upřeně hledí do plamenů.
K ní se tulí malé děcko, nahé a docela špinavé.
Ve stínu pod kamenným klenutím, až u druhé stěny,
sedí na bytelném křesle silný, vousatý muž.
Je celý zabalený v chlupatých kůžích.
Dlouhé černé vlasy zplihle visí kolem obličeje,
zpod hustého obočí hledí oči ozářené plameny.
A samozřejmě tu stojí sluha. S knihou v ruce,
starý, shrbený skřet.
Odchází pryč, aby se po chvilce přišoural
s džbánem vína v ruce. Nalévá rudou tekutinu
do kameninového poháru a podává jej sedícímu muži.
Vítr se opře do oken.


 STARÁ ŽENA
 
Nemyslím, že by ho dostali. 
Muž se napije vína a otře si vousy


 MUŽ
 
Dnes v noci to musí vzdát, ale zítra ho najdou a zabijí.
Žena k sobě přivine děcko a celá se schoulí do sebe.
Sluha přiloží do ohně další poleno a odšourá
se do rohu místnosti. Tam vládne naprosté šero,
takže se tam jeho pokřivená postava úplně ztratí.


 STARÁ ŽENA
 
Ani dneska, ani zítra. Nikdy  ho nedostanou.
Otočí se prudce od krbu.
A jestli ano, přijde další.
Dítě v jejím náručí se vylekaně skrčí.

Bůh ví, odkud se vlastně  berou,
Bůhví, proč nás  pronásledují ...

Muž v křesle se na ni podívá a tiše řekne.


 MUŽ

Zmlkni, matko! Tyhle tvoje řeči mne pronásledují víc,
než všichni vlčí lidé dohromady.
Zítra ho najdou a zabijí. A každého dalšího také.

Z temného rohu se ozve sluha


 SLUHA

Dnes v noci svítí úplněk.
Dnes  v noci je ten venku nejsilnější.

Muž pohlédne do kouta, zpočátku hněvivě,
pak si však uvědomí, že prudká odpověd mu náladu nespraví.


 MUŽ

Ano, a zítra je ztracený.
Žena se otočí zpátky k ohni a mumlá si.


 STARÁ ŽENA

Zítra, zítra. Ale dnes se prohání kolem našich dveří.
Vousáč se na ni podívá, ale neřekne nic.
Sluha znovu přikládá do ohně a ve chvíli,
kdy se vrací zpět do stínů, vchází dveřmi dívka.
V útlé ruce drží svícen a druhou si přidržuje
přes rameno přehozenou kožešinu.
Všichni se k ní otočí, i když vchází poměrně tiše.


 DÍVKA

Otče, babičko ...
Pozdraví a pokyne hlavou muži a staré ženě.
Ti jí odpoví pokývnutím.


 DÍVKA

Byla mi v pokoji zima.
A opravdu je celá prokřehlá.
Jde si sednout ke krbu.
Sluha jí přináší židli. A snad už ve chvíli,
kdy její dřevěné nohy narazí na zem, ozve se
bušení na těžké dubové dveře dole.
V místnosti je však slyšet jen velmi, velmi slabě.
Dívka si ho ale i v kvílení větru nejspíš povšimla.
Když se ozve podruhé, je si už jistá.


 DÍVKA

Někdo je u brány. Vrano ...
Pokyne sluhovi. Ten se však nehne z místa,
jen pohlédne na vousáče.


 SLUHA

Pane?


 MUŽ

Jen běž.
Stará žena vyděšeně hledí na svého syna.


 STAŘENA

Co když je ...


 MUŽ

Co když co? Vlci si dveře neotevřou, ani na ně nebuší.
Musí to být někdo z lovců.
Sám se zvedne a jde se sluhou ke dveřím,
z kterých prve vyšla dívka.
Hned za nimi zahne doleva a schází po úzkém schodišti k
bráně. Jak za nimi mizí světlo z příjemně vytopené místnosti,
ozývají se rány na dveře hlasitěji a hlasitěji.


 NEZNÁMÝ

Pro matku boží, pusťte mne dovnitř. Pusťte mne, prosím.
Sluha otevře dveře a popojde dozadu. Jeho obavy jsou zbytečné.
Dovnitř se vpotácí slabý, malátný mladík.
Oblečení i vlasy pokryté sněhem, celý zabalený do kůže,
přesto se klepe zimou, v obličeji je bledý, jen z rány skryté ve
vlasech mu teče krev. Tlustými rukavicemi si nejspíš masíroval
zmrzlou tvář, protože si rudou krev rozmazal po celém obličeji.
Kolem úst ji má asi nejvíc, vypadá to, jako kdyby si ústa pomaloval
červenou barvou.


 NEZNÁMÝ

Díky, díky, pane Lothare.
Lothar, pán tvrze, za ním zavírá dveře a ptá se mladíka,
který ze sebe sklepává sníh.


 LOTHAR

Co tě k nám přivádí, co tu děláš v tak pozdní hodinu.
Mladík si sundá rukavice a rozepne kabát.
Teprve pak se podívá Lotharovi do očí.


 NEZNÁMÝ

Jsem Borek, syn kováře z  vesnice.
Ráno jsem, tak jako  všichni mladí z naší vesnice,
vyrazil na lov.


 LOTHAR

A jaká byla vaše kořist?


 BOREK

Víš sám, pane.


 LOTHAR

Vlk?


 BOREK

Ano, vlk.


 LOTHAR

"Ten" vlk?


 BOREK

Ano, ten, pane.
Sluha mu mezitím pomáhá z huňatého kabátu a
Borek sám pokračuje.


 BOREK

Našli jsme ty nejčerstvější  stopy a vydali se po nich.
Přes den bylo hezky a nebylo těžké je sledovat.
Stoupají po schodech nahoru k místnosti.


 LOTHAR

Našli jste jen vlčí stopy?
Borek se na Lothara podíval.


 BOREK

Když se ptáš, tak asi víš, že ne.
Vlčí střídaly lidské a  naopak.
Měl před námi ale náskok. Slunce rozpustilo
okraje a změnilo velikosti.
Lothar takovou odpověd nejspíšo čekával,
ani nezdvihl obočí a ptá se dál.


 LOTHAR

Takže neúspěch?


 BOREK

Jednou jsme ho zahlédli, ale to už bylo počasí dost špatné.
Víme jen, že byl obrovský a...
Lothar si přiloží prst na ústa a
spolu s Borkem vstoupí do místnosti.
Vyděšené oči stařeny, dívky i dítěte hledí na cizince,
kterému se znovu spustila krev z rány na hlavě.
Ten trochu mění téma.


 BOREK

No, zkrátka jsem se odchýlil od ostatních a skončil jsem tady.
Ta bouře byla tak silná, že jsem věděl, že se do vsi nedostanu.
Stará žena se naklání k děvčeti a šeptem mu říká.


 STARÁ ŽENA

Musí znát zdejší kraj dobře, nevím, jak by mohl jen tak  zabloudit,
nebo se "odchýlit" od ostatních.
Děvče jen pokrčí rameny, ale z Borka oči nespustí.
Ano, viděla ho už párkrát, když byla s otcem
ve vsi, ale to bylo dávno.
Pro sebe se usměje. Sluha přináší druhý pohár vína.
Stařena znovu šeptá.


 STARÁ ŽENA

Vůbec se mi nelíbí, že tu bude s námi,
tvůj otec by ho měl vyhodit,ať táhne, kam patří.
Borek pomalu obrátí hlavu k staré ženě a
upřeně se jí podívá do očí.
Ta se skrčí a v hlavě se jí usadí strach.
Borek se otočí zpátky.


 BOREK

Pane Lothare, dovol, abych si zde odpočinul,
ráno zase půjdu pryč. Hned jak se rozední.


 LOTHAR

Zůstaň pod mou střechou, dokud se bouře neutiší.
Dnes v noci je ta bestie příliš silná na to,
abych tě mohl vyhnat ven.
Dnes v noci je každý chlap pod střechou naší tvrze dobrý.
Stařena si něco bručí, bere spící děcko a
odnáší je do ložnice, kde spí ona a dítě.
Ložnice Lotharova je o několik pokojů dál,
jeho dcera má pokoj o poschodí níže.
Hned vedle pokoje pro hosty.
Sluha zatím v místnosti u krbu omývá Borkovi
poraněnou hlavu.


 BOREK

Narazil jsem hlavou do větve, chvilku před tím,
než jsem  došel k Tisícileté tvrzi.
Měl jsem docela naspěch. Vlastně jsem se strašně bál.
Měl jsem pocit, že mne ta bestie sleduje až skoro sem.
Lothar si Borka trochu nedůvěřivě prohlíží.


 BOREK

Ale asi se mi to jen zdálo.
Nejspíš bych tu nebyl, neměl důvod mne nenapadnout.
Savčuka zabil na podzim sto metrů od vsi a za bílého dne.
A to děcko Martynovic odtáhl přímo od chalupy.
Muselo se mi to jen zdát.
Děvče z Borka nespouští oči.
Je velmi hezký, jak tu tak sedí u krbu,
unavený, odpočívající. Moc mu to sluší.
V očích má divoký přísvit, studený a ostrý,
jako hvězda za mrazivé noci. Jako chladný srpek luny.
Jako by cítil její upřený pohled, podívá se jí přímo do očí.
Do temnoty za nimi, do její duše. A ona se vidí nahá
ležet na vlčích kůžích, hluboko, hluboko
v jeho tmavých zornicích.
Lothar se zvedne. Třískou z krbu si zapálí svíci.


 LOTHAR

Vrano, zkontroluj bránu a všechna okna v přízemí.
Lio, ukaž našemu hostu jeho pokoj. Já jdu spát.


 LIA

Dobrou noc, otče


 BOREK a VRANO

Dobrou noc, pane.
Lothar odchází spát a zkroucená Vranova postava
mizí na schodech dolů. Lia se podívá na Borka.


 LIA

Pojd, ukážu ti, kde máš spát.
Odejdou z místnosti a zabočí na schody,
po kterých odešel Vrano.
O poschodí výš se stařena modlí k bohu.
Prosí, naříká. Až pozdě v noci usíná,
stařecké ruce sepjaté. Lia s Borkem kráčejí dolní chodbou.


 LIA

Tady spíš ty.


 BOREK

A ty?

Lia se usměje.


 LIA

Tady.
Ukáže na vedlejší dveře.

Asi tam nemáš zatopeno, ale přikrývek a kůží je tam dost.
Kdybys něco potřeboval, víš, kde mne najít.
Borek se jí znovu podívá do očí.


 LIA

Dobrou noc.


 BOREK

Dobrou noc.
Odcházejí do svých pokojů.
O poschodí níž se stařena ještě modlí.
Lothar usíná, jako když ho do vody hodí a Vrano naslouchá,
jak se bouře pomalu utišuje.
Uhlíky v hlavním krbu vyhasínají. V pokojích,
kde spí lidé, je ale příjemně teplo a v krbu
u Liy stále ještě oheň hoří.
Bouře utichá. Nad pláněmi i nad lesem
svítí měsíc v úplňku.
Borek potichu vstává. Nerozsvěcí si, v měsíčním světle
vidí skoro stejně dobře, jako ve dne. Vychází na
chodbu a potichu otevírá vedlejší dveře.
V krbu hoří oheň a Lia leží nahá
na velkém, měkkém loži. Dlouhé
černé vlasy má rozhozené přes polštář,
zčásti jí zakrývají plné prsy.
Čeká, a Borek věděl, že bude čekat.
Zavírá dveře a lehkým krokem se blíží k ní.
Sedne si na kolena vedle jejího bledého těla,
pohladí ji po vlasech a hluboko v jeho nitru
se ozve vrčení té bestie, kterou v sobě skrývá.
Naklání se nad Liu a dotkne se jejích prsů.
To zvíře uvnitř něj se snaží přetrhnout řetěz.
Lia se protáhne. Políbí ho a stáhne ho na sebe.
Znovu ho políbí. Borek se snaží sundat plátěné
kalhoty a Lia ho přitom s úsměvem pozoruje.
Opře se o lokty a štíhlými prsty mu
pomůže zamotanou tkanici rozvázat.
Potom, opatrně, aby neušpinila kožešiny,
na kterých spí, zlomí Borkovi vaz a
roztrhne krční tepnu.
Chlemtá horkou krev a pomalu, plynule se mění
ve vlka. Stará žena o patro níž se ve spánku převalí
na druhý bok a začne slabě chrápat.

Zuzana dočetla. Venku byla hluboká noc. Převrátila se na záda a koukala do stropu. To je cvok. Napadlo ji znovu. To je prostě blázen. Samozřejmě že jo. Ale nevěděla, že ještě takhle. Ta povídka nebyla úplně špatná. Byla jen ...vyšinutá. Doktor jí o Justovi říkal, že dostal nějakou cenu, za psaní. A taky, že je to pošuk. To by sice neměl lékař o svém pacientovi nikdy tvrdit, řekl jí, ale v jeho případě... Navíc se, Zuzanko, strašně rád předvádí. Takže pozor na něj. Ještě ráno byla přesvědčená, že ji někdo, jako je ten týpek z devítky, nemůže rozházet. Má za sebou školu, psychologickou průpravu a tři roky praxe. Ale teď? Nejdřív ji pozval do té mrazivé noci, do toho místa, které se mu zjevilo v nějakém z jeho snů. Pak ji nalákal, donutil ji sledovat, jak to všechno dopadne, bát se o Liu. A pak nakonec. Nakonec. Pošuk. Bůh ví, kam na to chodí. Ne, není na to vůbec zvědavá. Zvedla se a šla si vyčistit zuby. Papíry po cestě hodila na psací stůl a byla odhodlaná je tam nechat ležet, dokud se neztratí v moři jiných písemností. Umyla se, převlékla do noční košile a šla spát.

