O věrnosti

Od časných ranních hodin sedím u svého oblíbeného rybníka Kačáku. Jsem mu věrný.  Náhle nad sebou zaslechnu dost hlasité šustění. Polekán vzhlédnu k obloze.Spatřil jsem hejno labutí, to ta jejich velká křídla protínala při letu vzduch, to bylo to šustění, které mne vylekalo co se děje. Elegantně jedna za druhou přistávala na hladině rybníka a brzdila s nohama dopředu o vodu, jako malá letadla hydroplány. Sledoval jsem je a nahozené udice mne přestaly zajímat. Nádherní tvorové ! Pluly klidně po hladině, tiše a majestátně. Prozkoumávaly rybník a jeho břehy. Dvě se oddělily od zbytku hejna, zjevně se jim tady zalíbilo. Rozhodly se tu usadit, možná, že vyvedou i své mladé. Ostatní, jako by to pochopily,  náhle zamáchaly křídly a s hlukem se odpoutávaly od vody a vzlétly zase k obloze. Odlétly si hledat jiné místo, tady by jim bylo všem těsno.

On si ji hlídal, on proto, že nedovolil nikomu se přiblížit k ní. Dával to najevo hlasitým sykotem a mávání křídly. Všude byli jen spolu. Co jsem jel na rybolov, pokaždé přibral několik rohlíků pro ně. Tak si zvykli i na mou přítomnost, on přestal syčet a oba čekali, až naháži pečivo do vody. Sledoval je, jak se o ně poctivě  rozdělily. Neodletěly ani s nadcházejícím podzimem.Zůstaly na rybníku i do zimy.

Venku se citelně začalo ochlazovat a teploty šly v noci do citelného mínusu. Párkrát jsem si ještě zajel zarybařit. Nikdy nezapomněl na labutě, na to, že je přikrmím, nevím, co jim příroda v tuto dobu nabídne. Udeřily mrazy. K vodě jsem se nedostal z časových důvodů. Včera jsem měl volno, trochu se oteplilo, tak jsem jel na letošní poslední rybolov zase na Kačák. Věděl, že chytnu spíš rýmu, než kapříka, ale jel, abych se s vodou rozloučil.

Hladina byla klidná, následek nočních mrazů byl ale vidět,  objevoval se led, mírně zatopený vodou. Až bude zase mrznout, tak se spojí a rybník bude do jara spát. V tom jsem uviděl u protějšího břehu postávat jednu z labutí. Voda tam byla rozmrzlá, tak se tam zdržovala, hlavu skloněnou ke křídlu, jako na znamení jakéhosi smutku. Kde je však druhá ? Nechal jsem ležet svůj vercajk na zemi a šel se podívat blíže.
Oči mi zvlhly nad tím, co jsem spatřil. Druhá labuť musela být patrně polapena do ledového krunýře, když byly největší mrazy. Voda na jejím peří namrzala, až ji znehybnila a ona uhynula vyčerpáním a hladem. Ležela pod břehem s hlavou do vody, ztuhlá, nehybná.
Její druh či družka ji ani teď neopustila. Stála na vodě jako na stráži, syčela a nedovolila mi ji vytáhnout na břeh, abych ji někde mohl pohřbít.
Tak to je ta labutí věrnost !
Šel jsem k vercajku, ani jej nevytáhl, neměl chuť nahodit do míst, kde byl led hodně daleko od břehu a voda byla otevřená.
S moc divným pocitem raději odjel domů a labuť zbaběle opustil, snad mi odpustí ta druhá, že jsem tam nepřišel včas.