Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seAch má sladká...
Autor
Kandelabr
to jsem zvědav, co na tohle řeknete
Tráva byl měkká a příjemně voněla. Les okolo se mírně vlnil a koruny stromů mohly připomínat moře. Všude byl klid a ticho. Muž ležel na zádech, ruce doširoka roztaženy. Přimhouřenýma očima pozoroval tmavé nebe.
V jeho představách po nebi pluly obrovské lodi, plachetnice, které by ho mohly vzít kamkoliv. Blaženě se usmíval a cítil, jak mu víčka těžknou, ale snažil se být přece jen ještě chvíli vzhůru, protože tahle chvíle mu připadala posvátná. Snažil se vnímat své okolí, chtěl si zapamat
ovat každý detail stromu, malé větvičky, která se k němu shýbala, listu. Cítil se slabý, ale přesto spokojený, snad příjemně unavený po dobře vykonané práci.Tráva byla měkká a příjemně voněla. Po stéblech stékala tekutina, jejíž barva byla ve svitu hvěz
d nejasná.Muž myslel na svou dívku a na to, že si ji chce vzít, mít s ní děti. V temném nebi se objevily obličejíčky dvou ježatých capartů, uličnicky se šklebících a roztomilých k zulíbání. Jsou podobní mamince.
Muž myslel na své rodiče, dva staroušky, bezzubé a vrásčité.Jejich ztrápené tváře jej mlčky sledovaly z obrovské výšky.
Rána na krku byla hluboká.
Muž myslel na svou smrt a nebe mu zjevilo bledou a krásnou dívku, smutnou a důstojnou. Smrt jistě příjde.
Kaluž krve se zvětšovala a země lačně pila každou kapičku unikající z těla vstříc smrti.
Život byl příjemný. A nebyl prázdný. Nebylo čeho litovat. Nebylo proč litovat. Kdysi se smrti bál, ale teď, když přicházela její chvíle, byl klidný. Jen škoda, že se již neožení. Škoda těch dětí. Těch staroušků. Těch kouzelných korábů...
Smrt kolem něj našlapovala po špičkách, ale ne jako zloděj, spíše jako starý přítel, který jej nechce vzbudit.
A obloha byla tak tmavá. Vytvářely se v ní víry, které jej do sebe vtahovaly. Už nelze čekat.Muž se usmál. Necítil bolest. Obklopovaly jej desítky tváří a on poznával své známé, přátele i lásky, dávno ztracené, mrtvé, zapomenuté a nyní opět žijící. Těšil se, až je bude moci obejmout, políbit.
Dech se pomalu zklidňoval. Slábl. A obloha se najednou začala propadat a její temnota se rozlila na stromy a větve a téměř láskyplně přijala i muže.
Krev zhoustla a zčernala.Mužova víčka se zavřela.Byl konec.
Tma pomalu ustupovala a konečně první paprsky slunce ozářily mužovu bledou tvář.
V poledních hodinách proše
l okolo muže medvěd, velký a hladový. Očichal mrtvého, ale snad to byla posvátná úcta, či pouze pach smrti, co mu zabránilo muže rozsápat a sežrat. I smečka vlků pohrdla touto pochoutkou, přestože ji dlouho a pečlivě zkoumali.Slunce pomalu zapadlo a mu
že opět obalila temnota, chladivá a občerstvující.Muž zamrkal víčky a otevřel oči.Ach, noci, jak jsi půvabná!Blaženě nasál nosem pach noci. A zatoužil po tekutině, jejíž barva je ve svitu hvězd nejasná.
Sladká temnota zrodila dalšího ze svých synů.