O několik kilometrů dál ležel David. Sledoval doširoka otevřenýma očima strop. Kresbu stínů na něm. Mříže. A větve. A marně přemýšlel, odkud tenhle příběh vlastně přišel. Nevěděl. Ani náhodou. Prostě zachytil jeho odraz, snad na té síti větvoví a ústavních mříží. A pak ho vyprávěl. Tomu mladému děvčeti. Které už asi spí. Bála se? Cítila něco, když četla to, co psal? Představila si tu scénu, kdy se Lia téměř pomiluje s Borkem. Vzpomněla si přitom na něco, co prožila sama? Dotkl se jí ten příběh odkudsi zdaleka? Větve se začaly vlnit. Dneska znovu nebude spát. Poslouchá další vyprávění. Mříže. A větve. Mříže. A měsíční světlo tiše klouzalo a on jen sledoval a Zuzka stiskla koleny polštář, který se povaloval v její posteli a snila s ním.

Zavytí

Mudd se hnal temnou nocí za Gil a Tomem. Plakal. Neviděl na cestu před sebou.

Jen vepředu tušil jejich pohyb a za sebou vnímal Poutníkovu přítomnost. Mířili do hor. Nad nimi zářila do noci kometa, jasnější, v čistém horském vzduchu. Letěli tryskem. Opět utíkali. Copak se tady ocitli jen proto, aby neustále před někým utíkali? Nebo před něčím? Nejprve lidé z města. Teď podivné přízraky vlčích lidí. Co to bude zítra? A navíc. Jean. Tohle přece nemůže být v pravidlech té hry? Lidi z města - postavičky. Hrací figurky. Ale ne nikdo z nich. Byl zoufalý? Ne. Plála v něm jen slepá zuřivost, vztek. Tak temná emoce, kterou ve svém minulém stavu bytí nepoznal. Nešlo o to, že s Jean spával. Ještě předevčírem. Nebo před dvaceti lety? Bylo to jedno. Ale ona teď patřila k nim. Ke společenství. A s ní jako by přišel o ruku. Do háje. Další skok. A další. Stoupali. Musí najít platidlo pro převozníka. A musí utéct Nortonovi a jeho smečce. Zase před někým utíkat. Hluboko v hrdle se začal tvořit zvuk, a než si to stihnul uvědomit, všechna ta bolest, všechny ty nejistoty, strach, vztek, všechny tyhle emoce z něj vyrazily v jednom dlouhém výkřiku, který se tříštil o horské štíty a nesl se dál do tmy. Odněkud zezadu mu odpovědělo vlčí zavytí. A Mudd cítil, jak v něm zahynul kousek toho starého Muda a jak se pomaličku probouzí někdo jiný. Někdo, o jehož existenci neměl ani tušení. A z koho měl tak trochu strach.

Zastavili se až po několika hodinách. Pod skalním převisem, kde stékala úzkým praménkem voda a zbarvovala kameny do zelena. Gil se sehnula a hltavě pila, Tom stál zachmuřeně a hleděl zpět do tmy. Po chvíli dorazil nejistou chůzí Stínový poutník. Byl zesláblý. Ty blesky v Tisícileté tvrzi, to byla jeho práce. Sesunul se na velký kámen a sklonil hlavu. Mudd se na ně nedokázal podívat. "Nedalo se nic dělat?" Gil si sedla na zem, vedle stružky ledové vody. A dala se do pláče. Muddovi nikdo neodpověděl. Zatnul pěsti, až ucítil, jak se ocelové čepele pohnuly ve svých lůžkách. "Hlídači." Poutník promluvil svým hlubokým hlasem, tak slabým, tak unaveným. Mudd se prudce obrátil. "Jak to, že až teď víš, kdo to byl? Pročs to nevěděl předtím, mohla být s náma? Proč nikdo z nás nezná pořádně pravidla týhle pitomý hry?" Poutník zvedl hlavu. A Mudd na chvilku zahlédl jeho tvář, jak na ni dopadlo světlo zapadajícího měsíce. Bílou, vrásčitou, nesmírně starou a unavenou tvář. A ty oči. Ty oči. Poutník neodpověděl. Ale všechna ta beznaděj, která se mu objevila na ten krátký okamžik za těmi plamínky, podlomila Muddova kolena a přinutila jej zatnout pěsti ještě o něco víc. Ocelové drápy se znovu pohnuly. A z poraněných dlaní začala na kameny pod převisem kapat krev. Poutník začal potichu hovořit. "Možná jednou za milion let se hraje hra. Mezi nebem a peklem, mezi zlem a dobrem. A nebo mezi dvěma sousedy v cele blázince. Co je důležitější? Co je víc? A hraje se o svět. A nebo o holku. O krabičku cigaret. O cokoli. Vítěz bere všechno. A nebo vůbec nic. A ty i já, Gil, Tom, jsme postavy téhle hry. Kdosi si nás vypůjčil z našich životů. A nebo si nás prostě vymyslel i s naší minulostí, se vším. Ví, jak budeme mluvit, jak se budeme chovat, jsme jeho figurky a každý z nás je něčím zvláštní. Každopádně není v naší moci (a není to vlastně pro nás ani nezbytně důležité) pochopit, kdo onu hru hraje, proč, nebo co máme za úkol. Včas se to dozvíme. A nebo možná taky ne. Možná taky ne. Jak já to mám vědět? Nejsem nic víc než ty, Mudde. A ty nejsi o nic důležitější, než byla Jean. Teď je o jednu figurku méně. Škoda, ale žádná tragedie. Chápeš, můj milý? Chápeš to? Nevím nic. Možná ve skutečnosti ani nejsme. Možná není nic kolem nás. A snad je to tvůj sen. Snad je to jen tvůj sen a my všichni jsme jen tvou noční můrou. Ale může to být tak, že se jednou za milion let hraje hra. Mezi nebem a peklem, mezi zlem a dobrem, mezi pavoukem a mouchou, mezi ohněm a vodou. Možná." Mudd se na něj podíval, uklidněn podivným fatalismem, který ho zaplavil. "Pročs nám to neřekl předtím, včera, když se tě ptal Tom? Tos mluvil o poslání a o pouti..." Poutník odpověděl tiše. Přesto mu všichni rozuměli. "Včera jsem ještě o nějaké hře neměl ani tušení."

Znovu vyrazili, když vyšlo slunce. Šplhali po strmých úbočích k průsmyku, který se objevil daleko před nimi. Postupovali pomaleji, všichni unavení, zdrcení ztrátou Jean. Poutník stále hovořil. "Je to jako kdybych si na ty věci vzpomínal. Jen, jen obráceně. Najednou je prostě vím." Dziah mlčeli. "Je to jako s vašimi schopnostmi. Měly by se neustále rozvíjet. Jsou teprve v zárodku. Ve chvíli, kdy se nám ale postaví do cesty Norton, musíme už být silní. Každou hodinou vím o něco víc. Proto jsem včera nemohl říci nic jiného. A možná vám už zítra a nebo za pár hodin řeknu víc." Mudd o tom přemýšlel. Neměl pocit, že by se jeho schopnosti nějak rozvinuly. A nebo ano? Třeba si toho jen nevšiml. Reaguje rychleji. To ano. Ale jestli se to změnilo nebo vyvinulo od té doby, co je tady? Možná se mu zlepšil čich. To snad. Ale také si tím nebyl jistý. Je vytrvalejší, silnější. Konec. Dál o tom odmítl přemýšlet. Vida. Možná ještě způsob uvažování. Nezastavuje se příliš dlouho u zbytečností.

Upřel oči k průsmyku v dálce a zavětřil. Nic. Necítil vůbec nic. Hory kolem byly prázdné. Vítr vanul spíš zezadu. Uvidí se. Všechno se uvidí. S ničím, co se teď děje, nemůžeš vlastně nic dělat, řekl si. Tak se jen nezastavuj a jdi. Stal se ze mne fatalista, napadlo ho ještě. A pak stisknul zuby a vytěsnil všechny myšlenky pryč.

Pronásledovatelé

Lord Norton, velitel páté smečky a zároveň jeden z posledních přímých potomků vojevůdců z Nisor-Ald, ze sebe setřásl poslední zbytky své vlčí podoby a zůstal nahý stát na nízkém pahorku. V dálce se třpytilo město. A napravo od něj se zem zvedala k horám. Dziah měli náskok. Tak den. Ale i když to není moc, rozhodl se město vůbec nenavštívit. Nebylo proč. Musí je dostihnout ještě v horách, pak by museli čekat příliš dlouho na vhodnou příležitost. Zkrátí si cestu. Vyrazí rovnou k horám. Ohlédl se k páté. Seděli na zemi, většinou ještě jako zvířata. Moorg ohlodával kost, kterou si nejspíš schoval ze včerejška. Dnes ještě nedostali nic. Když jsou hladoví, mají daleko větší motivaci. O Nortonovi se říkalo, že je krutý. Nebyla to však celá pravda. Byl tvrdý na sebe i na svou smečku. Dokázal dosáhnout vynikajících výsledků. Byl nejlepší. Krutý. Ale naprosto nejlepší. Nemohli vybrat lepšího. Navíc naprosto přesně věděl, co je jeho úkolem, kdo ho posílá i co se stane, když by (náhodou) neuspěl. Ten, kdo za ním stojí, jeho pán, chlebodárce, jeho bůh a otec by přišel o svou moc. A taky tušil, že jeho protivníci jsou pořád ještě zmatení a nepřipravení. Při troše štěstí by je snad mohl dostat starý Ymmo z Tisícileté tvrze se svou dcerou. Ale Norton, jakkoli se měl mnohokrát možnost přesvědčit o Ymmově síle ve válkách u Tephu, tomu příliš nevěřil. A nebo spíš cítil, že se to nepovedlo. Cítil blízkost smrti. A na své pocity dal Norton víc, než na svůj zrak, sluch i čich dohromady. Vždycky. A pokaždé se mu to zatím vyplatilo. Nu, koneckonců, za pár hodin uvidí sám. Měli by vyrazit. Věděl, že času je málo. Sešel z pahorku. Dole už klesl zpět na všechny čtyři. Oslnivě bílé zvíře, krásné, silné. Krátce vyštěkl.

Ani ne za minutu vyběhla zpoza vyvýšeniny skupina vlků a rychlým během zamířila k horám a k zářící hvězdě nad nimi.

Celý den stoupali. Pomalu. Byli unavení. Pomalu se vlekli ke vchodu do temného průsmyku s vysokými, temnými stěnami. Smrákalo se. V ústí průsmyku zastavili. Gil se sesunula na jeden z kamenných bloků a zavřela oči. Poutník se dovlekl jako poslední a schoulil se do temnoty svého černého pláště, stále ještě vyčerpaný po bitce v tvrzi. Tom nervózně přecházel v stále tmavším stínu skal. A Mudd se opřel zády o chladivou stěnu. Průsmyk ztmavl. Čekala na ně cesta tmou, možná celé kilometry dlouhá. A nikdo z nich už neměl dostatek sil se na ni vydat. Během pár minut Gil usnula. Poutník se uzavřel do sebe, možná spal, možná jen odpočíval. Tom i Mudd si sedli na zem a poklimbávali. Nikdo z nich nepromluvil. Příliš unavení. Příliš slabí.

Mudd otevřel oči. Něco ho vzbudilo. Do nozder jej uhodil ostrý pach, který vítr přinášel zespoda. Zvířecí kožešina, mokrá hlína, staroba. Ten pach zná. Zvedl hlavu. Ostatní spali. Potichu se zvedl a upřel oči dolů ze svahu, odkud přišli. Měsíc jasně osvětloval kamenitá pole i rovnou pláň hluboko pod úpatím hor, ale Mudd nic nezahlédl. Přesto byl pach poměrně dost intenzivní. Takhle voněla Di. A takhle je cítit ..Norton, takhle je cítit Lord Norton a jeho smečka, asi hodinu cesty odtud, Norton.. řekl ten cizí hlas, který se mu ozval v hlavě. Mudd sebou trhl. Zase novoty? Ještě jednou zapátral zrakem po horských stráních a pak vzbudil ostatní. Za několik krátkých minut všichni zmizeli v černé zející tlamě úzkého průsmyku. Pohybovali se tiše tmou, trochu osvěžení krátkým spánkem. Přesto Mudd brzy zjistil, že se jejich pronásledovatelé neustále přibližují. Ostrý zvířecí pach. Vnikal mu do nozder a dráždil jej i podivně přitahoval. Zavolal na Poutníka, aby počkal. "Neutečeme. Máme vítr v zádech, nebudou o nás vědět dopředu. Postavíme se jim." Poutník se na Mudda podíval a chvilku přemýšlel. Potom přikývl.

