Sága o Haraldovi - II.část

Harald otevřel oči. Cítil se nádherně, vzduch byl naplněn zvláštní vůní, směsí bylin a čehosi divukrásného. Ležel na jemném písku pláže, asi padesát kroků od útesů, vyčnívajících ze skalního masívu. A nebyl sám. Dívala se na něj žena. Nahá žena. Ne jen tak ledajaká, nýbrž ta nejkrásnejší a nejpůvabnější , kterou kdy viděl. Jakmile jí spatřil, ihned věděl, že za jednu noc s ní, by zaútočil sám na hradby Londýna. Měla plné rty, rudé, lákajíc k polibku, ňadra kulatá a pevná, dokonale tvarované boky, připomínající vlny a dlouhé štíhlé nohy s pokožkou barvy mléka. Byla jeho snem, jeho cílem, jeho pochodní ve tmě. Dokud nepromluvila.

" Konečně můj hrdino," rozjasnila tváž a usmála se na něj," snad jsi nechtěl spát na věky?"

" Ne má paní...tedy ano,vlastně ne, chci říct...," pletl se mu z její krásy jazyk.

" Ach ty můj hlupáčku," její smích zněl jako tisíce malých zvonečků," jako malý klouček." Harald svraštil obočí a zkusil se posadit. Znervózňovala ho.

" Kde to jsem," zeptal se.

Chvíli jej upřeně sledovala, než odpověděla.

" Ležíš na pobřeží."

Harald zlostně mávl rukou.

Opět mu ukázala své bělostné zoubky v nádherném úsměvu.

" Já jsem ta, jež láme srdce, ta která přináší lásku do vašich tvrdých srdcí,vikingu."

" Freya," vydechl chraptivě," ty jsi Freya."

Políbila ho na rty a zmizela.

Zůstal sám, seděl a zíral do vody...

I přihodila se tato událost padesátého třetího dne mé cesty a nebýt natolik podivnou, jistě bych ji nezapsal do své knihy " O cestě barbarským severem ". Tehdy jsem projížděl zemí Alshilmu, obývanou jen syny pekel a neveřícími. Většina společníků mne odmítla následovat a raděj zvolila pomíjivé bezpečí kupeckého hraďiště, dvanáctero dní zpět. Jízdu krajinou zcela bez lidské společnosti, jen s věrným oslem, shledával jsem poněkud stísňující, a proto mne potěšila, byť trochu nepřijemně nečekaná, návštěva postaršího cizince u mého ohně. Jevil se býti nevzdělaným. Avšak jaký byl můj údiv, když muž promluvil zcela brilantně latinsky. Mluvil dosti nesmyslně. Šeptal cosi o "osudu" a "musí najít cestu". Jako dobře vychovaný syn řádu Zvěstovatelů nanebevzetí, mlčením přešel jsem mužovu nepříčetnost. Za okamžik se vzpamatoval, udiveně vzhlédl a ja spatřil jeho jediné oko. Mráz mi přejel po zádech.

" To nemůže být on. Oni přece neexistují, ve jménu boha, oni nejsou," pomyslel jsem si.

" Ve jménu Ježíše Krista, ve jménu svatého Izemiáše, odstup ode mne, zplozenče temnot !!!"

Muž zvedl koutky úst v náznaku úsměvu, ale výraz jeho tváře nabyl tvrdosti. A moci.

" Ach jak jste umínění, vy křesťané, neustále mne přesvědčujete o tom, jak dokonalý je ten váš bůh, ale nikdy se neukázal. Co dělá tak důležitého, hm ? Pověz, mnichu," syčel seveřan jako had a jeho oko svítilo vnitřním ohněm. Těkal jsem zrakem z mužova oka na modře planoucí kopí, jenž se mu znenadání objevilo v ruce. Rozhodně jsem tehdy byl silný ve víře, ale umřít pro ni ? Ne, nebyl jsem ještě připraven. Spásná myšlenka na zpoveď mne zachránila. Ano ! Přeci nemohu odejít do věčného království jen tak, nečistý na duši. To nelze. Vyschlo mi v ustech.

" Zabiješ mne," znělo to jako holá skutečnost, až mi připadalo divné, nakolik mám pevný hlas.

" Nehodlám tě zabít, křesťane, leda že bys sám chtěl," jeho hlas teď připomínal led, chladivý, bez citu, smrtelný," ale jsi v mé říši, říši mých bratří, tady nemá ten tvůj pán žádnou moc." Vypadalo to, že se moc dobře baví.

" Dobrá tedy, pohanská modlo, pověz co maš povědět, avšak nesnaž se mne odvrátit z jediné a pravé cesty ke spasení," varoval jsem ho.

" Věz tedy, že norny třímají osud každého z nás a ani já sám nedokáži zabránit prestrihnuti vlastního vlákna života, tvá i má cesta se nezmění, stejně jako cesta toho o kom ti teď povím," zatvářil se odevzdaně, když hovořil o daném osudu.

" Rada Asgardu se sešla, podruhé za celé věky, podruhé, aby rokovala o zprávách z Múspelu a Jotunheimu," pokřižoval jsem se a zamumlal otčenáš, bylo to strašlivé rouhání, to co mi ten pohanský pekelník vyprávěl, přesto jsem naslouchal se zájmem, ba přímo dychtivostí. On zmlkl a vrhnul na mne nepříjemný pohled, pak pokračoval : " Jednali jsme dnem i nocí, po dlouhou dobu a konečně dospěli k rozhodnutí, vyslat loutku, za jejíž provázky budeme tahat MY. Tím vyslancem byl vybrán Harald, syn Leifa, krale Norů a ty, bratře Patricku, služebníku Ukřižovaného, mu budeš společníkem."

Chvili jsem jen mlčky zíral, než mi došlo, o čem to vlastně mluví.

" Ale já mám své poslání, přinést víru mezi pohany zde na severu, nemohu se jen tak sebrat a jít kamsi do neznáma. A zvlášť ne na váš příkaz," skoro jsem se na něj rozkřičel.

" Smrtelníku, věz, že kdyby rozhodnutí bylo na tobě, činil bys stejně, jako teď činím já," a s těmito slovy se mne zlehka dotkl hlavicí svého kopí," Gungni, můj věrný společníku, konej dle mé vůle !"

Prudké světlo mne udeřilo do očí, já se zapotácel a vše se nakonec propadlo do tmy...

Ódin chvíli hleděl na místo, kde ještě pred chvílí stál křesťanský mnich a pak se plavně otočil a odkráčel do tmy. Na ramena se mu snesli dva černí havrani, jenž až doposud seděli ve větvích mohutného smrku a svými drsnými hlasy mu cosi sdělovali. Ódin moudře kýval hlavou a pozvolna, jak rázoval do svahu pryč od Patrickova tábořiště, průsvitněl...

 Šepot větru ještě drahný čas nesl ovzduším jeho slova, než zmizela docela.

" Osud se naplňuje, tak jak norny předpověděly..."