nerozpustitelné věčně se plížící stíny nezašlapeš

studeným dlážděním prorůstá tráva

 že i pouhým okem vidíš to

utíkáš, co ti síly stačí

sotva popadáš dech

až na úbočí

na skály se vydrápeš

to tobě rudé slzy kanou

tvůj oděv barví

a nepřestanou

nadechnout se nemůžeš

mraků plynoucích nad tebou

se sotva dotkneš

žebřík ti nikdo neshodí

jen koukají se na tebe

z kolem plujících lodí

cítíš na kotnících šlahouny

vnímáš jejich pach

konečně se přehoupneš

přes vrcholek hory

řítíš se na druhou stranu

pro změnu zas

do měkkého dopadáš

s pocitem úlevy rozhlížíš se kolem

až na to šustění

ty zelené stíny nějak rostou

a natahují ruce…

a drnčí telefon

a zas…