Praha

Léto. Před Barákem se vlnila vysoká suchá tráva a husté křoví. Cesty zarostly. Jarní deště omyly zatlučené okenice. Osamění. Lampa se tu byl podívat ještě dvakrát, ale našel starý dům prázdný. Všichni se někam ztratili. A noví lidé nepřišli, nevytrhali prkna nabitá přes dveře. Nic. A uvnitř? Prach sedal na matrace, které tu zůstaly. Na trochu poházeného oblečení. Na konvici s vyschlým čajem. Slaboučká šedivá vrstva. Jako tenký závoj.

Jednoho večera se cosi stalo. Někdo možná prošel kolem a hodil do suché trávy neuhašenou cigaretu. Nebo večerní slunce svítilo přes vyboulené sklo na vyschlé ptačí peří. Cosi. Na severní straně domu zaplálo malé světlo. Plamínek. Jiskra. Za okamžik se vzňala žlutá tráva. Pak roští, těsně přiléhající k jednomu ze zatlučených oken. Prkna chytla a jedno z nich spadlo na zaprášenou dřevěnou podlahu. Barák začal hořet. Barák i zaplevelený pozemek kolem. Oheň nejdřív získal sílu a pak během několika desítek minut zcela ovládnul dolní patro. Přivolaní požárníci napřed vykopali příkopy a uhasili trávu, aby se k domu vůbec mohli dostat, ale když se jim to po dvou hodinách konečně podařilo, bylo po všem. Zčernalé zdi a haldy horkého popela. Mastný, nepříjemný dým všude kolem. Trosky.

Zalili popel. Strhli jednu z nakloněných zdí. A odešli. Na spáleniště se snesla noc.

David Just seděl ve svém pokoji a psal fialovou fixou, kolem něj ležely hustě počmárané stránky. Na chviličku přestal, podíval se do prázdna. A pak zase sklonil hlavu, aby na nový list napsal poznámku: "Cesta zpět není."

Ocelová píseň

Norton se hnal kupředu. Uvnitř něj hlodal neklid. Tvrz našli mrtvou, Ymm i Diana zahynuli, stařec ještě chvíli žil. Dost dlouhou chvíli na to, aby jim pověděl, že Dziah nejsou tak bezmocní, jak měli být. Jak museli být. Ymm zabil jednu z nich. Jednu. Ještě zbývali čtyři. A nikdo neví, jak silní jsou oni. Je pravda, že Ymm nebyl nejlepší. Pátá smečka ano. A Di? Někdy se nechala příliš unést. Musel se pro sebe usmát. Dobře věděl, že se Di občas nechala "příliš" unést. Přesto jej jejich smrt... zaskočila? Vždyť tušil, že se něco pokazilo. Jenže, co je pak zdrojem toho zvláštního neklidu? Nevěděl. A i to jej znervózňovalo.

Těžký, namáhavý výstup měli za sebou. A stopa byla čerstvá. Potichoučku vklouzli do úzkého průsmyku a teď uháněli za svou kořistí. Po obou stranách vysoké, strmé stěny. To je dobré. Nemají kam utéct. Cítil je. A jeho smečka také. Ty, kteří byli víc zvířaty, než lidmi, už ovládala jediná touha. Dostihnout, zaútočit, zabít. Musí je trochu držet na uzdě. Uklidnit je. Přemýšlel a dál se hnal tmou. A pak ucítil, jak neklid náhle zesílil. Bodavá bolest hluboko v hlavě. Něco je špatně. Něco není... zastavil. Smečka za ním, jeden z vlků se srazil s druhým a překulil se přes něj, ale hned byl zase na nohou a sledoval Nortona. Ten se chvěl, bílá srst se mu zježila. Nebezpečí. Jeho instinkty jej teď varovaly tak silně... trhl hlavou zpět. Ostatní, zabijáci, necítili nic. Ale tohle byl rozkaz. Pomalu začali ustupovat. Pozpátku, srst naježenou. Ozval se slabý zvuk. Zeshora. Za couvající vlky dopadli lehoučce dva muži. A pak světlo. Průsmyk se rozezněl ochromujícím úderem hromu. Jeden z vlků, překvapený, zpola změněný v mladého muže, vzplál jako louč a osvětlil úžlabinu. Vpředu stál Plášť a mladé útlé děvče. A z temnoty kápě vylétl další záblesk. Norton se ohlédl. Dva jeho muži se zmítali v plamenech. Ještě jich má šest. Dziah využili momentu překvapení, ale Pátá je pořád ještě v přesile, zhodnotil situaci. Vlci se rozdělili. Tři zaútočili dozadu, tři dopředu. Mudd a Tom zahradili vzadu úzkou cestu a s čepelemi vysunutými čekali, až k nim vlčí bojovníci dorazí. Moorg se odrazil ke skoku. Norton věděl, že je Moorg zbrklý, ale takhle? Mudd uhnul, tmou se mihla jeho štíhlá paže a Moorg se s chrčivým zvukem převalil do jemného písku. Z krční tepny se vyvalila krev, v noční tmě jen černá matérie. Girrien s Moorgovým bratrem Theltem zaútočili na Toma. Thelt šel po levé noze a jen tak tak se vyhnul stříbrnému záblesku. Girrien se zakousl do ruky a strhl Toma na zem. Norton se obrátil dopředu. To děvče se roztočilo, jako kdyby chtělo tančit, rozpažilo ruce a... ozval se tenký, svištivý zvuk, ocelová píseň, z jejích zápěstí vylétly ostré čepele na tenkých strunách a ovinuly dva z útočících vlků. Pak trhla pažemi zpět a Norton se přikrčil před tím zvukem, kdy se ocel stáhla kolem těl jeho vojáků. To nevypadá dobře. Poslední vlk vepředu se pokusil v letu zabrzdit, z poloviny se obrátil, ale syčící plamen jej obalil, ještě než stačil dopadnout na zem. Další zahřmění. Norton věděl, že je konec. V záři ječících živých pochodní umíraly zbytky páté smečky. Obrátil se na útěk. Mudd právě strhával z Tomova hrdla zmítajícího se Girriena a Norton si stačil povšimnout, že Girr udělal na hrdle svého protivníka dobrý kus práce. Mudd vytrhnul z Girrienova těla čepele a máchl naslepo rukou po tom velkém bílém stínu, který se mihl kolem. Do tváře mu vystříklo pár kapek krve. Norton byl poraněn, zařval bolestí, ale skok dokončil, a během okamžiku zmizel ve tmě. On mě zranil, on mě zranil. A přitom ten kratičký záblesk jeho pachu...? Norton zatnul zuby a uháněl nocí ven z průsmyku. Kdesi v dálce za ním znovu zaduněl hrom.

Když Gil a Plášť dorazili k Tomovu tělu, Mudd mu právě zatlačil víčka. Obrátil se k nim, zuby sevřené a v očích studený chlad. Gil si klekla vedle ležícího těla a vzala Tomovu ruku do své. Sklonila hlavu. Na černé kůži jejího šatu se odrážely uhasínající plameny a Mudd zavřel oči, aby ten obraz neviděl, ale celá scéna mu zůstala zachycena na vnitřní straně víček. Gil se potichu zeptala. "A co když nechci tu hru hrát? Jak se dostanu ven? Já chci zpátky Janu a Toma a nechci už..." rozplakala se. Mudd otevřel oči a objal ji. Poutník mlčel. Jeho oči zářily vnitřním světlem, jako by to málo, co v něm ještě z člověka zbylo, stravoval oheň. Gil se třásla a plakala na Muddově rameni a stejně jako on věděla, že cesta zpět není, že neexistuje způsob, jak vše vrátit. A její slzy stékaly do písku a mísily se s krví a zem je vpíjela jako déšť, jako životodárnou vláhu, tak vzácnou v této zemi.

Město

Slunce zabarvovalo červené nebe jinosvěta jasem a Poutník a Gil podpíraná Muddem vyšli se zářícím kotoučem kdesi za sebou z úzké soutěsky vysoko v horách. Mudd, který čekal, že se před nimi objeví další pásmo hor, zkoprněl úžasem. Pod průsmykem se otevírala náhorní plošina obrovských rozměrů. A na ní královské, majestátní, ohromné město. Stovky štíhlých věží čněly k nebesům, vrcholky skryté v řídkých mracích. Oproti městu, které navštívili první den své cesty, zde chyběly vysoké hradby a vše vypadalo tak nějak ...ladněji? Lehčeji? Kolem nízkého valu proudila dravá horská řeka, která obtáčela celé město a přitékala nejspíš z vysokých vrcholků za planinou. Přes ni se pnuly úzké, lehoučké mosty. Všichni tři hleděli v úžasu na tu ohromující krásu. Tak před tímhle je měl Norton zastavit? Zbývalo už tak málo a byli by v bezpečí. I s Tomem. V bezpečí? Mudd zaostřil zrak na temný oblak nad západním okrajem města, který zakrýval slábnoucí skvrnu komety. Z jednoho, ne z více míst... Gil se dívala stejným směrem. Nad západním okrajem města se zvedal hustý, černý dým.

Procházeli ztichlou ulicí. Vysoké domy po obou stranách, schodiště a můstky spojující vzdušné verandy. Ranní světlo dopadalo na široké třídy, které se v pravých úhlech křížily a jejichž konce mizely v dálce. Všude prázdno. Okna zavřená na těžké okenice z černého dřeva. Nic zde nepřipomínalo hektický ruch města v nížině. Byl tu klid. Ale těžký, umrtvující klid, který dusil každý zvuk. Naprosté ticho. Jen kožené podrážky Dziah pleskaly o kamennou dlažbu. A před nimi, mezi věžemi, stoupal kouř. Mířili k němu. Mudd byl z toho všeho nervózní. Navíc cítil i nervozitu Gil vedle sebe. A, což jej děsilo nejvíc, i Poutník vypadal nejistě. Kráčel těžkým, unaveným krokem, plášť se táhnul po kamenech jako zplihlá křídla černého motýla. V té chvíli už Mudda ani nenapadlo, že před týdnem byl někdo úplně jiný. Že existuje jiná realita než ten zaprášený a potrhaný poutníkův plášť, bolest v tříslech od těsného koženého oblečení a nezahojené konečky prstů.

Došli pomalou chůzí na náměstí. Uprostřed se tyčil vysoký sloup z bílého mramoru. Jeho špička ale ležela na dláždění, rozbitá na padrť, pár metrů od jeho podstavce. To asi nebylo v pořádku. "Dziah?" otázal se tichý hlas. Ve stínu sloupu proti nim stál stařičký, slabý muž. Aaron. Jen o několik let starší a sešlejší. "Aarone," zvedla hlavu Gil. "Jak..." Muž se smutně usmál. "Aaron je po smrti. Jmenuji se Corgan. Čekám tu na vás. Bratr mi řekl, že je vás pět." Ozval se hluboký Poutníkův hlas ztěžklý únavou: "Tom a Jean nejsou." Muž kývl, jako by ho ta zpráva nijak zvlášť nepřekvapila. "Kdy jste mluvil s bratrem?" zeptala se trošku podezřívavě Gil. "Včera." odpověděl jí Corgan klidným hlasem a pohlédl jí do očí. "A kdy zemřel?" Stařec se opět smutně usmál. "Těsně po vašem odchodu. Předevčírem v noci. Pojďte za mnou!" Otočil se, jako by o tom už nechtěl mluvit a vydal se přes náměstí pryč. Gil pohlédla na Poutníka. Ten se ale pomalu vydal za Corganem, jako by všechno bylo v pořádku. Gil jej nakonec následovala. A Mudd se vydal za nimi. Schválně, jestli v každém městě, kam přijdeme, na nás bude na náměstí čekat stařík, který mluví se svými mrtvými příbuznými? napadlo ho. A který nám řekne - Pojďte za mnou! Schválně.

"Máme zabít draka?" "Ne. Nikdo z vás, nikdo, nemá sílu na to, aby ho zničil. Město si zaplatilo drakobijce," vysvětloval Corgan. Mudd opřený o chladnou stěnu sklepení unaveně zvedl hlavu "Tak v čem je problém?" Corgan se na něj podíval. "Město se potřebuje zbavit drakobijce. Nemůžeme mu zaplatit cenu, kterou požaduje. "Jakou?" Gil se přemáhala, aby neusnula, ačkoli ji rozhovor zajímal. "Pět nevinných pannen, dcer nejbohatších měšťanů. Chudina samozřejmě souhlasí, drak páchá obrovské škody. A tak vznikají nepokoje." Mudd si promnul spánky. "Já si vždycky myslel, že ty panny jsou pro draka." Corgan se na něj překvapeně podíval. "To nic," usmál se Mudd. Poutník promluvil. "Proč my?" Stařec se otočil zpět k němu. "Jedině někdo s vaší mocí to dokáže. A to ještě jen krátký čas po tom, co bude drakobijce vyčerpaný. Než se napije krve. Pak by na něj nestačili ani Dziah." "Co je zač, ten drakobijec?" zašklebil se Mudd. "Stvoření z temného světa. Z temné poloviny. Někdo tvrdí, že jsou horším zlem, než samotní draci. Ovládají černou magii, vyznají se v temných učeních, v jejich žilách koluje krev nejstarších generací Lemurijských." Gil se protáhla. "A proč bychom do toho měli nějak zasahovat? Máme svůj úkol a nic jiného by nás asi nemělo zajímat." Corgan se pousmál. "Protože jen já vám mohu dát výkupné pro převozníka. A vaše... vaše pomoc je daň, kterou je třeba zaplatit. Jinak se nedostanete dál. Jinak tu můžete rovnou zůstat. A dříve nebo později vás někdo dostane. Buď drak, nebo revoluce, která tu hrozí. A nebo Norton." Mudd se zašklebil. "Nortonovu smečku jsme zlikvidovali v horách." "Norton přežil," konstatoval suše stařec a ani se na Mudda nepodíval."Nemáte jinou možnost, než nám pomoci." "Kdy?" zeptal se Poutník. "Zítra. Past na draka bude připravena zítra k večeru. A to je jediná vaše šance. Zatím byste měli načerpat nové síly. Přes den. V noci se musíme schovat do sklepů, v noci útočí drak."

Poutník se uložil k spánku v Corganově hlavním pokoji, Gil s Muddem leželi na širokém loži v ložnici. Cogan sám někam zmizel. Snad na schůzku s radními. Snad. Mudd byl zesláblý a unavený, ale spánek ne a ne přijít. Zíral do stropu, poslouchal, jak Gil vedle oddechuje. Dostal chuť na cigaretu. Poprvé v jinosvětě. Přemýšlel, jestli tu někde jsou. Jestli už je někdo vymyslel. Nebo přivezl tabák z Ameriky. Je tu nějaká Amerika? Je tu někde nějaký tabák? Asi ne. Jen rudá obloha, slunce tak nějak menší než doma. A nikde žádná trafika. Zato tu jsou draci. A drakobijci. A Norton a podivní starci. A bůhví co ještě. Je tu Bůh? Pitomosti. Pokusil si povolit pár přezek na svém koženém oblečení. Rozepnul spony na hrudníhu a rozevřel silný krunýř. Hned se mu dýchalo trochu volněji, cítil se lépe. Povolil přezky na rukách a u kotníků. Úleva. Se zájmem zkoumal své tělo. Další změny. Kůži měl daleko hrubší, než doma, na prsou měl spoustu šedých chloupků, krátkých a nepoddajných. Kdyby to nebylo jeho vlastní tělo, řekl by, že je na hrudníku porostlý srstí. A na hřbetech rukou. A v podpaždí. Světloučkou, někde ne příliš hustou, ale přeci jen srstí. Ještě převčírem by tento drobný objev vzbudil spoustu sebezpytných spekulací. Teď jen unaveně zavrtěl hlavou. "Vida." Převalil se na bok, opřel hlavu o Gilianino rameno a zavřel oči. "Zdá se, že obrůstá mne srst," vzpomněl si na nějakou starou písničku. Ne, takhle to tam určitě nebylo. Jak to jenom ...? pokoušel si marně vzpomenout. A nakonec z toho usnul, dýchaje Gil, její vůni, tak zvláštní a přitažlivou. Usnul hlubokým, těžkým spánkem beze snů. Corgan je probudil až za tmy. V hlavním pokoji na ně čekala bohatá večeře, jen před Poutníkem stál pohár s mlékem. "Ty nejíš nic víc?" zeptal se Pláště Mudd. "Ne." Mudd čekal, jestli jeho společník nebude pokračovat, ale když ten mlčel, pustil se nakonec do jídla. "Chtěla bych vidět draka," hlesla Gil. Corgan kývl hlavou. "To je možné. Zatím útočí na město od západu, žije nejspíš někde tam ve skalách. Včera jsem ho pozoroval sám. Pokud by ale zamířil sem, musíme rychle do sklepů." Gil souhlasila. "A jak poznáme, že je nad městem?" Corgan ani nezvedl oči od jídla. "Poznáme." Další dvě hodiny se nedělo nic. Seděli mlčky u stolu, Mudd upíjel z vína, které měl postavené před sebou, a náhle si uvědomil další zajímavou věc. Za celou dobu tady ještě ani jednou nešel na záchod. Sakra, věděl by vůbec, jak se z toho brnění, co má na sobě, leze? A jako na potvoru, zrovna, když o tom přemýšlel, ucítil tlak močového měchýře. "Můžu se zeptat, máte tu někde záchod?" Stařec mu ukázal do chodby. "Tam úplně vzadu, skoro na dvoře." Mudd se zvedl a nejistě přešel místnost. Uvidí se. Prošel tmavou chodbou a před dveřmi na dvůr skutečně našel místnost, kterou hledal. Vešel dovnitř a puch, který tu vládl, jej málem porazil. Začal se hmoždit s přezkami kalhot a po chvilce se mu je podařilo rozepnout. Vzpomněl si na noc v Tisícileté tvrzi. A na Jean. A hned i na Toma. A tak tam čůral do černé díry v dřevěném sedátku a myslel na to, co se s nimi stalo, zda jsou skutečně mrtví a nebo jestli se probudili doma, zdraví a v pořádku. Třeba se to někdy dozví. Stojí tu, močí na nejsmradlavějším záchodě, co kdy poznal, a vzpomíná na svoji holku, kterou zabili vlkodlaci. To určitě, ne, to vážně přeci nemůže být k smíchu. Začal se smát, zaklonil hlavu a smál se a smál, jako blázen, hlasitě, uvolněně a strašlivě nahlas. Počůral okraje té páchnoucí díry plné sraček jinosvětských staříků, ale bylo mu to jedno. Ten smích uvolnil všechno to napětí, nejistoty a smutek, a Mudd konečně přistoupil na hru, kterou s ním někdo hraje. Ještě když si sedal zpátky ke stolu, usmíval se.

Drak

O pár minut později se země pohnula. Pohár s vínem se převrátil a vylil na stůl. Nerozbil se. Corgan ho postavil a kývnul na Dziah. Zvedli se a po úzkých schodech vyšli na terasu. Na západě hořel oheň a rudá noc kolem páchla dýmem. Gil pátrala očima v kouři, který vítr hnal na východ, proti nim. "Kde je?" A jako v odpověď se ozval dlouhý, táhlý řev a z nízkých, ohněm ozářených mraků vylétlo štíhlé, zlatavé tělo prvního draka, kterého kdy Dziah spatřili. Jako dravec padal střemhlav, aby těsně nad střechami roztáhl obrovská blanitá křídla, zmírnil rychlost a vyplivl oheň. Mocný, silný proud ohně. Země se znovu zachvěla. Plamenů na střechách přibylo. Na verandu zavanul horký vzduch. Ještě že je od nás tak daleko, pomyslel si Mudd a s očima rozšířenýma sledoval, jak se drak pomalu zvedá znovu do výšky, jak buší křídly, až plameny slehávají, jak pomalu mizí v mracích. Mlčeli. Po chvilce vylétlo to zářivé stvoření z rudé mlhy a znovu plameny, další záplava ohně. Při obratu nad střechami zavadil drak ocasem o jednu z menších věží, asi kilometr od Corganopa domu. Stavba se naklonila a pak se zřítila. "Tam všude žijí lidé?" obrátila se pobledlá Gil na starce. "Chudina. Na západě žijí chudáci. Drak je tu druhý týden. Útočí každou noc a stačil pobořit čtvrtinu města. Strhal mosty, věže. Požáry se pak hasí celý den. Ale zítra to skončí." Znovu se ozval ten řev a drak se snesl tak nízko, až se jim mezi plameny na chvilku ztratil z očí. "Rada už dnes oficiálně přistoupila na drakobijcovy požadavky, chudina se zklidnila." Mudd vrtěl hlavou a v očích se mu odrážely plameny. "Jak může jeden člověk něco takového dokázat zničit?" Corgan mu pohlédl do tváře. "To není člověk, říkal jsem vám to." "I tak. Má ten..." to slovo mu pořád nešlo přes rty, něco tak absurdního, "... má ten drak nějaké slabé místo, nějakou odkrytou achilovu patu?" Stařec nejspíš o žádném Achilleovi neslyšel, ale smysl otázky pochopil. "Ne. Alespoň já o ničem takovém nevím. Snad drakobijec. Snad jen to, že... snad jen to, že drak není ničím jiným než hloupým zvířetem. Co já vím, bijci používají stejné pasti už stovky let a drak se většinou chytí." "Co to je teď?" zajímalo Mudda. "Teď? Věž. Dobytek je buď mrtvý, nebo ukrytý ve sklepích. Drak hladoví. Proto tak zuří." Jako potvrzení Corganových slov se země zatřásla a k nebi vylétl sloup ohně a dýmu. "Olej." poznamenal stařec a pokračoval ve vysvětlování. "Hladoví. A bijec vybere některou ze silných věží, na jejíž vrcholek připraví mrtvá, rozčtvrcená zvířata. A tam ho zabije." "Jak prosté," kývl hlavou Mudd. "A my ho musíme, tedy toho drakobijce, zabít, ještě než se napije dračí krve, takže ... takže budeme muset být v té věži s ním, že?" Corgan přikývl. Mraky se roztrhly a drak z nich vylétl znovu. Tentokrát však směrem k nim. Během pár vteřin se přehnal nad střechami a pak, na kratičký okamžik, zakryl svým obrovitým tělem nebe nad nimi. Corgan rychle sklouzl po schodech dovnitř, Dziah se přikrčili. Ozval se obrovský rachot a hluk, přes ně se převalila vlna horka. Gil křičela a Mudd zjistil, že vřeští s ní. Oči pevně zavřené stočený do klubíčka. Čepele mu vystřelily z prstů, aniž si to uvědomil a zaskřípaly o kamenné obložení verandy. Hluk pomalu utichal. Přestal křičet a otevřel oči. Drak byl pryč. O půl kilometru dál se rozpoutal nový požár. Podíval se po Gil a Poutníkovi. Gil ležela pořád ještě schoulená, jako by se odmítala vrátit zpátky, do té rudé noci. A Poutník stál a hleděl do plamenů. Pak se beze slova otočil a sešel dolů, do domu. Mudd pomohl Gil na nohy a následovali jej.

Zbytek noci strávili ve sklepě. Země se občas ještě třásla, ale už ne tolik. Pospávali, Gil přimknutá k Muddovi pod jednou přikrývkou, Poutník vsedě v hlubokém křesle a Corgan na lavici u zdi. Stařec začal po chvíli hlasitě chrápat a vzbudil Mudda. Ten pohladil spící Gil po kraťoučkých vlasech a políbil ji na čelo. Byl jí vděčný za její blízkost. Jedna z normálnějších věcí v tomhle světě. Gil trošku pootevřela oči, chvíli se mu dívala do tváře. A pak znovu usnula. A Mudd s ní.

Děti jejich dětí

Petr se v noci vzbudil horkem. Kdyby jeho matka ještě žila, určitě by byla vzhůru taky. Vstal, nahé bronzové tělo se lesklo potem, otevřel okno do světlíku, odkud mohl dovnitř proudit chladný vzduch. Tohle matka ale nesnášela. Snad ve své pomatenosti vycítila, že se světlíkem není něco úplně v pořádku. Možná ho někdy dokonce zahlédla, když s nimi rozmlouval. I přesto, že dával pozor. Teď už se dlouho neozvali. Nevěděl, jestli mu chybí. Teď byl světlík prázdný. Žádné hlasy. Nic. Konec konců, svůj úkol splnil. Podstrčené děcko. Zasmál se. Na těle mu vyrazila husí kůže, jak na něj proudil chladný vzduch. Co teď asi s nimi je? Netušil. Tam někde daleko... asi se nedá použít slovo daleko, ale to je vlastně vedlejší. Tam někde se bojovalo o osud takových jako je on. Hm, o osud všech tady. Ale pro něj bylo důležité, jestli se ještě někdy dostane zpátky. Až příliš dobře si ten svět pamatoval. Až příliš dobře. Z dob, kdy ještě obloha nebyla rudá a řeky černé. Z dob, kdy zbývalo víc jednorožců, než ty dvě opelichané mrchy. A kdy mohl volně běhat po lesích. Usmál se. Když vyrůstal u téhle ženy, která se pro svět tady stala jeho matkou, slyšel onen příběh v různých obměnách mockrát. Pohádky, písně. A on jí chtěl vždycky říci, že ví, jak to bylo doopravdy. Ale nemohl. Jak rád by jí udělal radost. Jak rád. Ale nešlo to. Nikdy by se nemohl vrátit zpět. A ona tolik potřebovala utěšit. Když si připomněl události předcházející jeho vlastnímu narození, musel se otřást. Bylo mu jí líto. Tak líto. Měla asi i jiné důvody, proč se bát světlíkú. Své vlastní důvody. Tak černé. Tak smutné. Tak kruté. Vzdychl. Nedokázal jí ale pomoci. Nešlo to. A zrovna v tuhle chvíli tam, v jeho rodišti, probíhá boj. Za modré nebe a řeky. A za jednorožce.

Otřásl se chladem. Nechal světlík otevřený dokořán a prošel bytem zpátky do ložnice. I tady se už malinko ochladilo. Snad ještě na chvilku usne. Protáhl se před zrcadlem. A usmál se. Zrdcadlo. Památka po matce. Jak si před ním česávala vlasy. Jak ji tam nacházíval, zahleděnou do svého obrazu, ženu pátrající po prvních vráskách. Nebo dívku, marně hledající svůj obraz ve tváři příliš brzy šedivějící cizinky. Petr si někdy vyčítával svou nostalgii. Ale co, jestli se to projevuje jenom tím, že si ponechal matčino zrcadlo, není to tak zlé. Světlo lamp dopadalo oknem do ložnice a vykreslovalo v ostrých kontrastech postel, pomuchlanou deku i nábytek, starou černou skříň a pracovní stůl. Petr se znovu usmál. A pak se odvrátil od zrcadla, které jeho obraz neodráželo ani teď, ani nikdy jindy předtím.

Věž

Choulili se na schodech a čekali na tmu. Slunce už sice zapadlo, ale světla bylo pořád ještě dost. Seděli tu už dlouho. Přes poledne slunce pralo do rozčtvrcených ztvířecích těl a i tady na schodišti byl cítit dusivý, lepkavý pach krve. Ale ten, co seděl nahoře, na tom byl určitě o hodně hůř. Od chvíle, kdy se tu usadili, jej však neslyšeli ani přecházet po místnosti nad jejich hlavami, ani zakašlat, nic. Kdyby jej sami neviděli vycházet po úzkém schodišti nahoru, nevěřili by, že tam je. Kdyby jej sami neviděli. Těsně před polednem, dlouho po tom, co městští řezníci dopravili do předposledního patra věže poražený dobytek, prošel po malém náměstíčku on. Brian con Martrio, jeden z posledních pravých drakobijců. Dvoumetrový, štíhlý démon, který neustále kráčel ve stínu, s dlouhým kopím a obrovskou dvoustrannou sekyrou. Vešel do úzkých dveří, celý se musel shrbit, a zmizel ve věži. Dziah jej po chvilce potichu následovali. Opatrně se plížili vzhůru, patro za patrem, a pak, na schodišti, pod místností, v které visel dobytek, zůstali. Potom už jen čekali. V horku a puchu. Navečer začala zvířecí krev prosakovat stropem a v kapkách dopadat na schodiště, kolem nich. Mudd občas vyhlížel z okna, ale za celý den nezahlédl kromě řezníků nikoho. Většina lidí odešla z této čtvrti už brzy ráno. Nikdo nechce zemřít. Potili se. Gil seděla ve stínu schodiště a vypadala, jako kdyby spala. Poutník sbíral síly. A Mudd se nudil. Už ho neotravovaly ty dotěrné myšlenky jako zpočátku. Ne. Spíš jen přemýšlel o tom, jestli se jim podaří, co mají udělat, a zjistil, že vlastně docela věří, že se to povede. Proč by ne. Jsou tři. Mají dost síly. I na Briana con Martria. Kreslil dřevěnou třískou do prachu na okně roztodivné obrazce a pak je zase smazával, hrál si s čepelemi, nechával je vyjíždět ven a zasunovat se dovnitř. Naučil se to trošku ovládat. Stačilo trochu, trochu se na to soustředit. A už to nebolelo. Prsty si zvykly. Všimnul si, že čepel nevyjíždí jen z horních článků, ale že projede jakoby ze zápěstí, zpevní všechny prsty tak, aby se nemohly ohnout, a pak, pod nehty, vyrazí ven. Ale jinak se opravdu nudil. Jak už se občas lidé nudívají.

Konečně se setmělo, obloha ztmavla do temné červeně, nad horami na západě se objevily hvězdy. Mudd už neviděl na prach ani na své čepele. Bavil se pozorováním těch cizích souhvězdí a vymýšlel pro ně jména. Kdyby se odvážili mluvit, ukazoval by je Gil. Romantická noc pod červeným nebem a hvězdami. Seděl vůbec někdy doma takhle s nějakou holkou? Asi ne. Usmál se. Bylo to tak daleko. Potom možná dokonce na chvilku usnul. Na okamžik zavřel oči. A pak jej probudila Gil, která ho chytla za paži. Obličej těsně vedle něj, hleděla do rudé temnoty. Sledoval její pohled, a tam, pár set metrů od nich, se vznášel drak. Neřval jako včera. Teď byl na lovu. A cítil kořist. Jen jeho obrovská křídla bila vzduch. Měsíc a jasně zářící kometa se odrážely na jeho blyštivém krunýři. Byl ...krásný? Ano, Muddovi se tajil dech nad jeho krásou. Obrovský, náhle majestátně pomalý tvor, tiše se vznášející nad střechami, planoucí oči, dlouhé, štíhlé dravčí tělo. Pohyboval hlavou na labutím krku, větřil. A potom se pomalu přiblížil k věži. Trošku nabral výšku a proletěl kolem jejich okna. Na chvilku jej ztratili z očí, pak obletěl věž a teď se vynořil blíž. Vítr od jeho křídel rozcuchal Muddovy neposlušné vlasy a chladil jeho tvář. Za Gil přistoupil k oknu i Poutník. Všichni tři sledovali se zatajeným dechem to ohromné monstrum. A potom drak přiletěl až k věži a zakryl svým tělem celé nebe i s kometou a měsícem. Věž se zachvěla, jak se jí chytily jeho pařáty, a Dziah uslyšeli, jak se dobývá hlavou skrz úzká okna do místnosti nad nimi. Mudd se podvědomě přikrčil, zavřel oči a čekal. Nedělo se nic. Jen nahoře bylo slyšet, jak praskají trámy, za které byl pověšen dobytek. Drak se pokoušel maso vytáhnout ven z úzkého prostoru, aby je mohl pozřít. Provazy se napínaly a Mudd čekal, až uslyší, že buď ony, nebo trámy povolí. A pak samotný vzduch explodoval tím výkřikem, který všechny tři Dziah na chvilku ohlušil. Věž se mohutně otřásala a vibrovala, jako člun na rozbouřeném moři. Poutník chytnul Mudda za rameno a ukázal mu nahoru, po schodech. Pak se chytil zábradlí a šplhal po něm vzhůru. Všude rezonoval řev a Mudd rozhodně nechtěl zjišťovat, co se nahoře děje. Přemohl ho strach primitivního zvířete. Je mu jedno, jestli je to jeho povinnost. Nahoru prostě nepůjde. Otočil se na Gil. Ta po něm šlehla pohledem a vydala se po schodech za Poutníkem. Z rozkousnutého rtu jí stékal tenký pramínek krve. Mudd se přikrčil a pevně zavřel oči. Ne, nahoru nepůjde. Nenechá se přeci zabít, ne... Pomalu vysunul čepele na obou rukou a vymrštil se k roztančené tyči zábradlí.

Ve chvilce, kdy vylétl do předposledního patra věže, řev utichl. Náhle. Jen Muddovi zněl ještě nějakou chvíli v uších. A za okamžik se země naposledy zatřásla a sloup ohně vyšlehl zezdola až k oknům tohoto podlaží. Poutník s Gil stáli u dveří, ona ve stínu černého pláště. Proti rozervané zdi a plamenům, zářícím zezdola se rýsovala drakobijcova silueta. Ještě nezaregistroval příchod Dziah. Opíral se o těžkou sekyru a hleděl na dračí hlavu, která zabírala půlku místnosti. Těsně za lebkou krkem procházelo zohýbané kopí, které bránilo drakovi vytáhnout hlavu ven. Z obrovské tlamy ještě koukala půlka dobytčete a na prkna vytékala čpící krev. Poutník se přikrčil a Gil zmizela na chvilku ve stínech po jeho levici. Mudd vklouznul do tmy napravo. Poutník pokývnul hlavou, ucítil Muddovu přítomnost. A pak se náhle Brian, drakobijec obrátil a máchnul těžkou sekerou. Mudd uskočil a cítil, jak mu tenké ostří přeťalo několik přezek na břiše, a jak padal dozadu, napadlo ho krátce, že měl tedy z pekla štěstí. Potom přišla bolest. Ne tak úplné štěstí. Dopadl na zem a stočil se do klubíčka. Chytil se za břicho a cítil, jak mu mezi prsty proudí krev. Jeho vlastní krev. Pokusil se pohnout. Šlo to, vnitřnosti držely vevnitř. Rána nebyla příliš hluboká. Otevřel oči a spatřil, jak se Gil jen tak tak vyhnula další ráně sekyrou. Z Plášťových rukou vylétl plamen a zasáhl drakobijce do hrudi. Ten sebou trhnul, sekyra mu vylétla z ruky, zaryla se do jednoho z trámů, ale hned se obrátil k Poutníkovi a mávl rukou jeho směrem. Plášť vykřikl až se Mudd zachvěl. Ze tmy přitančila štíhlá Gil a z jejích dlaní vylétly na tenkých řetízcích ostré čepele, démonu přímo do tváře. Ten rukou v černé rukavici zachytil řetízky a trhnul jimi. Čepele mu servaly většinu obličeje, většinu lidského obličeje, a prudký pohyb trhl Gil, která se uprostřed svého tance zlomila a smýkla sebou na podlahu. Mudd se vymrštil. Prudká bolest v břiše ho málem srazila na zem, ale podařilo se mu překonat téměř polovinu vzdálenosti k drakobijci, než jej zastavil studený, jako led studený, výboj z démonovy paže. Tohle nedopadá nijak zvlášť dobře, prolétlo mu hlavou, když ho podlaha udeřila do obličeje. Brian sevřel pevněji Giliny řetízky a přitáhl si ji blíž. Tam, kde měl předtím tvář, zírala krvavá maska s žhnoucíma očima, a jak napadlo Gil, určitě se usmívala. Plášť se vzpamatoval a dalším plamenným projektilem zasáhl démona právě mezi ty zářící oči a rozšklebenou tlamu. Maso vzplálo a Brian pustil Gil. Ta stáhla čepele zpět a opět zmizela ve tmě u zdi. Raněná. Podobně jako Mudd. Drakobijec se pomalu obrátil čelem k Poutníkovi. A pak rozpažil ruce. Z konců prstů pomalu vyjely dlouhé, ostré čepele. Obrovské, oproti Muddovým. Velké, jako kosy, napadlo Mudda. A vražedně ostré. Démon se teď opravdu začal nahlas smát. S roztaženýma rukama a hlavou hořící jako pochodeň postoupil krok k Poutníkovi. Ten jeho smích. Mudd měl uši ohlušené drakovým řevem. Ale ten smích mu teď zněl uvnitř v hlavě. Brian udělal další krok. Poutník stál a pozoroval to stvoření, jak se k němu pomalu blíží. Oheň mu začal osvětlovat vnitřek kápě. A Mudd Pláště znovu uviděl. Tam, kde naposledy byla hlava starého muže, tam teď nebylo nic. Jen tma a dva žhavé uhlíky očí, jako malé plamínky zavěšené v prostoru. "Kristepane." zamumlal Mudd. A v tom ten smích v jeho hlavě ztichl. Uvědomil si, že Brian se k němu otočil. Neodvážil se spustit oči z těch plamínků v Poutníkově kápi, aby si to ověřil. Jakkoli byly ty žhavé hvězdy zrůdné. Vida, "kristepane" tady něco znamená. Těžko to bude mít stejný význam jako doma. Třeba je to tady nadávka, prolétlo mu hlavou ve chvíli, kdy druhá část mozku zpracovávala myšlenku, že si jej teď zkoumavě prohlíží ta planoucí tvář a že stačí, aby se jen jedna z těch ostrých kos hnula a ...Poutník vykročil dopředu. A od této chvíle Mudd ztratil schopnost vnímat děj tak rychle, jak se udál. Poutník nekonečně pomaloučku kráčel vpřed, a ve tváři démona bylo na chvilku vidět překvapení a pak strach. Brian mávnul rukou a široké čepele rozdělily plášť na několika místech do vlajících pruhů. Poutník se nevyhýbal, jen pomaloučku přicházel blíž a blíž a démonovy čepele vířily vzduch a sekaly tam, kde by měl mít Poutník tělo, ale jen mizely ve tmě a čisté se vynořovaly zpět v pomalém tanci. Mudd zapomněl na krev protékající mu mezi prsty, zapomněl na Gil, zapomněl na všechno. Jen sledoval, jak Poutník rozevřel plášť, který obklopil hořící lebku Briana con Martria, zahalil do té temnoty sebe i svého nepřítele. A pak zablesklo světlo, ostré jasné světlo, jako když se narodí hvězda. A zaduněl hrom. A pak už nebylo nic.

Příliš mnoho cigaret

Našla ho u vysokého okna, jak kouří a kouká dolů na Prahu. Zaslechl ji, jak přichází, a típnul cigaretu do přetékajícího popelníku. "Kdo vám je sem donesl?" zeptala se přísně. Alespoň chtěla, aby to znělo přísně. Pokrčil rameny. "Napadlo vás někdy, že existuje ještě jiné místo, než je tohle?" mávnul rukou před sebe směrem k městu. "Víte, že se tu kouřit nesmí a že byste měl být dávno ve svém pokoji." Nesnášela, když si pacienti dělali, co chtěli, když porušovali ústavní řád. "Kdo vám sem ty cigarety donesl?" "Třeba místo s červeným nebem a černými řekami," vedl si dál svou. "Nebo třeba jen trochu jiný svět. Trochu jiná Praha. Město, kde se věci staly trochu jinak. Na oko stejné. Snad jen pár staveb stojí jinde než u nás, pár zdí je zbouraných a jiné jinde stojí." A nesnášela tohle Justovo chování, kdy ji odmítal poslouchat a dál jen plácal ty svoje ...fantasmagorie. "Běžte zpátky na pokoj a počítejte s tím, že se o tom dozví pan doktor. Hned zítra ráno." Konečně se k ní otočil. Tvarohovitě bledý obličej a nezdravá pleť, krátkozraké oči na ni nejistě mžouraly. Kolik mu mohlo být? Podle vzhledu to mohla těžko poznat. Podle chování ještě hůř. Snad čtyřicet? Musí se podívat do jeho záznamů. A nebo taky možná nemusí. Možná je to úplně jedno. "Nenapadlo vás to někdy, sestro?" Zuzka si povzdechla, uchopila ho jemně za paži a vedla ho do jeho pokoje. Ještě si v hlavě poznamenala, že musí uklidit ten popelník. Nechal se vést. Jen se ještě jednou otočil k oknu, ale jen tak na chvilku, a než stačila říci slovo, pokračoval dál. Ve svých ústavních bačkorách a modrém županu. Prošli chodbou a vystoupali po schodech. Pustila jeho paži. "Něco pro vás mám, v pokoji." Usmála se. Čekala, že to řekne. Od toho dne, kdy jí dal první rukopis, dostávala týden co týden další. Příběhy, trochu pomatené, ale zvláštně přitažlivé, příběhy o světě "s červeným nebem a černými řekami", o nějaké cestě a úkolu. Nečetla je zdaleka všechny. Měla teď jiné starosti. Adam se choval trošku divně, tvrdil, že na něj lezou podzimní deprese, ale tak úplně mu to nevěřila. Ale ten svazek fixou popsaných listů ji vždycky potěšil. I když jí jinak velevážený spisovatel David Just často lezl na nervy. "Už se těším." Podezřívavě si ji změřil, ale nic neřekl. Otevřela dveře do jeho pokoje a rozsvítila. Šel si sednout na postel, bačkory kopnul pod ni. Pak ze stolku vzal další štos papírů a podal jí ho. "Děkuju. A teď už spěte. A s tím kouřením..." zkusila to smířlivějším tónem. "Vlezte mi na záda," zamračil se David, praštil sebou do postele a přikryl se i s županem až po bradu. Chvíli myslela, že vyletí z kůže, a hledala slova, která,.. ne, spíš vybírala slušnější z těch výrazů, co se jí draly na jazyk. Pak ale zavrtěla hlavou, zhasla světlo a zavřela dveře. Na plný popelník u okna úplně zapomněla a uklidila ho až k ránu, když procházela oddělení. Měla bych ho tam nechat a udělat ti průšvih, pomyslela si. Ale ten vztek už ji trochu přešel. Má štěstí. Hajzlík. Doufám, že ho doktor brzo pošle domů. Stejně je to jenom zatracenej simulant. A pošuk. Vysypala popelník do koše na sesterně a pak se natáhla do křesla, aby si trochu zdřímla, než ji přijdou vystřídat.

Platidlo pro převozníka

Mudd se probral na zakrvácené podlaze. Přemýšlel, v čí krvi to zrovna leží obličejem. V krvi dobytčat? Nebo draka? Nebo ve své vlastní? Chvilku o tom uvažoval, ale myšlenky se mu míchaly a nakonec sebou plácl zpět do té rudé louže. Snažil se teď nemyslet na nic. Jen se soustředil na nádech a výdech, tak, hezky pomaloučku. Nádech, výdech. Uslyšel kroky. Kdosi se k němu sklonil. Zvedl hlavu. Gil. Po bledých tvářích jí tekly slzy a rozmývaly krev z rozkousnutého rtu. Pokusil se pomalu posadit. Šlo to. Objal ji kolem ramen a cítil, jak se třese. Nevěděl, co by měl v takovou chvíli říci. A tak jen mlčel a hladil ji po vlasech. Jak dlouho tam seděli? Deset minut. Možná hodinu. Proud jejích slz vyschnul. Pomohla mu vstát. Zkontroloval svoje zranění. Tlustá kazajka byla na břiše rozetnutá a kůže pod ní také. Ne však moc hluboko. Spíš dlouhý, nepříjemně pálící šrám. Šedivé chloupky na jeho okrajích, ta zvláštní, hustá srst, byla slepená do žmolkovatých cucků. Bolestivé. Ale nejspíš nijak vážné. Gil jej sledovala a pak pohlédla na své ruce. Zakrvácené, jak jí Brian málem vyrval její řetízky z lůžek. Pokrčila prsty a sykla bolestí. Pak sevřela ruce v pěst a zaťala zuby. "Tak co?" zeptal se Mudd. "Mohlo to být horší." usmála se smutně. Mudd kývnul hlavou a přešel podél obrovské dračí hlavy k oknům. Dole hořel oheň. Kusy dračího těla. A kolem stáli lidé. Mlčky hleděli do plamenů. Obrátil se zpět do místnosti. Na podlaze se povalovaly znetvořené zbytky drakobijcova těla, spečené maso a kosti. Po Plášti nebylo nikde ani stopy. "Do hajzlu." Co jiného se dalo říci k uctění památky čehosi, co bylo kdysi jeho přítelem? A vlastně ani ne nijak dobrým přítelem. Co jiného se dalo říci? "Pojďme dolů. Zajdeme si pro odměnu a vypadneme odtud." Gil kývla a vydala se jako první ke schodům. Mudd vytáhl z trámu hluboko zaseklou sekyru a následoval ji. Vyšli před věž. Oči zástupu se k nim zvedly. Dvě zakrvácená monstra. Mudd hledal očima Corgana. Starce ale nikde neviděl. Pocítil záchvěv neklidu. "Kde je Corgan?" Zástup mlčel. Mudd si náhle uvědomil, že tohle nejsou lidé, kteří přišli poděkovat. Dopředu postoupil mohutný muž s holou hlavou a obrovským panděrem. "Corgan někam odešel. Zmizel. A vy uděláte nejlépe, když odejdete taky." Mudd jej sledoval. Corgan je mrtvý. "Nejdřív nám dejte, pro co jsme si přišli," odpověděl a cítil, jak mu hlas hluboko v hrdle temně rezonuje. "Nic tu pro vás není," usmál se povýšeně pupkáč. "Radši zmizte!" Za ním se ozval šepot. Dopředu vystoupilo pár dalších mužů, někteří v rukou drželi klacky, dva nebo tři dokonce krátké ostré meče. "Dejte nám, pro co jsme přišli," zopakoval znovu Mudd a prsty kolem Brianovy sekery se sevřely. Pupkáč se rozesmál. Pak se ozvalo tichoučké zaševelení. Mudd jen sledoval, jak se chlapovi košile na břiše zavlnila, jako kdyby pod ní měl hada. Pak mu na ní vyrostly krvavé květy, v místech, kam se zasekly úzké, ostré čepele ocelové princezny. Gil si tlusťocha prudkým trhnutím ruky přitáhla blíž. Než se kdokoli ze zástupu pohnul, držela mu na hrdle ostré břity svých prstů. Mudd jen pozvednul sekyru. Muži vpředu couvli. "Dejte nám, pro co jsme přišli." Gil dloubla tlusťocha do sádelnatého břicha a znovu vytrysklo trochu krve. "Dejte jim ji!" přikázal starosta. Chvilku se nedělo nic. A pak se dav rozestoupil a z jeho středu vyšla mladá, útlá dívka, patnáct, maximálně sedmnáct let. "Kdo to je?" kývnul Mudd hlavou směrem k děvčeti. "Corgan řekl, že je to platidlo pro převozníka. Jedna z chudiny," zachrčel pupkáč. Mudd si dívenku prohlížel. Bála se. Stála ve světle ohně, veliké oči upřené na ty dva podivné tvory, na Dziah, o kterých slyšela vyprávět. "Pojď sem!" přikázal jí. Popošla dva krůčky dopředu, pak další dva. Mudd se naklonil k vyděšenému starostovi. "Tohle je platidlo pro převozníka?" zasyčel mu do ucha. Muž jen kývnul, Gillianiny čepele mu tlačily na hrdlo a pod jedním břitem se objevila kapička šarlatu. Mudd stáhnul obočí a pohlédl koutkem oka na Gil. Řetízky se vrátily zpět do svých lůžek. A Mudd uchopil děvče v pase, přehodil ji přes levé rameno a proklouznul kolem stěny věže mimo dosah světla. Gil sebou smýkla za ním. Než se kdokoli stačil vzpamatovat, byli pryč. Ztratili se ve tmě, jako by tu nikdy nestáli. Jen starosta města, pořezaný na břiše a na krku stále ještě nevěřil, že je naživu. Mrkal očima a stál, kolena se mu nejdřív rozklepala a pak povolila úplně. Praštil svou tlustou prdelí do prachu před věží.

Mudd s Gil a mladým děvčetem zatím uháněli po jedné z hlavních tříd města k západu. Před nimi zářila kometa, nad nimi měsíc, téměř v úplňku. Znovu úprk. Kolikrát ještě? Mudd si přehodil dívku z jednoho ramena na druhé a zjistil, že se mu rána na břiše znovu otevřela. Zatnul zuby a rozběhl se znovu za Gil.

Norton

Norton si počkal, až se mu šrám na boku zahojí. To trvalo pár hodin. A teprve pak se vydal zpět do průsmyku, kde zahynula většina páté smečky. Většina? Celá. Celá elitní Pátá, veteráni z válek proti křesťanským vojskům z bojů u Veerve. Je pravda, napadlo ho, že už dlouho, dlouho neměli žádnou práci. Sem tam nějaký ten hon. Ale ...přeci ...Norton byl vyveden z míry. Stál, nahý, silné bílé tělo s čerstvou jizvou na hrudníku, nad svými mrtvými druhy. Zbylo tu pár kostí. O zbytek se postarala zvěř. Moorg, Thelt, Girrien. Jen pár kostí. Všechno se událo tak rychle. Dělali začátečnické chyby. A neměli možnost se z nich poučit. Všechno bylo tak rychlé. Vztekle zaječel. Nikdo jim neřekl, že nepřítel je tak silný. Nikdo je neupozornil na šlehající plameny a na tu holku, na tu tanečnici. Ani na toho s tím zvláštním pachem, který Nortona tak zmátl. Na toho, který ho zranil. Zvedl hlavu k dorůstajícímu měsíci. Jestli ho čich neklamal, bude se Stínový poutník a ta ocelová princezna pěkně divit. Zavyl. Pak klesnul na všechny čtyři a chvíli místo srážky očichával. Poodběhl o pár metrů dál. Našel, co hledal. Velký bílý vlk začal zuřivě hrabat v zemi, a když narazil na tělo, trhal a trhal. Kusy Tomova trupu roznesl po celém průsmyku a nechal je zvěři. Pak se vydal na cestu. Na konec průsmyku dorazil v době, kdy se Dziah skrývali ve sklepě Corganova domu a drak řádil nad městem. Když se blížil úsvit, seběhl dolů a v jednom domě na břehu řeky si opatřil oblečení. Trošku malé, ale nemohl si příliš vybírat. Pojedl. Ten mrtvý už nebude jídlo ve spíži potřebovat. Pak čekal a přemýšlel. Jsou ve městě. Cítil to. Počká. Počká si, co se bude dít. Trochu se prospal a když se večer setmělo, znovu se pořádně najedl a vylezl na střechu. Ten ubožák, co mu dobrovolně přenechal šaty, mu pověděl o pasti na draka. A Norton tak nějak předpokládal, že přítomnost Dziah zde s drakem určitě nějakým způsobem souvisí. Uvidí se. Sledoval rudou oblohu, spatřil draka, jak pomalu krouží nad střechami, a viděl ho přilétat k jedné z věží. Měsíc svítil velmi jasně a Hvězda už byla tak blízko. Drak strčil hlavu na dlouhém krku do jednoho z oken věže, pařáty se přidržoval zdi a křídly si pomáhal udržet se na ní. Pak se ozval řev, mohutné tělo se zmítalo ...a zřítilo se dolů, kde explodovalo. Norton se pousmál. Draky pohrdal. Tak neskutečně hloupá zvířata snad neznal. A přitom budili takový respekt. Na věži se ale něco dělo. Spatřil záblesky ohně a uslyšel burácení hromu. Víc už vědět nepotřeboval. Sklouznul dolů na prázdnou ulici a přeběhl na hlavní třídu. Nejlepší cesta k Západní bráně. Nemuselo to samozřejmě vyjít... ale vyšlo to. Stačilo počkat si. Spatřil je, jak vyběhli na ulici pár desítek metrů před ním. Jen dva. Princezna a ten s tím divným pachem. Viděl, že ten mladík s sebou táhne nějaké břemeno. Na chvilku dokonce zastavil, aby si ho přehodil na druhé rameno. A Norton ucítil ve větru vanoucím od západu jejich pachy. Ocelovou vůni té dívky, pak i toho muže. Pak nějaký třetí, cizí zápach. Člověk. Děvče. A potom? Pak tu byla ještě jedna vůně, kterou Norton poznal okamžitě. Na zátylku se mu zježily krátké šedé chloupky. Takhle voněla krev. Vklouzl do stínu na kraji hlavní třídy a potichoučku vyrazil za nimi.

Nikké

Daleko za městskými branami konečně zastavili. Mudd sejmul děvče z ramene a postavil je na zem. Pak si znaveně sednul vedle ní, sklonil hlavu a na chvilku zavřel oči. Rána se znovu nestáhla, naopak, krvácela čím dál víc. A pálila jako čert. "Jak se jmenuješ?" oslovila zatím Gil dívku. "Nikké." "Já jsem Gil, tohle Mudd, nemusíš se nás bát, ať už ti řekli cokoli." Děvče mlčelo. Gil tonula v rozpacích. "Nenapadlo mne nikdy, že nám dají tebe, že můžou myslet člověka, když mluví o platidle." Dívka neříkala nic. A Gil také nevěděla, jak má pokračovat. Jen hleděla na to něžné, útlé stvoření s dlouhými, kaštanově hnědými vlasy. "Kolik ti je, Nik?" zeptal se Mudd, aniž by zvedl hlavu. "Sedmnáct." "Nevíš..., netušíš, proč tě vybrali pro převozníka?" Nikké chvilku mlčela, ale pak se rozhovořila. "Protože jsem byla ta nejlevnější holka v tom nejlevnějším bordelu, co ve městě je. Nebyli schopný zaplatit víc, nebo spíš, nebyli ochotný. Hlavně, když se vás zbavili." Mudd cítil překvapení. Při vší té únavě ho to přinutilo zvednout hlavu. Podíval se na děvče a pak na Gil. Ta se dívala zpátky na něj, oči doširoka otevřené. "Kristepane," hlesla. "Takže tebe jen tak prostě koupili a ..." "A co jste si mysleli? Že jsem vyrostla na poli?" Mudd si uvědomil, že si nemyslel nic. Nejdřív byl rád, že se dostali z města. A pak se soustředil už jen na to, běžet dál, ještě o kousek dál, přesto, že to tak strašně bolelo. Gil si sedla do prachu vedle něj. "Mudde, to přeci nejde. Nemůžeme ji přeci prostě někomu dát." Mudd se podíval na Nikké. Pozorovala je, už ne se strachem, ale spíš se zvědavostí. Možná i s trochou výsměchu. Monstra nemají být zmatená. Mají být krutá. A nelítostná. "Proč nemůžeme? Gil, pokud přistoupíš na to, že je všechno tohle jen hra, tak se nic nestane. A pokud to hra není, a my máme skutečně nějaké poslání, tak... tak si vzpomeň na to, nebo... uvědom si, že Jana, Tom a Dan..." Gil zavřela oči a kývla. "Já vím." "Nezabývej se tím, nepřemýšlej o tom, jakkoli se ti to zdá nemožné. Jinak se z toho zblázníš. Celá tahle situace je tak... tak absurdní, že ji nemůžeš posuzovat nebo rozebírat z hlediska nějaké normální logiky. Prostě to tak je." Gil znovu kývla. "Zvládneš dál jít po svých?" obrátil se Mudd na děvče. Kývla. "Tak pojďme!" Mudd se zvedl z prašné země, pomohl vstát Gil a vyrazili.

Šli volným krokem. Nikdo z města je neměl proč pronásledovat, všichni by byli nejspíš rádi, kdyby už o Dziah nikdy neslyšeli. Rozednívalo se. Pomalu se blížili k poslednímu horskému pásmu, které se vypínalo přímo z náhorní plošiny, na které stálo město. Odtud přilétával drak. A nad ostrými hranami zářila kometa. Mudd měl pocit, že se k ní skutečně přibližují, že je každou noc větší a větší. Mátlo jej také, že je pořád na stejném místě, zatímco ostatní hvězdy se otáčejí. Ale asi to tak prostě mělo být. Tohle není jeho problém. Když teď nenesl Nikké na rameni, šrám se mu znovu zatáhl a skoro by řekl, že se hojí. I to je možné. Tady se už opravdu nemá cenu něčemu divit. Když se rozednilo úplně a záře hvězdy pohasla, na chvíli zastavili. Čekal je výstup, nijak zvlášť dlouhý, ale o to prudší. A oni si nutně potřebovali odpočinout. Mudd vylezl na skalku, odkud měl přehled o celém okolí pod nimi, Gil se schoulila dole a vedle ní Nikké. Obě okamžitě usnuly a ve spánku se k sobě přitiskly, jako kdyby hledaly jedna u druhé ochranu před světem kolem. Mudd je chvilku s úsměvem pozoroval a pak se postavil a přecházel po skalce, aby se trochu probral. Vzduch byl ještě chladný, ale odpoledne bude určitě pořádné horko. To už se snad ale Gil prospí a vystřídá ho. Vystřídá ho na hlídce. Poprvé za dobu, co jsou tady, někdo skutečně drží hlídku. Asi to měli dělat i dřív, ale... vždycky když usínali, připadali se většinou relativně bezpeční. Možná i to je jeden z důvodů, proč tu teď zbyli jen dva. Rozhlédl se po okolí a zavětřil ve vánku, který stále ještě foukal od západu. Všechno vypadalo v pořádku. Všechno by mělo být v pořádku. Bylo světlo, každou chvíli mělo vyjít slunce. Vida. Tam, kde za sebou nechali město, někde nad průsmykem, kde rozprášili Nortonovu smečku, se vynořil slabý, žhnoucí srpek. Mudd mu nastavil tvář. A náhle ...jako by jej kdosi uhodil. Sluneční světlo ho šlehlo do tváří, do očí, cítil, jak je mu nepříjemné. Přimhouřil oči. To nebylo v pořádku. Sklouzl ze skalky do stínu. Co se děje? Napadlo ho, že na něj nějak působí to mrazivé kouzlo, které proti němu použil Brian minulou noc. To by mohlo být ono. Ale jak dlouho to bude působit. Zkusil znovu vylézt na skalku, ale po celém těle jej zaplavil tak nepříjemný pocit, že se opět skryl do stínu. Něco je v háji. Nevěděl přesně co, ale ...ale pomaloučku začínal mít pocit, že kdyby opravdu chtěl vědět, o co jde, přišel by na to. Ale byl si víc než jistý že nechce, nechce, nechcenechce vědět. Sešel do dolíku, kde ve stínu spala Gil s Nik. Kde měla spát. Překvapení za překvapením. Nespala. Nespaly. Ani jedna. Stáhnul se zpátky, opřel se o chladivou skálu a zavřel oči. Asi bylo zbytečné toužit někdy po Gil. Najednou chápal to, že si nikdy nezačala nic ani s ním, ani s Tomem nebo Danem. Možná ji mohl načapat v posteli s Janou. Promnul si spánky. Ach jo. Svět se zbláznil.

Zuzka

To ráno měla špatnou náladu. Slabé slovo. Byla naštvaná, na něj, na sebe. Jak si toho všeho mohla nevšimnout. Jak jí mohl tak dlouho oblbovat. Hajzl. Vystřídala kolegyni po noční a udělala si silnou kávu. Chvilku zaváhala s cukrem, chtěla přestat sladit. Kvůli němu. Aby nenahmatal faldy, když ji objímal. Nasypala si do hrnku tři lžičky. Sere na něj. Tak. Bude tlustá a hnusná. Hořce se zasmála. Bude tlustá a hnusná sama pro sebe. Vypila kávu a prošla oddělení. Všechno v pořádku. Jen u toho vysokého okna, co z něj bylo vidět celé město, stál popelník. Přetékal nedopalky, pár jich leželo i na zemi kolem. Ještě toho trochu. Došla si pro lopatku, uklidila ten svinčík. A pak vyrazila na devítku. Už na ni čekal. Kruhy pod očima, jak zase ponocoval, smrděl cigaretovým kouřem, až se jí dělalo zle, když si představila, že by k němu měla přijít blíž. "Dobré ráno, Zuzanko. Mám pro vás dokončení celého příběhu." Natahoval k ní ruku se štosem popsaných papírů. "Vy jste zase kouřil na chodbě." Kývnul hlavou. "Omlouvám se." "Vážně se o tom dozví doktor. Nemám náladu se s váma pořád dohadovat. Jsou tady určitá pravidla a vy jste pacient jako všichni ostatní. Nebudete si dělat, co chcete." Usmál se. Měla pocit, že mu každou chvíli jednu vlepí a bránil jí v tom spíš ten jeho nepříjemný zápach než profesionální etika. "To bylo naposled," řekl s takovou jistotou, že by mu to málem věřila. Vytrhla mu papíry z ruky. "To doufám." "Slibuju, už se mnou nebudou žádné problémy." Zavrtěla podrážděně hlavou. "To bych vám taky radila." Otočila se a vyšla ven. A dveře zavřela o malinko prudčeji, než bylo třeba.

Posadila se na sesterně k dalšímu kafi. Balík papírů hodila na stůl. Na nic takového teď opravdu neměla náladu. A navíc měla práci. Usrkla kávu. Pak přeci jen sáhla po rukopise. Než dopije kafe. Náladu stejně už horší mít nemůže. A jestli jo, tak ať.

Pronásledovatel

Norton je hlídal z bezpečné vzdálenosti celou dobu a přemýšlel, kdy zaútočit. Někdy, kdy ho nebudou vůbec očekávat. Kdy nebudou všichni tři pohromadě. Pravda, to děvče může vyloučit. Nějaká městská děvka. Poznal to po pachu. Musí počkat, až se rozdělí ti dva. Usadil se pár set metrů od nich, když se na úpatí posledního pásma hor rozhodli odpočívat. A dobře si všiml, jak má "mladej" problémy. Holt se panáčku budeš muset učit. Pohybovat se přes den na slunci v lidské podobě není nic příjemného. A ten mladíček ještě nepřišel na to, jak se může měnit. Norton netušil, jak se to stalo. možná ho poškrábal někdo z ostatních v průsmyku. Ne, to ne, tam už přeci cítil ten jeho pach. Možná se to nějak povedlo Dianě, než ji ten zkurvysyn propíchal jako hadrovou panenku. A nebo s tímhle "prokletím" už přišel na svět. A možná to bylo jedno. Zbývají sotva dvě noci a Dziah si zažijí jedno nepříjemné překvapení. Norton se usmál. Mladíček nakonec zjistil, že na slunci to pro něj nebude to pravé a ukryl se ve stínu. Nesedl si ke svým dvěma společnicím, a když se Norton prosmýkl mezi kameny, aby do úžlabiny lépe viděl, došlo mu proč. Ach ti Dziah. Jsou tak, tak lidští. Mohl by teď zaútočit? Nejspíš ne. Oba jsou vzhůru. Ještě si počká.

Po poledni Dziah vyrazili. Ten mladík měl problémy, ale nesl to statečně. Jen se snažil nevyhledávat cestu na prudkém slunci a vedl ostatní spíš stínem. Děvče z města je zdržovalo, a tak se na vrcholky dostali až k večeru. Tam udělali další zastávku. Tentokrát spal mladík a hlídala ta ocelová dáma. Měli příliš dobré místo. Všimli by si ho brzy a stačili by se připravit. Nezbylo než čekat. Norton sám už byl unavený. Na chvilku si mezi kameny zdříml. Když se probudil, byli Dziah pryč. Na chvilku zpanikařil, že si ho všimli a někam se ukryli, ale pak našel čerstvou stopu, po které se vydal. Netrvalo dlouho a spatřil daleko před sebou jejich štíhlé stíny. Mladíček nesl dívku z města znovu na rameni a běželi dolů, po strmých svazích. Utíkali k černému jezeru, které se třpytilo v záři komety a měsíce. Měsíce téměř v úplňku. Ještě jedna noc. Norton se pustil za nimi. Nezbývá mnoho času. Doufal, že je dostihne, než dorazí k převozníkovi. Napnul všechny síly a hnal se rudou nocí dolů, dolů za nimi, dolů k černým vodám Kristova jezera.

Převozník

Když dorazili k dřevěné chatrči a ve světle nového dne spatřili převozníka, Mudd na chvilku zavřel oči. Kolik jich tu ještě je. U starého korábu z černého dřeva na ně čekal další z bratrů. "Říkají mi jen Převozník," představil se jim. "Vidím, že město zaplatilo." usmál se, když spatřil pobledlou a unavenou Nikké. "Pojďte si odpočinout dovnitř." Pokynul Dziah, vzal Nikké za paži a odešel do svého podivného domu. Vyšlo slunce a šlehlo Mudda zářivým bičem přes tváře. "Pojďme." otočil se na Gil. Ta ale stála a hleděla za starcem a za děvčetem. Neplakala. Ale bylo znát, že... že ji to bolí. Muddovi jí přišlo líto, obejmul ji kolem ramen a vešli společně do chatrče.

Stařec je uložil do jedné ze sklepních místností, do druhé se zavřel s Nikké. Mudd se pokoušel spát, ale spánek ne a ne přijít. Zaslechl, jak Gil vzlykla. Vstal a šel se posadit na její postel. Pohladil ji po vlasech. "Gil. Nemysli na to, co se děje za touhle zdí. Zbývá nám už jen kousek cesty. Všimla sis komety?" Gil se nezvedla, ale kývla. "Září přímo nad jezerem," zavrtěl hlavou Mudd a dál hladil Gil. "Není to hvězda, vlastně asi ani kometa. Jen, jen jasné světlo, jaké určitě svítilo nad Betlémem. Bůh ví, kolikrát se obrazy tohodle světa promítly do našeho právě v Bibli. Nebo v pověstech. A pohádkách. Vzpomeň si na draka. A na Nortonovy vlky, kteří se v průsmyku měnili na lidi." Z vedlejší místnosti se ozval kratičký, přidušený výkřik a Gil sebou trhla. Mudd nepřestával mluvit dál. Nutil Gil, aby mu věnovala pozornost, aby neposlouchala ty steny za zdí. "Co neseš v tom pouzdře u pasu, Gil?" Nikdy se jí na to nikdo z nich nezeptal a Mudd měl pocit, že má právo se zeptat právě teď, když ona tolik trpí, a když to, že nějakým způsobem odvede její pozornost od místnosti za stěnou, může být tak důležité. Gil pokrčila rameny. "Posaď se, Gil!" Zvedla se, oči zavřené. Mudd ji obejmul. Rozplakala se. Jako když zemřel Tom, nebo Dan. "Jsem takový utěšitel všech bytostí s nadpřirozenými schopnostmi, ocelová princezno," šeptal jí do ucha. Přimknula se k němu. A on cítil takovou něhu a takovou lásku k téhle dívce, k tomu droboučkému stvoření. Kolébal ji a šeptal jí do uší slova, která se mu rodila kdesi v hlavě, možná ve vzpomínkách, možná ve vzpomínkách někoho jiného.

 Ngoth yo zothoth, ornicem
 
 thrag so nardis.
 
 Ngoth yo zoghoth, venis
 
 mer goire of chard.
 
 Nond ergenis cor ormuth
 
 vendi cardis.
 
 Ngoth yo zothoth, threni
 
 os or maard.

Uklidnila se, přestala plakat. Ty zvuky se za zdí ozývaly pořád. Ale ona jen stiskla zuby, až jí lícní kosti napnuly světlou kůži obličeje. "Co máš v tom pouzdře?" zopakoval Mudd otázku. "Nevím. Víš co je zvláštní? Nikdy mne nenapadlo o tom nějak uvažovat." Sáhla si k pasu a rozvázala tenké řemínky koženého váčku. Sáhla dovnitř a vytáhla... vytáhla průzračnou kouli plnou bílého, zářícího světla. Světla tak, tak jednoduše dobrého a pozitivního. Chvíli na tu věc na Gilině dlani hleděli a Mudd cítil, jak ho zaplavuje vlna klidu a tiché radosti. A pak Gil tu malou zářící hvězdu ukryla zpět a světlo pohaslo. Chvilku jen seděli a ty vlny, to příjemné kolébání, v nich potichoučku doznívalo, odcházelo. A pak se náhle otevřely dveře a Převozník vešel. "Je čas, měli bychom vyrazit."

Krátce po tom vyplula malá černá loď se špinavou plachtou na vodu. Gil s Muddem seděli v podpalubí, Gil stále ještě smutná, Mudd uhýbající polednímu slunci. Převozník stál na palubě a řídil loď k ostrůvku, který se objevil v dálce před nimi, přímo pod zářícím světlem komety, viditelné i za plného denního svitu. Přes černou hladinu jezera se hnal svižný vítr, který napínal plachty, ale přesto jim trvalo až do západu slunce, než Převozník vyhodil kotvu. Gil s Muddem vyskočili na bílý písek velkého skalnatého ostrova a pohlédli vzhůru. Vysoko nad nimi zářila Hvězda. Jasné světlo, které je celou dobu vedlo. Oba stáli rozechvělí na pláži a cítili, že cíl je tak blízko. Převozník je pozoroval s pobaveným úsměvem. "Měli byste jít," kývnul směrem do nitra ostrova. A oni vyrazili. Pod nohama pevný bílý písek, pomalu se ztráceli Převozníkovi z dohledu.

Na zádi převozníkovy lodi byl přivázán malý člunek, zakrytý plachtou. Ve chvíli, kdy Dziah zmizeli mezi skalami na pobřeží, se plachta nadzdvihla a vyklouzlo z ní štíhlé mužské tělo. Tiše se mihlo za Převozníkovými zády a nad bílou pláží se ozval krátký, přidušený výkřik.

Chrám

Dziah stoupali úzkou kamenitou stezkou vzhůru do skal. Nemluvili. Oba byli příliš rozechvělí, příliš nervózní. A navíc nebylo co říci. Cesta se kroutila a hnala se nahoru, hned prudce, hned zvolna a oni šetřili dech. Co se stane? napadlo Mudda. Co se stane, až odevzdáme tu věc, to světlo? Kdyby tu byl Poutník, možná by to věděl. Možná by jim řekl, jestli se vrátí domů, nebo jestli přestanou existovat, nebo zda začnou někde jinde hrát jinou hru. Ale Poutník byl ...byl mrtvý. A co bude dál, to se uvidí. "Stůjte!" Zavelel autoritativní hlas za nimi. Oba dva se obrátili a z Muddových rukou vylétly čepele. Ze stínu, kolem kterého museli projít a který se zdál prázný, vyšel vysoký mladý muž zahalený do bílé řízy. Dlouhé černé vlasy mu spadaly na ramena a rámovaly hezkou, bledou tvář. "Co tu chcete?" zeptal se Dziah hlubokým, příjemným hlasem. Gil promluvila. " Přišli jsme splnit úkol, odevzdat určitou věc na určité místo." Muž se usmál. "Chytrá odpověď. Vy jste Dziah?" Mudd přikývl. "A vy?" "Strážce chrámu. Čekám tu na vás. Myslel jsem ale, že vás přijde víc." "Ostatní zůstali na cestě." Mužův obličej se zachmuřil. Gil sklonila hlavu. Mudd si muže zvědavě prohlížel. Byl mu ...byl mu sympatický. "Co se stane teď?" zeptal se. Muž se k němu obrátil. "Teď? Počkáme, než vyjde měsíc, a to nebudeme muset čekat dlouho. Pak můžeme vstoupit do chrámu. Dřív ne." "Jak daleko je chrám odtud?" zvedla oči Gil. "Za příští zatáčkou." A opravdu. Obešli skálu, která jim bránila v cestě, a vyšli na malou planinu ohraničenou strmými srázy. A přímo proti nim byl vchod. Tmavý, temný a hrozivý. Stáli a hleděli do té tmy, s obavami, s očekáváním. "Kristův chrám," řekl ten za nimi tiše. Mudd se otočil. "Co?" "Kristův chrám. Tady sídlí bytost Rozhodující o osudu nás všech." "Kristus? Ježíš Kristus?" Teď se zatvářil překvapeně strážce. "Kdo? Krist. Já mluvím o Kristu o stvořiteli všeho, o světle dvou barev. Krist. Rovnováha černé a bílé." Mudd nic nechápal, nerozuměl tomu muži. "Takže vy nevíte nic o úkolu, který tu máte plnit?" Dziah zavrtěli hlavou. Strážce se usmál. Muddovi se ten jeho úsměv najednou nelíbil. Něco tady bylo špatně. Strašně špatně. Chtěl upozornit Gil. A v tu chvíli vyšel měsíc, šklebící se měsíc v úplňku. Jeho srpek zazářil nad skalami kolem planiny a Mudda strhla k zemi prudká bolest, která mu explodovala uvnitř hlavy. Koutkem oka zahlédl rychlý pohyb strážcovy ruky a zaslechl výkřik, Gil ..Gil ..pro... proboha... a pak mu ta šílená bolest vyrvala kosti z kloubů a kožené přezky na něm praskaly a lebka se mu tříštila a ty droboučké úlomky mu řezaly mozek ...Norton ...Norrton ...Norrr ... svaly se mu stahovaly a prudké křeče mu drtily vnitřnosti ...věděl to, celou tu dobu to tušil, a nedalo se vůbec nic dělat. Ale teď ... myšlenky se mu jakoby odpojily od těla, které se v křečích zmítalo na zemi. Teď přece nesmí padnout a zahodit životy Toma a Dana. A Jany samozřejmě. Otevřel oči. Gil ležela na zemi vedle něj, ruce na břiše, z kterého crčela krev, a její oči se dívaly na něj, na Mudda, kterému srst na pažích a zádech houstla a hlava mu třeštila, jak pomaloučku ztrácela lidskou podobu. Nesmí dovolit, aby jí Norton ublížil. Vymrštil se na ...(nohy?) na všechny čtyři a pohlédl vzhůru. Norton stál nad nimi a smál se. Plátno, které měl přes ramena, mu sklouzlo a on tam stál, dokonalý v měsíčním světle a smál se a smál. Mudd napnul svaly a připravil se ke skoku. A Norton se přestal smát, upřel na něj své tmavé oči a přikázal: "Ani se nehni." A Mudd, jako by dostal ránu bičem, stáhl se a dosedl prudce na zadek. Ta nejhorší bolest metamorfózy už pominula a on jen zíral na svého pána a velitele. Norton k němu pomalu mluvil: "Když ti poručím, tak jí rozerveš střeva a když ti řeknu, abys je sežral, tak to uděláš. Není jiná možnost. Nemůžeš neuposlechnout." Mudd vnímal jeho hlas a zároveň se snažil zachytit zvuky, které přicházely z té strany, kde ležela Gil. Doufal, že ji napadne něco udělat, protože jí za žádnou cenu ublížit nechtěl, ale měl pocit, že Norton mluví pravdu. "Tady končí vaše cesta, tady těsně před dosažením vašeho cíle. Dalších tisíc let bude vládnout můj pán, dalších tisíc let bude Krist temný." A Mudd náhle věděl, co je uvnitř chrámu. Ano, ta bytost se jmenovala Krist. Velká, ne velká, obrovská zářící masa, v které se přelévalo světlo s tmou. A jen jednou za dlouhou dobu některá z barev převládla. Naposledy zvítězily síly temnoty a jinosvět přišel o modré nebe. A teď se měl triumf tmy zopakovat? Mudd zatnul zuby. Ta věc uvnitř chrámu k němu vysílala prosbu. Nebo spíš světlá polovina té dvojaké bytosti. Mudd se rychle otočil ke Gil a spatřil v jejích očích, že i ona ví, že i ona cítí to volání. A pak, ještě rychleji, než mu Norton dokázal poručit, skočil. Bolest v hlavě se ozvala, když už byl uprostřed letu a on ji využil a se šílenou zuřivostí zatnul čelisti do Nortonova hrdla. A držel, cítil, jak se někde uvnitř jeho zuby setkaly, a pak trhal a rval a chlemtal tu vířivou tekutinu života. A pak, když už si skoro myslel, že má vyhráno, zachrčel Norton, velitel páté smečky svůj poslední jednoduchý rozkaz. "Zabij ji!" A pak zmlknul. Mudd vnímal, jak se mu v hlavě zatahuje černá opona. Otočil se po Gil, z mordy mu vysely rudé cucky. Gil neležela na mýtině. Tmavá stopa se táhla ke vchodu do chrámu, který zářil světlem odkudsi zevnitř. A Mudd se vyřítil za ní. Proletěl vchodem a hned ji spatřil. Stála v klenuté chrámové místnosti, v jejímž středu se vznášela obrovská zářící koule plná světlé a tmavé mlhy. Krist? Krist. Gil se k Muddovi otočila. Stála pouhých deset metrů od něj. Dva nebo tři skoky, odhadoval Mudd možnosti svého nového těla. Usmívala se. Po dlouhé době ji viděl usmát se. Vyrazil. A Gil se otočila a popošla ty zbývající dva kroky, protáhla se průhlednou stěnou a vešla do té mlhy. Mudd se zarazil těsně před Kristovou stěnou a pak ho cosi mocného a silného odhodilo zpět, až ke dveřím sálu. Uvnitř koule se mlha začala měnit a vířit. Temné pruhy divoce kroužily uvnitř a postupně slábly. A i ta světlá matérie se začala ztrácet, řídnout. Vzduch uvnitř koule zprůzračněl. A Mudd spatřil Gil. Vznášela se přibližně v prostředku Krista, ruce rozpažené, oči zavřené, jako kdyby spala. A z její hrudi zářilo to silné a dobré světlo a zářilo čím dál víc a jasněji až Mudd ztratil přehled o tom, co je kolem něj a slyšel hlasy a náhle přišla tma, věčná, chladivá tma, ne nebezpečná, ale utišující a posilující tma hlubokého spánku.

Tři krátké příběhy z Prahy

K ránu přišli Petra vzbudit. Slyšel jejich hlasy ze světlíku a tak vstal z postele a šel jim otevřít. "Je čas se vrátit zpátky. Král je opět na trůně, moře a řeky a nebe jsou modré. Můžeme se vrátit domů." Objal se s oběma anděly a pak je poslal napřed. "Musím se ještě stavit pro jednoho mého přítele. Doma na mě počkejte." Usmál se a šel do ložnice, aby se připravil na cestu.

Pod jedním z mostů, v krabici se starým papírem, se vzbudil Mud. Rozcuchané vlasy a na patře pachuť něčeho nepříjemného. Nemohl si ale za boha vzpomenout, co, s kým a kde včera pil. Vyhrabal se z navlhlých novin, přitáhl si tenkou košili ke krku a vypotácel se do chladného podzimního rána.

Zuzanka přišla ráno do práce dřív. Nemohla spát. Poslední dobou špatně spala. Vystřídala dříve kolegyni, která sloužila noční. Udělala si kávu, ale ještě než si ji vypila, šla zkontrolovat oddělení. U okna směrem na Prahu žádný popelník nestál. Asi ho už sestra uklidila. Vrátila se tedy zpět na sesternu a vypila si sladkou ranní kávu.

KONEC

leden - únor 1999

Praha - Holešovice

---